Lekníne bílý, v předtuše smrti
skláníš svou hlavu nade hlubiny,
kde stonek tenký za sebou vláčíš
jako mé srdce vláčí mne v stíny...
Jeseně chladný dech tebe ovál –
hladinou temnou, jež snívá tichá,
tajemným zvukem, tklivě a jemně
bol jakýs hýbá, sténá a vzdychá...
Tužbo má tichá, lekníne duše,
ve jejíž hloubi krátký's čas květla
čarovnou silou, báječným vznětem,
jak hvězda nebe, v náruč jí sletlá –
nezkveteš více na vlnách bolu,
v duše mé stinném, zavátém hrobě,
přikryje sníh tě, beznaděj žití,
a nové jaro nevzejde tobě...