S té zdi zříš v šero jizby mojí,
pochmurný druhu, jako duch,
jenž střeže myšlének mých ruch
a sráží vzlet, jenž k nim se pojí.
Těch lící mramor, stříbro šedin,
a v čelo skryt a nevidín
rozložen tajuplný stín,
a v oku odlesk dálných vidin –
Klid antiky, zdroj těžké dumy,
v zápětí s resignací pad'
ti v zrak, kde v posled vidím plát
boj člověka o žití rumy...
Vzdor tvrdý jeví svřené rety,
jimž neznám smích, kde blaha ples
nic ohlasu by nenalez',
ni píseň vzruch, ni tužba vzněty...
Tak hledí spustošené kraje,
kde davy stínů mhou a tmou
po skalách vichrem hnány jdou –
sklamání v beznaděj kde zraje...
Tak hledí, kdo dal světa zlobě
v odvetu zhrdání a hnus,
tak hledí ten, v němž Genius
dlel dusen, šlapán v živém hrobě...