Zpěv třetí.

Umka zmilostnělá do mysli mi dechne, Bych se zabral v háje do oboru Bodřejšího, kde se nezaslechne Trouba válek; kde dvě z milých les a horu,

Mnohý potok zjíždí, hledá outočiště; Ale Bohuše si půtky slyšet přeje: Na čas odložím jen laskavosti děje, Budu hledět vrátit se k nim ze bojiště.

Po porážce Pšarské ty zde o raněné Péče vedly, ty tam o mohylu Zašlých družek. Ženy rozplamenné Z všech stran hrnuly se na posilu:

Kněžna vysílá v tom družky k Přemyslovi: Aby napravil zas míru protrhnutí, Přijal ji ten vládce s líbeznými slovy: „Že chce přednest v sněmu vlídné navrhnutí.“

Vladkyně dí v sněmu: „Kníže chce jen v spolku Druhých vládců pokoj vyjednávat; Nuže! suďte moudře ze okolku, Co se z vojsk dá shromážděných očekávat?

Líté bitvy, krve drahé toky; Předejít se musí jejich kroky; Volnosti chtí zbaviti nás vydobyté, Jejíž vnady v srdcích lidstva vězí vryté.“

„Stálo svobodno nám jako vítězkyním Uvrhnouti muže do poroby, Okusit jim dáti oplatné zas zloby; Z paměti jim vyšlo, že jsme dobrodiním,

Volností je v málu obmezené Obdařily; že jsme je co přemožené Nedržely: popřávši jim vlastních vládců, Nečijíc, že kojily jsme hejno zrádců.“

„Ba i bylybychom vydaly jim zbraně, Kdybychom je za potřebné ke obraně Neuznaly. Mužům nejsou sliby svaté; Potkali již mnohou dnové strastní,

Svatá jest jim jenom vůle vlastní, Umluvy i s přísahami spiaté Protrhují, jak jim možné, Svody klamné nedrží ni za bezbožné!“

„Spolehá se kníže na obydlí pevné, Též i na zástupy rozžatého přásla; Zapomíná, kterak tvrz se jeho třásla, Když jsme přitáhly k ní v slávě korouhevné!

I teď ji zas můžem přivest ke klesnutí. Hrdý obyt zřítit ve sutinu, Náspy vzdorné snížit ve planinu; Ale potřeba nás jinam táhnout nutí.“

„Nebyl obětován mír jim z bázně žádné, Jen by přestalo již krve prolívání; Ale nesmyslnost s nimi vládne, Jakby chtěli vlasti ztroskotání!

Když tak míru nechtí, ať jest potýkání, Doba ukazuje cestu ke Kouřímu Proti nepříteli ouhlavnímu, Jenž zem celou naproti nám shání.“

„Padneli ten veleskvostný kněz, Vyvedený bude mužstva kles. Aby druzí vládci nás však nepřepadli, Nastražíme ne tak pro odpory

Naproti nim dozorlivé zbory, Které vězet musí jako za číhadly, V lesích, horách, a svůj počet množit, Ke výpadům ouklad vynaložit.“

Přijalo se, co zde kněžna za návržky Předložila řečí dále: „Štíte zboru! Pětisilo! Žatecko měj na pozoru! Šárko vzoře vtipu mezi vršky

Padrtské se zabeř! Vichřice ty boje Zvratko hlídej Přemyslovu věž: Budislavo, sloupe důvěrnosti, střez Sídlo naše: hledej téhož slávy zdroje.“

Na to jme se družka lásky plná říci: „Rozkaz tvůj mé srdce hrozno rmoutí, Kráčet budeš nebezpečnou poutí, Nemám tebe ve nehodách stříci?

Hájit tebe nejblažší mi citnost, Na tvůj osud spojena jest moje bytnost, Na něm visí volnost každé ženy, Mnohá neví, jaké v tobě vězí ceny!“

Odvece tu kněžna:„Srdci též mi bolno Loučení jest: změnit mi to není volno: Chrániti máš bezpečenství hradu: S ním ti důvěry mé důkaz stkvělý kladu,

Sejdem se zas; Perun nenechá nás zmařit, Oznam, jak se bude tobě dařit.“ V tom se kněžna ke odtahu chystá, Vyprovází obě láska čistá.“

Vlastin spěchal k Brodu lazmi tah, Blížili se též tam zbory Rozhonovy, Zdálí zněl hluk, pnul se vzhůru prach; Kníže na koni jel, jemuž od podkovy

K hřívě stříbro blyštělo se stkvělé; Panoš Tutoslav s ním klusal směle Hrdý na své usedliny Labské Též i na smejšlení starobabské.

Maní zvítěziv ten panoš jednou v půtce Získal jméno rozšafného vůdce; Svatopluk mu sloužil tenkrát za přísporu, Velitel jen přeskrovného zboru.

