Zpěv sedmý.

Obraťme se k Žatči: co ty radovánky V pluku statné Pětisily věští? Co se to tam třpytí za červánky Ohňoplavé? vše tam utěšením třeští:

Plesot, hudba ozívá se kolem. Dnes byl poražený Lucký kníže polem, U veselí plují jarobujné děvy, Ozívají se tam zvítězilé zpěvy.

Hory zakrývají jasnost slunečnou, Noc již rozprostřela tmavá křídla, Všecko jeví radost srdečnou: Kolem jdou tu nápoje a jídla;

Pětisila sedí ve výboru Jarých rekyň na vznešeném stolci, Posluhují zajetí jim kolci, Mysl povyšuje se tu u hovoru.

Velitelka praví k Touhomilé: „Libeznění jsi ty výbornice, V zpěvu srdcí našich panovnice, Přednes písně mysle zvítězilé;

Milují zpěv všecky bojovnice.“ Probíhá zdroj hudby čilá varitnice, V spolku tichne povyšený hluk, Počíná plout zpěvný zvuk:

„Udatnosti! oslavo jsi člověčenství, Ve všech končinách se stkví tvá cena, Osud s tebou kráčí, blahodějná změna; Zavrhuješ ráda bezpečenství,

Milé jest ti tuhé protivenství, Nese s sebou oslavení jména, Vše se vine rádo k vítězi, Neznámé jsou poroby mu řetězi.“

„Není k zavržení ženám vduchnutý dar Výmluvnosti. Ale ní se utlačovač Pohnout nedá, ni pout příštích snovač, Všecka rozšafnost zde obrací se v zmar:

Neprospívá právo míti na své straně, Proudy mocné mluví ke obraně; Tam jste jenom ruce statné, Ke volnosti platné.“

„Řídí svět jen násílí a udatenství, Neválčivší vězí ve porobě, Bez zbraně nás čeká podrobenství, Bez ní žíti v hrůzoplné zlobě;

Utěcha jen posestává v půtce: Zahubíme v ní své škůdce: Sic nás budou sami smrtit, A tak musíme je drtit.“

„Válčení jest osud uložený světu, Povaha nás sama k němu vábí; Hleďme na zvířata dravá, na jestřábí Druhy; co zde ními hyne, a jak v květu

Novém povstává zas zašlé z půtek kvasu; Kdežto klesá v tlení všecko bez zápasu: Tuto budí čilost ve oboru Světa: to zde pádí, to se chystá k sporu.“

„Válku vedou také samy živly, Větří k nebi pozdvihují vlnobití, Na obloze ohněm straší hromobití, Zůří, jakby zajdouc více neobživli;

Hle, co přináší ten otřasový třeskot? Co ten rudý, křivolaký bleskot? Nese s vláhou nové živobití; Tak se plodí z půtek blahožití.“

„Válčit musí člověk, chceli v zniku kvesti. S kým má potýkati, snad jen s lítou zvěří? Pohubil ji skoro. S kým boj tehdy vesti? S bohy? Těchto nedostíhne, neudeří

Smrtelníka ruka: válčí s druhy svými V směřích sobě odporujícími, Ba i vězí troudy půtek ve pohlaví, Lidský duch se ními neunaví.“

„Nás i mužstvo, jak by bylo hejno kání, Vypobídá k potýkání; K zbrani zve nás stále protivenství, Chce nás uvrhnouti v podrobenství.

Kdo se bránit nebude zde do ústání? Srdce naše přitom pomstou hoří, Msta nám udatnost lvic tvoří, Mužstvo se nám neubrání.“

„Zvítězení! bohů šťastný dare, Nejblahejší ze všech světa citů! Neseš plesy, okřání též jaré, Na tě hledíme co na usvitu,

Není milejšího nám nic nad oslavu Tvojí; bez ní nejsme žíti v stavu, Tam jsme, kam nás sláva volá! Po tobě kdo vroucně neplápolá?“

„Vítězkyně v blahém citu kráčí, Její jméno se stkví v slávy chrámě, Podrobilo odporníky její rámě: Protivníci v porobě se vláčí,

Ona stále po vítězství cítí tísně, Žije její jméno ještě v příštím věku; Nebo kráčela jest v stopách reků, Věčně hlásat budou statnost její písně.“

Sotva dozněl ten hlas vážně, Tu hned nadechnuté druhé statné děvy Opakují válek chvalozpěvy. Žádá Svatava ji leposnažně,

Aby pěla o vládkyních činech, Jak vyhrála boje na udatných synech. Přivoluje, loudí zvuky na varitu, Počne pěti ve uctivém citu:

„Staré písně velebějí předkyně Amazonky, jak si vydobyly zprávy, Jak jim pomáhala války bohyně, A jak zvítězily v blesku slávy.

