Jdu tichou půlnocí po cestě bělavé
a záře třpytných hvězd se lije v její sklon
a v bledém jase kol se tiší dumná zem,
spíc v aureole jak blankytný Orion.
U cesty štíhlý strom své větve vztýčené
– tak zdá se – pozved' až azurných do oblak
a po něm šplhá výš a za paprsky hvězd,
jsa snivě rozechvěn, můj zanícený zrak.
A dál a dále jdu – kol tmí se víc a víc,
uhasl hvězdný roj a vše se plní tmou –
a v dáli děsná noc... O Bože, Bože můj,
proč do tmy zavádíš života cestu mou?...