Pěl skřivan vášnivou svou lásky píseň
pod azurem bez konce, jak tvé oko,
mně v srdce padla sladkých tužeb tíseň
a naděj tryskla v duši přehluboko,
když kladla's na mou hruď, jež blahem vzplála,
svou hlavu, slza na brvách ti hrála –
leč ty jsi lhala...
Pln kouzla večer byl a my šli sami,
z tvých modrých očí lásky zář se lila,
jen oko Boží zřelo, nad mlhami
když mystické sny svoje luna snila,
jak na rtu ret v mém objetí jsi stála
a v lásky vyznání tvář tvoje plála –
leč ty jsi lhala...
Je smutná jeseň, list za listem padá,
pel illusí se s křídel duše ztrácí,
mrak smutku nezdolný se v skráni skládá
a v duši cosi hrozného se kácí –
však silou vůle, silou pohrdání
se zapomnění zvolna ke mně sklání,
neb mysl má vždy klamem pohrdala –
a ty jsi lhala...