Zpěv šestý.

Zatím když se v Čechách vedly půtky kruté, A dav za davem se valil ke Děvínu, A když měly býti bitvou rozhodnuté Osudy Čech: dvěma na Bylínu

Blížily se šťastné doby živobytí, Mělo jim plout vnadné blahožití; Spojit je měl sňátek lepokvětný svadby, Radost jevily již tvrz i hradby.

V oném věku blahém, kde ctnost ještě vládla, Mnohého kde povýšilo udatenství, Kde se pro rozšafnost od drsného rádla Mnohý uved k knížecímu důstojenství,

Žil rek Kasal, z Radošova kmenu; Nešlechtili předkové jej slavní v jménu, Patřili mu statkové jen skrovní; Ale nenašli se jemu duchem rovní.

Ten čas padli Němci do knížetství Půlnočního, tam kde Bivoj, Kaša vládli, Oba tlačilo již vrátké kmetství: Tito naději svou v půtce kladli

Na Bojslava. Jejich dcera Běla Libá očím, jako jarní kvítí Na jiné, jenž tichotou a krásou čněla, Nabízet chce zbory: dokud je k mstě neroznítí.

Dí k nim: „Nepřátelé dopouští se pychu V naší zemi, nesvolujte k témuž lichu! Majetnost vám plení, jmění loupí, Dobytek pryč ženou, pálí byty, statky,

Přitáhnou k vám brzo nedostatky, Po dobrém pryč jistě neustoupí; Plodí rodům vaším bídu, strasti: Sladce jest se zastat svých, a zastat vlasti.“

„Hrdinou kdo není, nepřítel když vraždí? Kýž mně byla příroda též statné páždí Udělila! bych se mohla o našince Zastat, vyniknouti nad cizince:

Žila bych tu v bleskuplné slávě! Nuže, koho oslavení těší, Poskytuje se mu samo právě: Potýkejte jako statní Češi.“

Tato mluva Kasalovým srdcem hnula, Jeho citnost statností se pnula, Božskou se mu řečnice být zdála: Chvátal v potýkaní ve nadchnutí,

V mysli jeho děva před očima stála Ve libosti ducha, ve labutí Bělosti své; ji tak vidět stále žádá, Myšlénka ta k odvaze jej bádá.

Přišlo k boji s udatnými cizozemci: Zašel v bitvě Český statný vůdce; Ustupují Češi, vítězí již Němci: Volá Kasal: „Kdo se uhne půtce,

Toho vyhlásí vlast za zrádného škůdce. Chcete namladit si do Čech nepřátele? Padnem raděj zbraní v půtky čele: Nežlibychom žili v nesmělosti důtce.“

„Nuže, za mnou! tepme vejtržníky!“ Chvátá se svým zborem v rozníceném vzteku, Mnozí za ním; zastavuje protivníky: Takto zhrklá skála v proudu hradí řeku;

Přemoh nepřatele: prchli přes hranice. Zkořistili Češi zlata pokladnice, Táhnou zpátky zvítězilé pluky, Vítají je plesající zvuky.

Zhledši Běla reka ve květoucím věku, Rdí se, oči přeuctivě sklopí; Jeví v slíčných lícech plno vděku; Kasal ve plesání slze kropí:

Kníže k odměně mu vykazuje statky; Jeví to dvé v obličeji zmatky, Na sebe když hledí, jest jim volno: Na rozdíl když stavu pomní, jest jim bolno.

Brzo na to přišla zpráva Bivojovi Od Přemysla: aby bylo všecko vzhůru: Že je vidět k Klatovsku se blížit bůru! Svolil k tahu, zprávu svěřiv Kasalovi.

Tento následoval stopu vychytralců. Naučení považoval válek znalců, V tahu přemejšlel již na odpory, Dal si popisovat místa, hory.

Přitáh právě k vojsku Přemyslovu, Když ten velekníže upad do zajetí; Vojsko Čechů prchlo: rek se o přispětí Stará; sráží prchlé; boj chce počít znovu,

A v tom dopídil se pravých zvědů, Slabé pluky nechal potýkati zpředu, Zatím velkou silou nazad skrze lazy Přitáh, počal odpůrcům svým krátit vazy.

Rychle proti němu staví Kolmar vůdce Zástup; vypobídaje jej k půtce. Strh se tu boj, soubojují velitelé, Oba jeví znalost v potýkání,

Oba neustupnost v setrvání; Pad však cizozemec: vojsko jeho déle Nechce válčit; ustupují jeho pluky, A v tom vyváz kníže z nepřátelské ruky.

