Do výše modré skřivan letí
azuru do objetí,
s ním naděje má vzlétla živá
a hvězdám všem vstříc zpívá.
Tam v říši písní sbírá símě
v své touhyplné hymně,
však skřivan dolů v luka padá
jak rosa v zpráhlá lada.
Proč azur, jenž se v mraku ztrácí,
mně naděj nenavrací,
kdy pustá duše má lká v bole
jak bez skřivanů pole?...
Proč život nevrátí nám víru,
ni sladké blaho míru,
čas lásky vzlet, žár tužba mnohá –
svět ztraceného boha?...
Proč bolně hasne záře oka
a padá do hluboka,
proč zásvit zoře do tmy skane
dřív, nežli v duši vzplane?