Předtuše.

O odstup, odstíněná, má duše rozechvěná mní, že's tu zosobněna! Vždy vstanu ze snů vzchopen,

kdy náhle zrak můj stopen je v tvůj, jenž polosklopen – plá temně z podobrví, jak žití příznak prvý,

předtuchou, vášní, krví... Tak nezřel jsem tě v mládí, kdy do srdce se kradí s důvěrou láska svádí –

Dřív's krásná byla, světlá – jak blaha předsvit letla mi duší's, která květla... Teď jako démon zhouby

vyvstáváš z tmavé hloubi, kde stínů změť se snoubí – A zrak tvůj ohněm pálá a hrůza nenadálá

ti závoj s lící svála – Tvář tvoje stinná, bledá, jak příšera, jež hledá svou oběť, se tu zvedá –

Rty tvoje beze vzplání – z těch nikdy v pousmání nesejde požehnání... Však přece's nepříšerná – –

vždyť jediná druž věrná jdeš se mnou, tucho černá!