Rozptýleni byli nepřátelé: Poděšeni prchli přes hranice zpátky. Vládce Čechů plesá, nechce bez památky Zanechat den slavný: s dary vojsko smělé

Platí, chystá odměnu též pro vítěze; Chce mu lva dát vyobrazit na paveze, Slibuje mu vděčně dílec krajiny. Zatím soci ničí slávu hrdiny:

Že zbor oumyslně přived k vojsku pozdě, A že maní zvítězil jen v hvozdě; Uvrhnouti že moh vlast svou do záhuby. Zvítězili posléz záště ruby.

Navrátil se Kasal k choti bez odměny: Mizí před očma mu oučel blízký, Vše mu vytýká stav jeho nízký, Odjímajíc jemu veleslavné ceny.

Dokládá též Kaša: „Nepřipustím zeta Mojí dceři z nerovného stavu, Nižšího má držet za svou hlavu, Přitom po leposti bývá veta:

Nedržíme ženy mnoho na praporce; Však nás vnadí více květné dvorce.“ Ale dcera byla v lásce neustupná; Praví: „Neblaží vždy povýšenost zpupná.“

„Mnohá chýška, skrovná jen co kotec, Skrývá blahé v utěšeném klidu.“ K její straně přiráží se otec, Praví: „O štěstí! má dcera pravých vidů:

Blahými být můžem v každém stavu; Přivol má choť! láska všecko zmáhá! Přitom máme se co báti děvčích davů: Zachrání nás.“ Kaša se předc zdráhá.

Rovný sobě rovného zas hledá. Jak si mohla tichá holubice Žádat reka, jemuž mysl klidu nedá? A jak statný panoš, nechav bojovnice,

Dychtil srdcem vroucím, horlivým Po děvčeti bázlivým: O jak láska prozrazuje běhů divných! Často svazek spojí povah přeprotivných.

Vlastní smysl ve oučeli mají ženy, Ve volení soudí právě ostrým okem, Udatnosti přikládají vážnost ceny, Opovrhnou nestatečným sokem:

Statným, moudrým dávají se do ochrany, Prominou jim mnohé drsnatosti hrany, Ve svém směru nad muže jsou pevné, Jejich vlídné vlastnosti jsou zpěvné.

Ve volení chotí soudí vlastně mnozí, Jsou, jenž statnosti se děvčat hrozí; Mní, že scházejí jim vnady ke manželstvu, Že se lehce popouzejí k nepřátelstvu:

Vystříhat se chtějí války domácí, Pro krotkou se snažně trmácí, Jiný smejšlí, že jen srdce hrdinné Schopné jesti lásky jediné.

„Láska zákonit si nedá.“ Takto rek Zajatý byl opojností vnadnou, U své libé děvy doby mu jen sladnou: Zde jen ploul mu zlatý věk,

Zapoměl zde jen na slávu a války: Blaho bylo dlíti u zahalky; Šťastný, komu někdy takto svět V lůnu lásky neskaleně květ.

Od války jej také vzdálil osten hněvu, V srdci hnětla nevděčnost jej lichá. Také uposlechnout musil děvu, Ana v nevinnosti vzdychá:

Nechce chotě udatného spustit z očí. I on věda, že vždy nepřítomnost sočí, V Bylíně dlel: posléz uchlácholil matku, Určil se den k svadebnému sňatku.

Ráno se měl Ladin hod a sňatek slavit, Přiblížil se utěšený svatvečer; V chrámě výbor růžotvarných vlasti dcer Počal plesy, křepčením se bavit;

Přitom tyto libokvětné děvy Ke cti bohininy přednáší též zpěvy, Božce zjevují, co cítí skrytě, Pějí křepčíc takto v zboru pospolitě:

„Velebme oslavu bohyně Lady, Bohyně milosti, krásy a vnady, Ana vdechne do srdce plápolu cit, Jenž nese milenci blaho a plesy,

V sladkosti změňuje touhu i klesy, Citnému světu je radost a svit.“ „Příchodem tvým se hned zjasňuje nebe, Ptactva dav po lese pěje jen tebe,

Zem z svého lůna ven vine ti květ: Všecko tě velebí ve blahém plání, Děvictvo klade ti milosti přání; K tobě se vine i veškeren svět.“