Jak byl vypátrán pluk děvčí, na návrší Nepřístupné kníže zástupy své staví, Ženstvo na vzhled je tam baví, Lítají tu šípy, jen to srší.

Vypadly však lesem z dvou stran na ně bokem, Luza klesá valně pod outokem; Labský panoš neví ve úžasu, Co má počít, napadá mu hledat spasu

Ve prchnutí, napřed statně běží, Velká ve outěku jednocitnost leží, Pádí všecko za ním do oupadu, Přemnohý až k Kouřímskému hradu.

Mnohý z panoší zde hrdinských moc kusů Proved, předc zbor s nimi neudržel v klusu, Kníže hořce želí ztráty, Mnohé uprchlence utlouk kláty.

Dává volat věštce, zaklínače, A kde koho dostal za hádače, Od nich žádá budoucnosti zvědy, Bojí se mu přednést mnohý příští vzhledy.

Až tu počne Zdimíř stařec stříbrostkvělý: „Příští leží v nedohledném šeru: Odkrýti jej bylby pokus smělý, Ale kladu v potýkání nedůvěru;

Bohové nám přízeň na odvahy Neudělí; hledí na přísahy Děvám protržené. Volme mír; neb koby Věští v půtkách mužstvu záhubu a zloby.“

Tu hned řičí popuzený vládce, Praviv: „O ty rouhači a mužstva zrádce! Zlověštce měj smrt zde za odměnu.“ Prohnal sudlicí jej. Věští druzí:

„Bojové že sice budou tuzí, Že se přivedou však děvy ke vřetenu; A že zajde jejich panovnice; Že se v dobro obrátí děv pletenice.“

Mezi tím však strašná vítězkyně Náhle, tak jak bystrooký sup Hladem mořen překvapuje lup, Vráží svými zbory ke skalině:

Na ní strmí porostlý hrad mechem, Shlíží, že jest nemožné jej spěchem Vydobýti, obrátiti v rum, Brousí přemítáním vojenský svůj um.

Když noc rozprostřela stíny šeré, Vyšle Velenu svou ostrovtipnou děvu S částí vojska v lesy: ta se ve oděvu Mužském na druhý den zpátky bere,

Položíc se proti Vlastě na návrší, Představuje zbytek Přemyslova zboru, Střílí z luku na prázdno, však jen to srší, Mámějí tak Rozhonovu horu.

Kníže vyšle z hradu vyzvědače; Tito vidí Přemyslovy znaky: Vojsko s fousy, nemejlí je zraky, Drží za vlastní je pomahače:

Vidí Vlastu nazpět couvající, Oznámí to přehrdému vládci v tvrzi, Aby užil doby vnutkající, Že se mu zas nenahodí brzy.

Ale Přemyslovci domnělí Ztočivše se Kouřímčanům vzad, Dosahují tvrze vrat; A když muži poráželi průčelí,

Května s zakuklenci naplňuje hrad, Pozadu tu oštíp lítá, kolí mlat: Muži pozdě seznávají klam, Neví kudy uteci a kam.

Tutoslav však podržev zvyk dřevní Ukazuje co muž korouhevní, Co se dělati má. Pádí, druzí za ním, Všecko letí skokem laním,

Bohy o posilnění noh vzívá, Nikde dlouho neprodlívá, A tak vyved ten rek rychlonohý Uprchnutím na sucho vaz mnohý.

Jako sikora neb zobohrdý hejl, Který číhaři pryč ulít ze vějice, Křik a štěbot tropí; že mu váznul tejl, Strach svůj jeví v hlucích, plodíc zmatenice,

Přelítáním ptactva poodhání, A tak družce od záhuby chrání: Nejinač tak během, množením též strachu Přemnohému prospěl brachu.

V tom tu kníže volá na oděnce: „By s ním zašli aspoň na bojišti!“ Přejí se být ráděj v mraveništi, Nežli dobýti si bobkového věnce:

Neudrží plaché poděšence, Tito pádí vrchy, prameništi, Kníže vězí skoro ve zoufání, Několik jen reků života mu brání.

Vece: „Prosím bohové vás světla, Jen ať zajde tato vlasti metla! Vždycky byly plné vaše obětnice, A předc povýšena jest má odpornice.

Žena přivedla mne o knížetství, Kýž to příští národ drží za klevetství! Smysly se mi jistě ještě zmatou: Kterak obdržeti zem zas vzatou!“

„Pomozte též bohové vy noci! Ať se mohu nad potvorou mstíti, Vrátím rád zem, ji jen ať mám v moci, Aspoň nenechte mne v zhoubě sjíti,

Pomstu věčnou naproti ní volám, Jestli předc ji neodolám, Zajdu mstivou vnitřní mukou, Aneb zavraždím se vlastní rukou!“

Takto zůří jako pomatenec, Křičí, soptí, celičký se vzteká, Na mysl mu padá zbitý posvěcenec, Pomsty jeho se tu v hrůze leká;

Utíká, sám skryl se mezi lesy, Zbytek reků za ním se též pouští: Svatopluk zde zase mírní klesy, Radí uprchlencům ukrýti se v houští.

