Ó lekníne, ty květe bílý,
na vodách tůní tiše snící,
obraze touhy, po níž pílí
má duše blahem jásající –
co chladu jeseně a stínů noci vrhá
se na tebe a něhou, krásou tvojí mrhá!
Tak bolest, – barbar divý, krutý,
do duše tichých samot chodí,
vzpomínek bičuje ji pruty
a kácí vše, jak bouře v lodi
vln spoustou kotvu trhá, plachty rve a stožár boří
a s divou rozkoší vrak ztrhaný v hloub noří!