Táhne černým lesem
tiché, smutné chvění,
že už nemám v světě
žádné potěšení.
Netěšte mne více,
zpěvní lesní ptáci –
před očima se mi
v slzách cesta ztrácí.
Zdála jsi se, zdála,
má panenko, věrná,
kdož by řek', že umí
lhát tvá očka černá?
Slibovala jsi mi,
má panenko, mnoho,
ale nic už není
v paměti tvé z toho!
Bože, milý Bože,
kterak bude dále,
zbavil jsi mne všeho
štěstí nenadále!
Pověz ty jí, řeko,
bude-li se ptáti,
že jsem šel kraj světa
mír si vyhledati.
Pověz ty jí, ptáče,
zpěvem při svitání,
že se darmo snažím
zapomenout na ni.
Rci jí, Bože, když se
modlí v chrámu kobě,
nevěrnosť že hříchem
největším je Tobě...!