Těm se Pětisila statná rovná, Její ruka hromonosná, přerekovná Podrtila mnoho zpupných zborů, Dostihvší tak širovládných vzorů.“

„Jak se rovná velerostlá sosna sosně, Též jak pnouc se v Krkonoších nebenosně Podobí se zvršeněná skála skále: Tak se vyrovnává s nimi v chvále,

Kráčí ve svém stkvělém jara lesku, Plynou po ramenách vranné kadeře; Žije ve své síly důvěře, Její pravice se rovná hroma třesku.“

„Hned jak Češi počali žít bez Libuše Blahé kněžny, ana zašla mezi bohy, Jak se luna tratí ze oblohy, A jak uchopily dívky kuše:

Přišla tato kníní ke své máti, Řekvši: „Smutný osud každičké je děvy: O nich ctného činu nehlásají zpěvy, O čelední práce musí jenom dbáti.“

„Hynem bez oslavy co květ v lese, Kdežto jméno muže do oblak se vnese; Matko dovol, uchopím se zbraně.“ Dí tu máteř: „Dobře jest tak panně:

Važ si téhož neslavného blaha, Obtížná a krvavá jest slávy dráha, Ty máš svého bohatého chotě: O proč chvátáš sama ke lopotě?“

„Praví dcera: „Neznám lásky, znám jen plání Po oslavě: to se srdce zmáhá! Přitom každý šlechetný se o své brání; Volnost má být nad život všem drahá.“

Mateř dlouho dovoliti jí se zdráhá, Praví posléz: „Zajdi v potýkání, Aneb zvítěz! ať tu nezní za výsměšky: Smělé byly, ale neudatné Češky!“

„Vzavši otcovskou zbroj, kráčí k dubu U Mže posvátnému; vstoupí jí tu vstříc Jarý jinoch, praví: „Táhneš pro záhubu K vojsku; vrať se, sice nepřijdeš zpět víc:

Neb potýkej.“ Byl to Slavboj, stkvoucí Láska pro neštěstí vedla je sem vroucí. Sotva dořek mluvu, vězí kopí v boku: Z rány hojnost rudého se valí moku.“

„Poznala tu omyl, ale pozdě, Prvníkráte dívka bolest v srdci cítí; Zachází, co ťaté vděkuplné kvítí, Mra k ní praví: „Nenech mne zde v hvozdě

Nepohřbena; kořistí bych nebyl zvěři: Vrať se nazpět, přijmi ty mé statky.“ Skonal. Ouzko bylo udatnosti dceři, Cítí po prvníkrát trpké zmatky.“

„Odvezen jest mrtvol; děva k dubu kráčí, Vystoupnou dva muži, ti si na ni napnou, Také tuto veledušnou dívku lapnou, Za bázlivou dceru si ji páčí;

Ona chytí rukama je udatnýma Za krk, o zem mrští nima, Na ně kleknouc, koleny je dusí, Oba v její rukou zahynutí zkusí.“

„Když tak přišla k dubu, shrkla šerá noc; Sedne pod něj. Větří šumí, sebou klátí Jetve, vrchole se mlátí, Pod skalou Mže hučí, praví: „Tvá to moc

Perune jest! jsem zde opuštěna, Jest mi, jakbych měla býti zničemněna! Cítím v blízku hejno duchů: Přichází mi šeptot jejich k sluchu!“

„Co má znamenati příhoda ta strastná, Že jsem zahubila svého chotě? Vedeš jistě mne, bych žila ve čistotě: Oslava snad na mne čeká šťastná?

Přej mi slávy udatenství, Ulož neustále příkořenství, Nech mne býti záměrů tvých strojem, Nech mne vyniknouti v svaté snáze bojem.“

„Usnula v tom brzy; k ránu měla sen: Jak potýká a jak pláší muže mlatem, A jak posléz jede ve vozýku zlatém. Probudí se: jitřenka již vede den;

Zkříkne: „O sne blahý, posle bohů! Držeti tě budu za průvodní hvězdu; Do chumele bitvy uvrhnout se mohu; Povedeš mne k vítěznému sjezdu.“

„Se skály tu vidí, kterak Mže se kroutí, Jak se vodní ptactva proplavují v proutí, A jak libosněžné labutě Ve šplechtání pozdvihují perutě,

A jak každý kvítek proti slunci hlavy Zdvihá: jatá, jak by u oslavy Vlastní stála, bere se hned do oudolí, Kde ji ptactva hejna zahlaholí.“

„U Srbska se doví od přívozné, Že jel tudy panoš podstatnosti hrozné, Že měl koně mračivého velikána, Širokého tak, co mnohá brána,

Že měl palici, a krovec ke ratisti, By mu neupadla ke kořisti. Dí tu Děva: „Zkoušet musím s ním své síly, Za ním musím!“ Dohoní ho v malé chvíli.“

„Jak ten panoš tuto dívku zočí, V líbeznosti po ní oči točí; Praví: „Ty jsi věnec leporostlých děv. Buď mou chotí, nebuď hrdá!