„Tys, co jsi uvedla ve lidstvu sňatky, Počaly z pustiny zrostati statky, Vzali skyt národy, počali kvest; Blahota pluje z tvé milostné přízně:

Nemilost vede jen milenci trýzně, Běda je tomu, naň vyleješ trest!“ „Samo i božstvo si přízně tvé přeje, Sláva se tvoje i na nebi stkvěje,

Milostně přijmi ty zpěvy a ples; Neznáme bohyni nad Krásopaní, Vše se ti Žižlilo, Živice klaní, Lado ty milostná na zem se vnes!“

„Ať tebe zhlídneme ve voze zlatém, Hrdličky, labutě v pořadu spiatém, S sebou sem družinu milostky vem: Chceme jich spatřiti vnady a vděky,

Čačkost jich nevadne nikdý i věky; Vzorem by nám byly v půvabu svém.“ „Zejtra dvé vznešených uzavře spolek, Žehnej je, roztrus i mezi okolek

Milostné pudy, a zámysly spoj: Nejsou zde pro boje na světě děvy, Rozžehni jich srdce, přestanou hněvy, V lásku se promění války a boj.“

Takto večer. Na ráno, jak u východu Jevila se denničina záře stkvoucí, Vítal ženich ten den přežádoucí, Chystaje se k svadebnému chodu;

Obléká se v šaty stkvostné. Sjíždějí se hostě ze slovútných rodů: Skládavše mu přání, vzhledy přeradostné, Že mu osud popřál ozdoby té ctnostné.

Vyjíždí již z hradu; znějí hudby zvuky, Zří se všude radování plesné, Opakují radost ohlasové lesné, Necítí víc ženich lásky muky;

Koně řehtají a hrdnou u trub znění, Z předu jinochstvo jen na nich letí, Svatové jen s chotěm pádí u zápětí, Koňstvo dychtivostí jen se pění.

Také slíčné v okolnosti družky Obláčí se s utěšením v roucha drahá, Krášlí ochotně je hbyté služky, Všecky přejí si ta okamžení blahá;

A když slunce zjevilo se na obloze, Každá k Bylínu se bere v zlatém voze: Z všech stran k slavnosti se hrnou lidu řady, Chtěvše vidět děvy plné vnady.

Kníní Kaša nemohouc též spáti, Burcuje a volá dceru: „Vzhůru Bělo! Podivej se, jak se rozednělo! Zanech matné sny, hleď raděj vstáti,

Máš dnes ještě mnoho překročiti. Ubožatko! slyšíš, honem vstávej, By tě nemoh ženich zahanbiti; Vdana: potom jak chceš dlouho spávej.“

Letěla ta slova marně do povětří. Tluče znova, škulinou se dívá, Nastavuje ucho, pozornosti šetří: Panuje tam ticho, nic se neozívá;

Strachuje se máteř, trne, leká, Dveře mocně vypáčiti dává, Celá bledá se úžasem výchoz čeká, Pěstounka je mrtva, dceř se nedostává.

Jaké hoře, jaké naříkání! Otec, matka v slzích plynouc lkáli, Ruce lomíce je k nebi zpiali, Nebylo tu konce bědování.

Oba křičí: „Kde je zlatá Běla? Kam se nám tak nenadále děla? Jaký hrozný osud ubožátko tíží? Pro žel se sem choť jen blíží.“

Též i Bzyrku, Kaši věštku, bylo slyšet Nářek vésti; praví: „Jevila jsem hoře, Hned jak zlatý kocour zmizel v naším dvoře, Potvory jak zaslechla jsem ve snách čišet,

A jak kněžici se zdálo o krkavci, Kterak honila též pozlacené skřetky, A jak padla do pazourů dravci, Jistila jsem, že se stanou pletky.“

Navraťme se s povídáním zpátky, Nepřijde nic v světě k zámlčení: Příběhy, lže, bajky, hody, sňatky Přichází vždy rychle k roztroušení.

Pověst hbytá, mnohohubá, mnohouchá, Ana nikdý nespí, stále slídí, čuchá, O ženichu, jenž jest v lásce u nevěsty, Roznášela v Čechách velechválně zvěsty.