Kněz se domejšlí, že s ztrátou svého sídla Po vladařství jest již veta, Že mu zapadá s ní sláva světa, Že jsou zasypáni blaha zřídla;

Prohlásiti dává pomoc zoufanlivou, Velí: „Kdo mně Vlastu mrtvou nebo živou Odevzdá, dceř obdrží mou lepotvárnou, K tomu mou zem jarokvětnou, zdárnou.“

Čilá dcera se tu otce táže: „Splnit chci, dí, co tvá vůle káže, Bude-li mi volno chotě volit, Odvážím se potvoru tu skolit.“

V tom tu skloní svoje oči sivé, Otec, jehož pudí pobouření mstivé, Slibuje jí, co si přeje, všecko, Obětovat chce mstě jediné své děcko.

Přišed Svatopluk též ke knížeti Pravil: „Jest tvé vojsko sice poraženo, Ale není ještě přemoženo; Hleď jen zborům na čas pohověti,

Každičké se vyhni půtce, Vynahradí všecko prozřetedlný vůdce; Spolehej se na příspění, na knížata, Jistě bude vladykyně jata.“

„Do bahnišťat Labských davy tvé dost hojné Zaveď, obhájí je položení zdrojné, Unaví se brzo divčí chtivosť, Do oukladu přivede je vlastní živost;

Do Sázavských lesů vyšli část, Ta se brzo v okolnosti zjaří, Bude sem tam ouskoky jim klást, Tak se vyzískání tvé zas vlasti zdaří.“

Hrdý kníže, an by nebyl od mladíka Přijal nikdý rady užitečné, Pováživ teď doby nebezpečné, Chválí čilost návržníka,

Ke Sázavě vysílá jej s skrovným davem, Sám chce s povážlivým Truldoslavem Do Přelouckých zřídel Ukrýt zbytky slavných vojska křídel.

Ukryto je položení pohodlné, Nebezpečno bylo je tam kvapně stíhat; Při tom děvy nad vítězstvím plesu plné Kratochvíle provádí a dbají zdvihat

Při křepčení bodrém nohy hbité; Zapomenuvše tak na proháňky líté, Potřebujíce i téhož pookřání, Několik dní strávily tak v radování.

O jak často mysl lidská bloudí Následujíc omylné jen sledy: Často o prostředcích právě soudí, Ale svedou ji před časem klamné vzhledy;

A tak často jenom páry stíhá, Záhuby se stále nevystříhá, Nechá prchnout blahonosné doby, Pak jest těžko odstraniti zloby.

Vlasta chtěla nazpět táhnout ke Děvínu, Myslíc na jiné tam hejno vrazit: Sněm však radí, by se hleděl zcela zkazit Ten zbor poražený, sice že se z klínu

Obluda tam boje mnohohlavá Vyvine ven, že zas doba rvavá Nastane jim, a že dokad je teď zmatky Pletou, nejlépe jest vrazit na ostatky.

A hle! dívky táhnou skrze lesy, Přicházejí sem tam na bahniště, Skládají tu vedle sebe tesy, Mostují tak temeniště:

Hustinami nové cesty klestí, Sosny, duby věkoleté kácí, Záseky též kladou při rozcestí, Podiv dokazují práci.

A tak postupují z náhla k předu, Nesnáz následuje na nesnáze; Předce stále pokračují na své dráze, Vysílajíc stíny k prospěšnému zvědu,

Nelitujíc nižádného lopotění, Jenom když se blíží ke ležení Mužů: kam se trousí mnohý čilý vojen Pro odplatu, jsa ní nepokojen.

Jako vicher, čeho se tkne koli, Se vším víří, ve kotouči mele, Křepčí s víchy, zdvíhá hrsti v poli, Postupuje, všecko v zmatenici stele,

Tak ten důznam přávši zlaté hory, doly, Kotrbami točí u chumele, Všecko kolem žene, se vším hýbá, Mnohý knížecí dceř ve myšlénkách líbá.

Vše, co naplněno duchem smělým, Citem jarobujným, velevřelým, Dychtí po kněžici růžokvětné, Žížní dojít přemocného stolce,

Přemejšlev, jakby moh býti na vrcholce, Čeká na nehody ošemetné, Ten tam zase odvážlivec Mečem Vlastu přivesti chce v nivec.

Tisícům je ouzko ve domovu, Mnozí přivedli se o nábytek Pro koupení hřebců, oděvu a kovu Lesknoucího a to na užitek

Svého chlumného a nadějného štěstí: Mnohý rek ji zahubit chtě pěstí, Každý na poloze jiné kuje, Šťastný výchoz sobě představuje.

Tam zas jiný kráčí hrdě osamělý, Návrhy si činí budoucí své vlády, K sobě mluví, poroučí a velí, Naopak že uvede své rady.

