Gloriolou plají
myšlénky mé snivé
kolem Tvojí hlavy
sestárlé a sivé –
neštěstí nechť vichry
bouřně do nich dují,
vždycky, máti moje drahá,
Tebe obletují.
Vzpomeneš-li na mne,
srdce mé to tuší,
křídlem lásky Tvé se
blahý pocit vzruší –
v zanícení toužném
v mlhavou zřím dáli,
kam mi snové zlatí povždy
k Tobě zalétali...
Velké chovám touhy,
stálé vedu boje,
výš a výše stoupám
bez únavy, znoje –
až pak dobudu si
vítězný laur žití,
v slasti Tobě chci jej k nohám,
matko, položiti.
Dřív-li však Tvé oči
zavře spánek dlouhý,
navždy ve hrob klesnou
moje sny a touhy,
srdce Tvé-li schladne
a přestane bíti –
kdo mi bude hvězdou ve tmách
ztraceného žití...!