Mezi děvy rozhlásil se ten též sňatek: V mysli Budislavy zpráva plodí zmatek; Praví k Vlastě: „Kasal měl by ke odplatě Některé zde patřit časem vývůdkyni,

Popřává se pro zrádkyni; Nenajde se jemu rovný ve podstatě, V porážce jest hrozný co chřest hroma, Co papršlek jemný ve poklidu doma.“

„Času bojů jest nám sňatek na potupu; Zaslušno by bylo, jej i zkazit, Roznítilo by to mysl ve zástupu Našem; mnohá řekne: k čemu se zde plazit

Stále; muži, kterým přikládáme ceny, Nepřítelkyním jen přijdou za odměny; Každá podnět mizí udatenství: Věncuje se potud nevlastenství.“

„Jeho dav tu válčí proti našim zborům, Vede jej, jak známo, jeho svat: Ale zjinačení pozdě bude snad? Snad i třeba jest zde všech hejn ke odporu?“

Praví Vlasta: „Chci tvé srdce zhojit, Chci s tvým přáním nějaký zisk spojit; Kasal podrobiti se nám musí, Jestli plápol k choti neudusí.“

„Snad se vykonat dá u nás částkou malou; Pošlu k vyvedení Šárku vychytralou. Něco děv jí přidám ke podpoře.“ Utichlo tak Budislavy hoře.

Šárka přijala to podniknutí, Oslava ji ke odvaze nutí. Předkláda si záměr, praví: „Stůj co stůj! Vyvedený bude kněžno záměr tvůj.“

Oklikami, hvozdy v málo dnech Přirazila k určitému hradu: Družky pozůstaly ve oupadu Tiché jako spící měch;

Tu se bere na hrad pěšky, Přistrojená jako staročesky: Že chce slavit velehody Lády, Prohlíží si všecky spády.

Vydávavši se tu za poutnici, Připuštěna byla ke kněžici; U ní žvatlá tak, co děva sprostná, Ana chytá zevly, lelky,

Zalíbila si jí kněžna přemilostná. Děva dí: „Chci Ládu prosit o zasélky, Může ženicha mi dáti lehce: Která děva chotě míti nechce?“

Prohlídla tak bystře byty, síně, Obdržela ještě hojné dary. Běla dlouho na noc sedí u kytary; Šárka přišla s chasou ve půlnočním stíně

Po řebříce oknem: najde ji v snu klíně; Pěstounka tu křičí; chasa, aby v zmary Nepřišel jim oučel, do srdce ji bodá; Kněžice se tiše k všemu podá.

Třese se a celičká se leká. Šárka dí k ní: „I to tebe čeká, Jestli vypustíš jen zvuku! Za mnou kráčej, podej jen mi ruku.

Ať jest všecko všudy tiše.“ Druže bodne služku, která ještě skučí, Vede kníni z hradu výše, Bere k jistotě ji do náručí.

Dále na koně ji sází Šárka hbitě: Zatím prohlížejí její družky Škříně, též i co jest skryto v bytě, Nacházejí s skvostnostemi pušky,

Roucha čistá: všecko druže s sebou bere, Klusáky své obtíživše hodně; Rychle pádí lesy u pochodně Luny, použíti chtivše doby šeré.

Na ráno když ženich v hluku plesném Vjížděl v hrad již vznešeného těstě, Přemejšlel tu v srdci těsném, Jak se míti bude ke nevěstě;

Jevili mu sice mnozí v cestě O příhodě choti, o návěští děsném: Neslyšel to pro hudební zvuk A pro hláhol, který množil lidstva hluk.

Skočiv ženich s koně slyší Běly máti, Otce naříkati, praví: „Tomu zvyku Neslušnému hleďte výhost dáti, Nechte želu, nechte křiku,

Nebudu jí nikdý ubližovat, Chci ji nad své oči opatrovat.“ Než to dořek, seznal, že ten křik Znamená víc nežli pouhý zvyk.

Jako onen, v jehož blízku hroma třesk Zničil přemilého druha, Zbledne celý, oddychá si ztuha, V očích se mu míhá dlouho blesk:

Tak se užasne rek, nad důznamem trne, Všecku zmužilost a statnost tratí, Třese se, a slova se mu hatí; Žehravost mu v mysl zoufanlivost hrne.

Když se zmoh a vytrh se úžasu, Nadivit se nemoh, kam se děla choť. Praví k němu Bivoj: „Jenom žalost kroť, Doufej, naděje ti přinese zas klasu;

Mnohá ztracena se vrátí loď.“ Vyslal k zvědům svadebčanů chasu, Sám vše zhlíží, na vše se též táže; Nikde se mu světlo děje neukáže.