V tom tu povstávají mezi soky vády, Odpůrcové pro odplatu zatvrzelí Vězí mezi sebou ve souboje, Zdají se být všickni sršňů roje.

Tu zas mnohý bohům činí vroucí sliby, Za kořist že ulít jim dá sochy zlaté; Ale nevím, nepotkají-li je chyby, Nebo kněžici té bylo srdce jaté;

Nesměla se ani otci lásky citem Svěřit; neb je nestejný stav dělil; Otci přísnost burácela v srdci lítém, Tak se mílek o ní k lásce neosmělil.

Láskou zahořela k panošovi, Jemuž osud nepřál mohútnosti žádné; A tak u knížete nad koňmi jen vládne, Nevadí mu v jejich očích, že on kovy

Třpytícími neoplývá; Slečna na slíčnost se jeho dívá, Při vězení dí: Zjev, zdali hochu rusý Statnost tvá se v půtce o mne nepokusí?

Odpoví tu jinoch: „Kněžno růžostkvělá! Hledím na prostranství, na mezeru, Co nás dělí: bylaby to vášeň smělá, Jestli leží ale ve tvém směru

Tebe zbavit některého nemilence, By jsi dosáhnouti mohla vyvolence, Pro tě uvrhnouti chci se do propasti, Ve záhubě cítit budu slasti.“

Dí zas ona: „Pokus se jen, máš mít děvu, Krátkost doby nutí mne zde ke výjevu, Již tě dlouho ve srdci svém nosím. Libuše-li mohla od pluhu si chotě

Zvolit, s kterým žila ve blahotě; Proč bych teď já obklíčena hejnem vosím Nemohla si z dvora sluhu volit, Který mne chce vyzápolit?“

Skočiv s vozu před ní kleče pravil: „Božko slíčná, dennice všech děv! Tebe jsem již dávno v srdci slavil, Víckráte ti vroucnost přednest chtěv,

Nemoh jsem však přes třesoucí pysky Vypraviti slovo. Pletou mne ty zisky, Myslím, že již jezdím po obloze!“ Kněžice mu jeví oučel o poloze.

Slíbil všecko splnit: S ním se rozžehnavši, S otcem potřebné vše vyjednavši, S skrovnou druží k Vlastislavě spěchá; Služky před stanem stát s dary nechá,

Praví: „Vládkyně Čech knížecí ó paní Nezavrhni prosby utlačené děvy, Nevylívej skrze otce na mne hněvy, Od něho se smejšlení mé straní.“

„Nevím, na kterou se uteci mám stranu: Otec obětí mne býti nutí: Přícházím tě žádat o ochranu; Známo prsům tvým jest ustrnutí:

Dci jsem přenešťastná Rozhoňova!“ Praví Vlasta: „Vím, co tvoje slova Říci chtějí: žádáš, abych proti otci Tobě přišla ku pomoci.“

Dí ta: „Vyhledávám tvého bezpečenství, Směr můj jenom jistoty tvé žádá; Víš, že odměny slib celé Čechy bádá Proti tobě, vnadí k protivenství,

Česká dcera se jen ze vlastenství Do tvých rukou k jistotě tvé skládá; Aby se hned záměr v zniku dusil, By se o odměnu někdo nepokusil.“

„Nečítej to mně tak ke zásluze: Nechci, abych ke kořisti luze Sloužit měla, za ohavný skutek Zničil by mne bolný smutek.“

Dí tu Vlasta: „Budeš nám zde perlou skvostnou, Díky vzdávám za tvé ušlechtilé pudy, Vyjasní se někdy děvám trudy, Pokračuj tou dále dráhou ctnostnou.“

Kněžice dí: „Ještě jednu vyslyš prosbu: Že chceš zapomenout otce mého hrozbu, By slib jeho nebyl trestu bodcem, Ostane mým předce milým otcem.“

Odvece ta: „Hromuvládci Přisáhám zde, témuž světa plátci, Že mstu všecku proti němu zhasnu, Žít máš někdy ve knížecím jasnu.“

Kněžice ta bydlí v dívek bytu, Vše jí jeví uctivosti citu, Po zbrani se neustále chápe, Mužům div že oči nevydrápe.

Však se její činy často hatí, Druže přijde – častěji se ztratí; Kněžně nepřichází to nic podezřelé, Pojištění v zástavě má celé.

Zatím vládkyně, jenž z půtek víru Toužila vlast Českou vytrhnouti: Oheň bouře chtíc též uhasnouti, Požádala od Rozhoně míru;

Že mu zemi vydobytou vrátí, A tak že tím zhoubu půtek zkrátí; Že si jistce dají do zástavy, Že se zachrání tak z obojích stran davy.

