Stín velký s nebe padá, padá, hle, tmí se lada a zádumčivý větru van lká hnán a štván,
v šum tichý klasné moře dme po obzoře a lesem táhne smutný hluk jak marný zvuk
těch, kteří klesají... A stín jen padá, padá, padá, až tmí se lada... Nechvěj se, nechvěj, u mne buď,
a na mou hruď skloň hlavu v utišení a slyš mé snění. Jsa dítě, ve blahých snách mládí
jsem o tě s divou touhou snil a s lící odhaloval kradí běloučký závoj bájných vil, s posvátnou úctou, tajnou bázní,
ti zřel ve vzdušný obličej, kdy srdce plno bylo strázní a v duši tkvěla beznaděj... Stín temný padá, padá,
už tmí se lada, a do duše se přívalem proud upomínek skládá. Nechvěj se, nechvěj, u mne buď
a na mou hruď skloň hlavu v rozechvění a slyš mé snění. Štván cizinou jak jelen lesem,
kdy v duši krutý boj jsem ved', ve chvilkách klidu s tichým plesem jsem k tobě šeptal v snách a bled, a zjev tvůj, snů mých rouškou halen,
tok slzí vyloudil mi prvý, pohnutím, touhou, z podobrví – leč i ten předtuchou byl kalen... Stín černý padá, padá,
už tmí se lada, číms neznámým a bolestným se plní duše mladá. Nechvěj se, nechvěj, u mne buď
a na mou hruď skloň hlavu k uděšení a slyš mé snění. I já kdys věřil v pravdu, právo,
však krutě byl jsem vyléčen, a místo soucitu mi dravo rván z duše ideál i sen, leč zplálo obé nestřísněno
zas v duši mi hvězd tisíce a s nimi láska a tvé jméno, má tichá, něžná světice! Stín černý padá, padá, padá,
už tmí se lada, les temný zvěstí děsivou lká v srdce mladá, a stín jen padá, padá, padá,
už zatměla se lada... Nechvěj se, nechvěj, u mne buď a na mou hruď skloň hlavu z uděšení
a slyš mé snění. I mému osudu jitřenka svitla, tož tebou, dítě zlatých dum, jež v chmurách snů mých náhle's kmitla
se jako paprsk v žití rum... Jak sladký v náruči tvé malé mi kyne život blah a tich, Ó, nech mne sníti ještě dále
v přívalu černých vlasů tvých! Hle, stín již mizí, mizí a den jak zlato ryzí již nad koruny stromů vstává
a vstříc nám mává... Raduj se, raduj, u mne buď a na mou hruď skloň hlavu ke snů spjetí
mně do objetí! Hleď, mizí stín – ha – běda! tvář tvoje sněhem bleda a stín ten děsný sklání
se do tvých skrání, již zřím ho na tvém čele – i oči tvé jsou stmělé...! Ó běda – kol zas šero, šero –
neštěstí jde i s tebou, snů mých dcero!
Cookies on Poetry Cove