Až byl přivedený udychtěný kmet, Jeví: „Dnes jsem zahlíd ve ouvalu luhů Skalských zástup jezdných druhů, V prostřed děvu sněžnou, spanilosti květ;

Naříkala: „Běda! nastojte a ach! Co chce a kam míří tento lichý tah? Proč mi jasno nelitostně kalí? Ach proč nehodu tu na mne valí?“

„Co jsem já kdy ublížila vám? Co se po oučelích vaších ptám? Co jsem kdy vám kladla za příkoří? Co vám ublížil též šlechetný můj chot?

Dejte pozor, ať se nemstí jeho hrot, Ať vám váš hrad nerozboří! Vydejte mne raděj zpátky; Sic vám draze přijdou tyto vzatky.“

„K zhoubě vlastní popouzíte jeho hněv!“ Slova tato nevyvázla bez posměchu, Myslím, že to nebyl zástup Čechů, Že to bylo hejno děv;

Nestkvěly se jejich brady vousy; Nedbal jsem tu dlouho na vrtousy, Hned jak jely, ukryl jsem se v duté jedli, Ke které si na chvíličku sedly.“

„Jedna z nich se zdála býti vývodkyní, Pravila ta:„Nepadla jsi v ruce vrahů, Nekvil, nežádej zde sice dobrodiní; Ale nemá nátisk potkati tě v tahu,

Nejsme poctivosti nepřátelé.“ To pak děvče pozůstalo neveselé. A tak jely dále beze všeho chřestu; Já jsem k vám sem dále konal cestu.“

Matku, otce netěšila tato zpráva; Ale v mysli reka vznikla náhlá čáka: Plesá; nevidíme nikdý u chudáka, Jehož hnětla bída, když jej štěstí, sláva

Popozdvihne, tolik plesů jevit, Co tu u panoše: ptá se na nevěstu Znova, líbá tváře dobrozvěstu, Cítí v srdci tísně tíže levit.

V jeho duchu vychází již světlo, Zná již děvče, které klamy pletlo, Vracuje se pravici zas síla, A když mysl jeho pookříla,

Bouře roznícení v mysli chladne, Podniknutí pro choť jen mu sladne, Přitom dary dává starci za návěští. Jinochstvo chce s ním jet; po podivích třeští.

Mnohým bylo líto opustiti kvasu, Ostali tam svatům pro útěchu. Kasal opovrh jej plný spěchů, Ozbrojiti káže svou tu chasu:

Skládá se sebe též roucho svatebné, Bera brnění zas na se velebné; Ke zástupu jeho přirazí se mnohý, Spíná se již jeho komoň větronohý.

Když se druže stará o zálohy, Chasa jeho nejvíc o potravu, Kráčí Kasal ve chrám velebiti bohy, Čest klást Svantovítu, Ladě, Vítoslavu,

Praviv: „Zachovejte její živobytí! Jestli zajde, světlo mého žití Shasněte též; odvraťte jí protivenství, Za ní volen jsem nést všecko příkořenství.“

„Jestli osud uvrhne mne v boje, Odvraťte tu všecko nevlastenství, Nežádám tam stkvělost udatenství, Navrhněte z vašeho mi umu zdroje

Pomoc mírnou, utíšení vlasti: Nad vítězství budou mně ty slasti; Při tom chraňte mou choť klamu prázdnou, citnou, Řiďte sami mou pout vlnobitnou.“

Rodičové její z této zmužilosti Nabyli zas mysli důvěrnosti; Žehná reka převznešený tchán, Vece: „Statný reku, přerozmilý zetu,

Od bohů buď šťastný výchoz tobě přán, Přiveď naši radost, dceru, výbor květu, Ta pak byla naše utěšení; Vytrhni ji z smutku, z zarmoucení.“

Slzemi se mezi sebou loučí; Kníže zetu nebezpečnost zaporoučí. Odvahy jak zakázati reku? Očekáván byl již od družiny.

S ní již jede, pouště se s ní do pustiny, Krotě jejich horlivosti jeku, Aby byli jistí před nástrahou, Jedou tíše udanou tou drahou.

Brzo seznal odpornic svých sledu; Srdce bylo jeho v plápol proměněné, Nelze jemu jeti zdlouha; letí z předu. Tak se rychle po lupu chrt žene,

Horlivostí puzen bez oddechu běží, Tak se taky ptačí dravec káně Kvapně spouští za loupeží: Míjí panošovi v letu kopce, stráně.