Uzavřeno bylo příměří, – Kněžna, která době nikdý nevěří, Chystala se dále k válce: Udá se tu na lov jeti kněžně ládné,

Sprostě přestrojené, a když byla v dálce, Ozívá se sem tam heslo zrádné: Jako zlý duch její stopu stíhá, Miloš Nivin choť s svou luzou v houští číhá.

Přepadnuta: „Příměří jest!“ volá; „Kněžina jsem vyslankyně;“ Odvece rek: „Aj jseš vladykyně! Vzdej se, tvá nám síla neodolá.“ –

Kněžna s druží chopila se meče, Krev již Milošova teče, Zašel: počíná boj s jeho zběří, Přemoci ji udatenstvím věří.

Jako noční dravec, jemuž tropí hluky Ze dra vlastovčího za dne prsy rázy, Jejichž vítězné se ozívají zvuky: Mní, že dojde tento hlaváč zkázy,

Necítí ni množství žádné hrůzy. Takto Vlasta nestrachuje se té luzy, Za nesmělé všecky čítá, V potýkání sem tam lítá.

Jindy by již ten dav ukazoval paty, Zde se brání, válčí pro odplaty, O pomoc též zvučí jeho lovské trouby, Ona válčí ještě co býk rozvzteklený,

Smečkou štvacích psů jsa obklíčený, Rohama tu svýma tropí zhouby, Kácí odporníky, až jim přejdou zraky, Obklíčují oči jejich mraky.

Ale jako skalná věkovitá hráz, Ana dlouho lijavců všech vzteky Krotívala, béře posléz zkáz, Když se zvodní nad obyčej řeky,

Když se mračna strhnou, vystupují skalní Přívalové, nestačejí splavy, Přes ni valejí se toky kalní, Neudrží ji tu žádná rychlost zprávy.

Takto družka marně zápasila s mocí, Její druže jest již s tmavou nocí Zasnoubená. Nechce padnout do zajetí, Naděje zde není ke přispětí.

Zajíti chce raděj v potýkání, Marné všecko její namáhání; V tom sem panoš se svým slouhou jede, Zří, jak děva s hejnem půtku vede.

Křičí: „Kdo kdy viděl potýkati s jednou Celý zástup, jest to právo dobrodružské? Zastávati děvy má vždy rámě mužské!“ Při té řeči loupežníci blednou,

Ochabují, přestávají válčit mnozí, On i druhým hrotem hrozí; Mnohý chce snad zvědět, co to za panoše, Povím i též, co to za zbrojnoše.

Byl to Štanson, panoš přepodivný, Jemuž v mládí věštilo se od hádačky, Že mu osud bude neprotivný, Podlé vlastností že z každé rvačky

Vyváznout má neuražný, zamrazený; Od štěstí že bude povýšený, V spaní viděla jej jednou matka jeho Jako vládce přemocného.

Samému se udal také sen, Kterak mnoho obrů mečem skolil, A jak kníže za zetě jej zvolil, A též jak byl jako kněžec ctěn,

Za usudek bohů držel toto zdání, Předevzít dal nehod zažehnání, Usiluje téhož předtušení užít, Počal se svým slouhou dobrodružit.

Vyjeli tak oba na podivy, Bohové jim byli milostivi, Zdařil se jim mnohý těžký skutek, Jednou zahlíd děvče jako zlato ryzé,

Myslí, že mu souzeno jest: tu se hryze Pro ně. Zmizelo však, padouch mu s ním utek, Pro ně ve odění nosí smutek, Pro ně projížděl též vlasti cizé.

A když k uším připověď mu Rozhoňova Donesla se o stolci a o kněžici, Věří zcela na sen, na věštici, Kouřímsko a Nivu že mu věští slova;

Jistí, to že jest ta děva rusá: Na to smejšlí, o tom sní jen stále, Ve přepiatí posléz oboum rozum klusá, Hledá Vlasty, našel ji zde nenadále.

Nepoznav ji, pouští se tu na oděnce, Kteří vedli ještě proti děvě zbraně; Křičí: „Držím jen vás za nedověšence, Nedám ublížiti osamělé panně.“

V tom hned vede hrozenácké kopí, Koho se ním dotkne, toho na zem klopí; A tak děvu přestatečně brání, Odpůrcové vězí v kolotání.

Pomáhá též slúha svému pánu, Aneb raděj jeho šedé zvíře; To se spolehavši v zadku na kruníře, Nohama zadníma mnohou ránu

Sází chrabře odporníkům, Nebylo tu volno nákeřníkům, Vlasta přišedši zas ke oddechu, Touží namáháním po prospěchu.

