Tak dále kráčím bez směru,
jsa rozerván a nespokojen,
přestálým bojem ztrmácen
a kletbou žití znojen.
Bez lásky v smutném srdci svém
se ve všednosti davu ztrácím,
jen bolnou, tesknou vzpomínkou
se k blahu dětství vracím...
A v žalu, který rozrývá,
a s dumou bolestnou, jež pláče,
a s duší marně křídly bijící
tonoucí jako ptáče.
Já cítím tíži okovů,
jež lidstvo věčně sebou vláčí,
a cítím vlny skutečna,
jež patu moji smáčí...