Ó, jaká rozkoš háje hloubí
procházkou volnou v dumách jít,
za noci tiché, do níž lije
roj hvězd svůj čaruplný třpyt,
být básníkem a pěvcem krásy
a v snivé duši cítit vznět,
poslouchat rozechvělé stromy
a šumu jejich rozumět...
Z neznámých sfér a tajuplných
všech píseň slyšet poetů,
a myšlének roj oblakový
z své lebky v smělém rozletu
zřít do nekonečna se řítit
jak proud ze šumné fontány –
a vidět ve snách mrak svých bolů
za tmavý obzor zahnaný...