Podivné to bylo potýkání, Rek a osel, děva bez přestání Proti odpůrcům svým tropí spor: Přemohli by jistě ti tři celý zbor:

V tom tu jeden z odporníků pravil: „Děvu držíš za všední jen čejku; Krkavec jest dravý; chráníš čarodějku: Ten čin by tě oslavy vší zbavil.“

„Vlasta jest to.“ Ten rek sebou trh, Téhož jména slavného se zhrozil; Praví v chvíli: „Byl bych si sám štěstí zvrh, Pro které jsem se dost nalomozil:

Tys ten obr, kterého mám zdrolit, Vlasto odpusť, tebe musím zkolit, Připatřiti má mi Kouřímčanů stolec, Vidím, jak mne štěstí nese na vrcholec.“

Kněžna po něm žene, rek se vyhne rázu, Zahubiti ji chce, mlatem po ní míře: Pudem hnuto dlouhouché zvíře Zadkem chce jí také vsadit zkázu,

Boje se rek, tropiti že bude kouzla, Pročež utlačením zabít ji se snažil. Vyhnuvši se ranám, na zem sklouzla, Rek se s slouhou na ni kotrmelcem svážil.

Pozůstala jako mrtvá ležet, Viděti je hned k ní všecky běžet, Mezi dívateli vládne hrůza, Poděšená stojí sama luza.

Štanson praví: „Mé jmě v letopisích Stkvít se bude, zníti po městisích, Jsem to, který čarodějku zmoh!“ Praví slouha: „Jest to skutek osla noh!“

Najatý dav praví: „Ušáka sic zbroj Zhubila ji; ale ocháb ji náš boj, Byla slabá posléz jako moucha, My jsme přemohli ji, odplata nám patří,

Nevydáme mrtvolu ni kořist roucha.“ Vece slouha: „Ušák a já, jako bratří, My jsme jedno, já jej představuji; Pročež do jeho práv nastupuji.“

Praví Štanson: „Co to vyzískalo zvíře, To mne následuje jako svého pána, Přitom byla Niva mně již ve snách dána, Ryzá děva, pro ni jsem již prošel šíře.“

Odpoví zbor: „Neplatí zde snové, Přitom kněžice jsou vlasy havranové, Nuže potýkejte – rozhodnou zde meče!“ Oba nestejné se báli seče.

Při té hádce hejno nelítostné Zbraň a oděv kněžny kořistilo, Svlekše ji našlo brnění skvostné, Třpytící se řetěz, víc se roznítilo,

Odpiavše je, zaslechlo tu dechy, Přišla k sobě, vězí bez útěchy, Svízel osudu jí srdce svírá, Mocně mysl proti neštěstí se spírá.

Praví k zboru: „Muži velekrutí! Což vy nevíte nic o příměří, Což z vás žádný na bohy nic nedůvěří? Tito trescí zrádné podniknutí,

Lehce zvracují ti v štěstí zlobu, Což se nestydíte za hanobu? Odměny vám žádné nepřinese, Před mstou Perunovou ať se každý třese.“

Obměkčený Štanson do řeči jí skočil, Praví: „Velká děvo, jak jsem tebe zočil, Odpadla mi mysl k potýkání, Niva není rusá: na svobodě buď!

Jen i druhu těch outrpnost též zbuď!“ Bylo vidět u nich v směrech kolotání, Vůdce jejich slyše u nich šust, Vece: „Zajdeš děvo! prones slovo z ust!“

Zatím Niva zmizela pryč z bytu, Ale vězí pro milence v trudném citu. Kněžna kráčí k Rozhoňovi velitelsky; Kníže ten jsa nad návěštím v plesu,

Že předc dostih odporkyně klesu, Přijímá ji nepřátelsky. Při pohledu jejím obnoví se mstivost, Po záhubě její žádostivost.

Ona počne vážně: „Mocný kníže! Lůza přivedla mne do zajetí V době, v které příměří nás víže, Které národové vůbec světí,

Pověst zrády rychle světem letí, U mě nedočkal bys nikdý této tíže. Vím, že šlapat nechceš důstojenství, Nákeřnictví nedržíš snad za vojenství?“

Rozhoň dí k ní: „Odbůjnice krutá, Dlouho jsem již na tě sítě líčil, Dlouho spor tvůj mého ducha klíčil, Dopršela již ti tvá moc kutá;

Nejsi kníně, jsi jen čarodějka, saně! Zajít musíš ohněm na hranici, Přísluší to každé bojovnici, Ana místo přeslice se chápá zbraně.“

Vlasta praví: „Na blízku jsou naše pluky, Hroz se pomsty: ty se ujmou vývodkyně. Vyšlo z mysle již ti, jak jsi na Cidlině Zdvíhal k Perůnovu rádlu ruky,

Když vám zanecháme spoluvládu, Že nám mírných popřejete řádů? Umluvu kdo protrh?“ Odstranil se kníže, Kázav ukovat ji za přepevné mříže.

Hrdne příhodou tou Rozhoň zůřivec, Odsuzuje děvu k ohni na hranici, Pomstou soptí tento krvožížnivec, Nevražil vždy na ctnou panovnici.

Den se blíží: jitří se již od východu, Připravené stojí mužské davy, Vede se již nešťastnice ve průvodu, Mnohý vzdychá, kreje hořem hlavy.