A když jede unavený do oupadu, Ukrývá se slunce za červánky, Občerství se, též i koně u studánky, Neví, jakou sobě vzíti radu,

Leze po hřebenu skály, Dolů rachotí se svály, Dychtí vynajíti konec lazu, Leze k strmícímu srazu.

Zaslechne tam volat: „Běda, hoře!“ Sleze dolů, obrátí tam svého oře, Spatřil jinocha tam raněného, Jenž jej prosil, by jej na nejbližší tvrzku

Dovez; že se octnou u ní v brzku, Že jest z rodu šlechetného. Kasal rány váže, na kůň reka sází, Pilně k určitému místu vyprovází.

Na dotazy jinoch jarý vece: „Dávno těšilo mne zbroje zvučné znění, Dychtěl jsem vždy rozhlásit své plece; Dověděv se, že jest v Čechách k oslavení

Příležitost, přijel jsem sem do ležení. Osud mne zde sem tam mece, Spojil jsem se s některými dobrodruhy; S nimi zabral jsem se v tyto luhy.“

„Oni vypátrali dívek sledy, Že ty někam táhnou vyvest tajné vzhledy: Za ními že vyjedeme na podivy. Jsouce všickni toho žádostivi,

Stíháme je stále u zápětí; A když chceme s ními zápasiti v sjetí: Zmizí před očima tento stkvělý zbor, Maní vypadne zas na nás z hor.“

„Mnohé přihodilo se nám na té pouti, Které pro krátkost zde opominu. Prohlíževše marné doby vrcholinu, Jedem maní: zříme tu se vyřinouti

Divky na nás; mnozí chtějí uprchnouti, Že je jich víc, ve hustinu. Uteci se před děvami stydím, Ale obklíčenu se být brzo vidím.“

„Darmo čekám pomoc ostatních všech druhů, Než se shlukli, vězel jsem již v tuhu, Marně mečem do zástupu tesám; Poraněný s koně posléz klesám:

Děvy pádí dále, s očí mizí, V prostřed měly děvu cizí, Naříkala; zbor jí hoře zaporoučel; Unos její zdá se býti jejich oučel.“

Takto skončil udatný ten mládek. Návěští to srdcem reka trhlo, V nové roznicení jej zas vrhlo; Vidí na blízku již outočištný hrádek.

Odevrou se vrata: do něj to dvé kráčí, Přichází hned dvorstvo, raněného svláčí, Vyndavají se hned mastě z schrány, Nebezpečné nezdají se býti rány.

Ptá se na rod jeho, hradu zvěst, Praví jinoch: že jest kněžec Rusů vládce, Že mu jméno Čujičest, A že otec bude někdy všeho plátce;

Sám že časem se dívkami všecko spraví, Až nabude předešlého zdraví. Chasa se mu stará o pohodlí, Dí on: že svou pomstu nerad dlouho prodlí.

Tu též Kasal vyjevil své jméno, Též i zmínku čině o pohromě: Rychle bylo plesně v hradu rozhlášeno; Ctí ho všecko v hostinském tom domě,

Vše chce reka znáti, vše ho vítá, Všecko v hradu k posloužení lítá, Hlukne okolo něj hejno dobrodruhů, Slibujíc mu zastati jej v tuhu.

Dí rek Stůjboj: „Okrasa jsi téhož věku, Tys jen v stavu hráze vsadit půtek vzteku, Tys jen v stavu duchem svým vlast smířit, Bez tebe se bude pořád vířit;

Ty nám zachováš vlast, zachováš i děvy, Udusíš i ve pohlaví hněvy, Svěří tobě kníže vojska vesla, Bez tebe by zajisté vlast klesla.“

Ta řeč jasní drobet reka čelo trudné, Tkla se srdce oddaného vlasti, Mní, že snad to unešení přeosudné Povede jej odvalit s ní strasti,

Že se snad jí vydobude spasa. V tom sem ve hrad vráží jeho chasa, Která plesá, že se s rekem schází. Tovařišstvo k okřání se sází.

Přišel vlastník hradu Zajíc reka vítat, Praví: „Děvy musí býti v blízku; Přepadnem je, jak se bude svítat, Stopy jejich najdem vryté v písku;

K vypátrání dívek vyšlu chasu: K posilnění odeber se k kvasu.“ Reku nechutná krm: k jídlu se tu nutí; Časně odchází pryč na odpočinutí.