U břehu topol velikán
a dole vrby nízký keř,
a oběma jde s blankytu
i světlý den i noci šeř.
Když s nebes modra slunce plá
jak bájný, skvoucí drahokam,
tu chytá topol vysoký
paprsky jeho zlaté sám –
A vrby zakrsalý keř
mře černém jeho ve stínu –
i v noci marně svaluje
svůj bol ve vody hlubinu.
Však topol Babelu jak věž
až do hvězd třpytných hrdě ční
a pije jasnou jejich zář
a s nimi jen o slávě sní.
Po létech opuštění pak
keř vrby musí zřít,
jak mladý topol roste výš,
kdy starý počíná již mřít!