Viděti jest v jejím obličeji Celé její srdce rozsápané; Nahlíží již, že je po naději, Že jest příští její oklamané;

Zřít jest bolest vnitřní snížené tak ženy, Bouři mezi pomstou, hrdostí: Že se sláva mění v pouhé pěny, Osud že ji utlačuje krutostí.

Vzdechne sobě při hořícím popravišti: „Proč jste, bohové, mně sejít na bojišti Nepopřáli? Vedli jste mne k svému směru, Přenesli jste mne též přes hlubinu

Mnohou; ale padám nyní ve mezeru, Vidím mého štěstí říceninu, Nevidím zde ke naději vyhlídnutí, Všecko spojuje se k mému zahynutí.“

„Však vy, bohové, jste spravedliví, Bez trestu vy nenecháte ten čin křivý, Odplatné to vaše právo ve nehodě Zachvátí jej. Ráda umru, vím, že hrozbu

Vykonáte. Slyšte poslední mou prosbu, Zachovejte ženstvo ve svobodě, Ať ji drží za povinnost svatou, Ať mstí vývodkyni jatou!“

„Nehrozím se smrti, hleděla jsem v půtce Často na ni. Přemožen byl tento škůdce V prvním roce; byla mu zem dána zpátky, Na to tento krutec zapomíná!

Nelidskost ať jenom nepočíná, Ať vlasť netrpí víc pro odplátky. Umru volně, nezajde mé podniknutí, Pro něj válčit budou družky ve nadchnutí!“

Mnohý při tom slzí, zní tu temný hluk, Ouzkost bolná divatele dusí, Dlouho žádný k pomoci se nepokusí, Až tu posléz vystoupí ven Svatopluk,

Panoš čilý, postavy jsa stkvělé, Který nemoh vnitřní bolest snésti déle: Zří v něm Vlasta pevné outočiště, Začne řečit podlé popraviště:

„Mocný vládce! přehrozno jest vraždu spáchat! Nechtěj v nevinné se krvi máchat, Zasluhuje pocty toto děvče statné; Na bohy věř, na odplatné

Jejich právo; stejnou mírou mění: Mníš, že osud splácet viny lení? Považ, že jest jak ty vládykyní, Že ji zráda věznou jenom činí.“

„Neslušné jest mužstvo ke pohlaví Spanilému, za sobě je rovné Neuznává, volnosti jej zbaví, Chce, by bylo zcela nebojovné,

Aby pozůstalo v otročení věčně; Mnohá visí na svém zhoubci vděčně, On ji spustí na jiného trhem: Tak žen osud určen bývá vrhem.“

„Nechme tomu, že i mnohých slabost, mdloby Potřebují muže za podporu: Odsuďme je třeba do poroby, Ale nacházíme mnoho čackých vzorů,

Mnoho výborných žen, jenž nám v prsech blaho Nesou ve svobodě; ty též mají draho Osud pohlaví svůj ve nehodách splácet? Mají se jen v vlnách kolotat a kácet?“

„Považme si lítou zvěř a dravce, Pohledněme na krkavce: Jestli družky jsou tam ve podnoží? Koná každý, příroda co na ně vloží,

Nevězí tu družka ve otroctví, Neznají ty žádné vlády soctví, Kráčí svorně v uloženém kruhu, Nenajde se utlačení v druhu!“

„Se vším právem ženy chopily se zbraně; Nemá jediné muž právo k půtce: Chválíme ženy, když nám tepat škůdce Pomáhají, když se chýlí k jejich straně

Zvítězení. Proč by jim boj byl teď k haně? Pravý jest tam, kde se vede ke obraně; Zde je k půtce vnadí utlačená volnost, Že se šetřit nechce pravá obapolnost.“

„Ukrutné jest, děvu pro udatnost Odsouditi ke hranici: Které ctnosti budou míti platnost? Proč mít mají přednost muži nad děvčici?

Snad že v síle nad ně velmi předčí? Co? kde žena mocnost síly svědčí? Kde se mužský dívce neubrání? I tu nemá míti právo k potýkání?“

„Vlastu k půtce přived šlechty plný vzdor, Nechtěla dél trpět křivd a nepravosti, Obdivuje vlast ten zvýbornělý tvor, Plný rozvah moudrých, plný vznešenosti:

Netýkej se děvy plné osudnosti, Nenajde se ve otčině stejný vzor, Nezajde ta u národu ve ohavě, Jejíž jméno stkví se ve oslavě.“

„Zavraždit chceš nejslavnější vlasti dceru, Ana v ruce drží osud Čech. Ať krev tekla: vojenský to žádal běh, Potřeba to byla k velikému směru;

Nenájdeš předc u ní vražedlných činů, U ní jevilo se blahodějné ženství, V půtkách neslýchané udatenství, Neproměníš její slávy v říceninu.“

„Největší dceř vlasti chceš zde zhubit, Kterou velkost ducha nejvejš povýšila. Zrádou jsi ji získal, s ní se snad chceš chlubit? Ta by důstojnost tvou věčně zhanobila.

