V pustá lada sníh se sype,
vichr skučí, bouřně lká,
nad hlavami hor u vrchů
temný závoj mlha tká,
černá skála s bílou hlavou
zvedá stěnu prorvanou,
temným echem duní z hloubky
prÓsy písní mrazivou.
V dálce černé lesy tmí se
v moři sněhu bělavém,
jako první provinění
ve svědomí nevinném
a nad nimi v parách slunce
zamlžený světlokruh,
jako záře, kterou nechal
ve tmách žití zniklý bůh.