Tak stárneš, hyneš, duše má,
a srdce bolem pláče,
jak nad mrtvolou matky své
lká holé, siré ptáče.
A jako mocný vodopád
v hloub všednosti se řítíš,
a nic již nezastaví tě,
Ó duše, která svítíš!
Jsi maják, který shasíná
s naděje slední září,
na nějž již tma svá ramena
rozpíná s děsnou tváří –
Jsi bouře, která doznívá
a ve skalách se ztrácí –
jsi titan, který v okovech
mře s bolnou resignací...