Pro ženstvo ji svedla vroucnost zbožná; Pro šlechetnost má sjít: věc-li možná? Podivem jest nynějšího času; Zničiti chceš děvu, ana nese spasu!“

„Tebe msta jen k témuž činu pudí: Mníš, že skutek potřeba tu káže; Hle, jak bol zde divatelů trudí! Není smrt zde třeba, věrné stráže

Zabrání vše; ale hanebná smrt zbudí Mstivý zbor žen, ten se snáže, Stejnou mírou tobě vraždu splatí, Mnohý z Čechů v ohni život ztratí.“

„Chtěla zem ti mírem vrátit zpátky –“ Chtěl dál mluvit, do řeči mu kníže skočí, Praví: „Ty zastáváš nepořádky, Tvoje mluva jako zrádce na mě sočí,

Skoro zasluhuješ s ní též stejný trest. Dám jí před umrtím ještě zloupit čest. Zde je zlato!“ Panuje tu hrůza, Oddychá si těžce sama lůza.

V tom se v zdálí jeví prachu mrak; Blíž a blíž ho stíhá zrak, Budislava letí cválem, Zmeškala by přítelkyni málem,

Lejkové pak svazy Vlasty drtí, Křičí: „Braň se, zlatá přítelkyně!“ A v tom sama dráby smrtí; Oddychá tu polonahá vévodkyně.

Majíc Vlasta prostoru zas volnou, Popadá tu ze hranice hlaveň smolnou, S ní se pouští honem Za Rozhonem;

Bylby nebyl ušel jejího zde rázu: V pamět napadla jí její přísaha, Proti němu ochroměla odvaha, Za něj nes – kůň jeho, padna, zkázu.

Prokolemi, odharky a svály Házela tu po zástupu, Mstíc se za křivdu a za potupu; Obě bohyněmi války být se zdály,

Nehrozily se tu nižadného množství; Obé sílou květly u jinoštví. Potřeba jim nuzná statnost káže: Neštěstí se blíže spojuje a váže.

Rozhoň myslí s svými oděnci Chytit tyto obě odvážkyně: Brání se, co pravé blíženci, Chrání jedna druhé přítelkyně.

Ale marný by byl jejich statný spor, Kdyby nebyl přiklusal sem družek zbor; Jako vicher přepad muže v prvním vzteku, Mužstvo hlav svých chrání ve outěku.

Zahubily mnohé bojovníky, Z nich zde poraněný mnohý skučí; Blíženky tu Bohu vzdavše vroucné díky, Padly sobě do náručí;

Ochranitelkyně nad ní plesá více, Líbá družce poslzené líce. Ta se táže: že tak spadla ze oblohy, Které měla ke přispění bohy?

Družka praví: „Zněly u nás smutné zvěsty, Že ti muži zpátky zaskočili cesty: Rozmejšlím se, mámli přijít ku pomoci, Bdím a chodím v hradu do půl noci,

Povzdychnu si ke třpytící luně: Na tě snad též hledí přítelkyně drahá, Snad jest poraněná, a snad stůně, Snad ji osud krutý v nouzi zmáhá?“

„V strasti usnu: ve snách tebe vidím, Jak se bereš do skal, za tebou se klidím, A jak bloudíš v pustotině sama; Vyskočí tu dravé zvíře, jeho tlama

Soptí oheň; zápasíš s ním, v tom se tmavo Strhlo; voláš: Pomoz, pomoz, Budislavo! Ve temnotě za tebou se hrnu: V tom se zbudím, strachem celá trnu.“

„Přemejšlím tu, pravím: Sen jest sen. Ale nemám v mysli žádné stání, Rozum pustiti se za tebou mi brání, Ale láska káže. Dříve než je den,

Vypravím se na vyzvědy s jízdným zborem. Když sem jela druhý den již borem, Potkám posla, který k Praze správu nes, Jaký potkal tebe bolný kles.“

„Na tebe že popraviště čeká. Této zprávy srdce mé se leká, Chtěly jsme sic noclehovat v hvozdě Dolském; bojíc se, bych nepřijela pozdě,

Ženu družky; slouží tu v tmě za pochodně Draček záře; jedem skoro v jednom kuse, Družky poháněly herky hodně; Vidíc oheň, letím k tobě napřed v kluse.“

„Ostatní víš. Vzdávám bohům díky, Že jsme vypadly v čas na soupeře, Přemohly tak šťastně odporníky, A že bohové mne vedli ve důvěře.“ –

V tom sem děvy kráčí, které na vysílky Vypravené byly, zjezdvše šíře, dýlky, Jeví strast a bol a ouzkost zboru, A tak pospolitě kráčí ke táboru.