Komu bych si požaloval,
komu bych si zaplakal,
komu bych jen srdce svoje
celé, celé zotvíral?
Jedné věrné, družné duši
rád bych tak vše pověděl
za večera, v stínu větví,
když se blankyt rozestkvěl...
Zda ji najdu v širém světě,
kde jen šalba vládne, klam?
Bože, jak to hruď mou svírá –
touhou, steskem umírám...