Vládyka jsem z lesnatého Brda; Nerad bych tvou vylil v půtce krev. Manželka mně prchla, hledám jiné; Odpíratli budeš, sličnost tvá zde zhyne.“

Praví děva: „Nenávidím plání muže, Nejsem Polelova lásky plná druže, Nelekám se před zápasem.“ „Tehdy umři!“ křičí panoš hrozným hlasem;

Děva nevěří své zbrani: skalné kry Hází po něm lehce jako z hry, Vrazila mu v lebku skalnou hroudu, Přešel sluch a zrak hned tomu bloudu.

Za kořist si bere zbraň a koně, Stkví se na něm v brnění a ve záponě Jako z mužatek ctná vévodkyně; K děvčím plukům doraziti pílí,

Šťastný začátek ji v směru sílí: Když tak jela dále, slyší v zdálenině Šumot, šustot, třeskot, jeky, Přezvídá tu, že to bitvy vzteky.

Přiklusá tam, vidí Samoslava zbory, Jak se valí v hromonosném vzteku: Takto viděti jest ze homole hory Rozvodněnou kouleti se řeku;

Přímo do chumele bitvy vráží; Padají tu hluky po palicí Její: vše se bojí potkat bojovnici, Nic jí posléz v půtce nepřekáží.

Co býk krví spražen, veden na porážku, Když se honcům vydře, mezi lidi pádí, Po ulicích strašně řádí, Na své rohy beře, co mu na překážku

Přijde, všecko se to před ním skrývá: Tak ta děva, co to plémě tuří V bitvě vztekle zůří, Mnohý k uprchnutí neprodlívá.

Ona tropí palicí tou divy, Zachází tu mužstvo, jako pod kladivy Střepy: pět to reků statných zhlídne, Kteří v bitvě po Vlastě se shání,

Za ní držíce ji válčí; ta se brání; Počet jejich tu již řídne, Zašel jeden, padá druhý, klesá střední, Tento osud blíží se i na poslední.

Kam se vrhne, drtí sílu, tropí změny, Tak se vlny valné od skal mění v pěny – Zatím k děvám vítězství se kloní, Pádí muži: za nimi se ještě honí:

Vyzví Vlasta její v bitvě oučastenství, Nad panoši pěti chrabré udatenství: Vůdkyní ji činí, nazve Pětisílou, Slaví všecko děvu zvítězilou.

Kde se jaký nechtěl vzdáti hrad, Vyslána tam byla tato vévodkyně: Vydobyl jej rychle její mlat: Vracuje se jako vítězkyně;

Na kterou jen stranu zbroj svou vnese, Tam se každičká tvrz, každičký rek třese. Kdo jest v stavu přednest všecky její činy, Nimiž předčila vždy nad hrdiny?

U Kosova ouklad na ni číhá, Lopotu tam Bojebora stíhá, Ze všech knížat nejvíce se příče, Nese svého hradu vévodkyni klíče:

Strojí hody, spřisahá též podrobenství, Vychvaluje její udatenství; Zve ji na lov pro okřání, – Přijme s družinou svou zvání.

Vévodkyně po lesích se beře, Stíhá sledy rychlonohé zvěře, Kněžec Hynkboj děvu vyprovází, Jeví, že mu pokoj srdce schází;

Kam se vrhne, tam ji následuje v patách, Líbí se mu ve podstatách. Jedou, kde zběř číhá ve oukladu, Praví: „Prchni, sic zde shledáš zradu!“

Děva k jiné straně obrací se v lovu, Jedna z družek pro posilu letí Ku pomoci, stojí druži pohotovu. Krvavé se počalo tu mletí;

Luza zašla, Hynkboj chrání prsa otci, Kněžna káže, by jim neškodili bodci, Ale oba omylně tu hynou, Kněžně slzy pro jinocha plynou.

Mír byl stvrzen: vládkyně v něm klesá, Jako velikanský topol prázen vláhy Tlela; jak by měla zajít záhy, Zbouřilo se mužstvo, velitelka plesá,

Nově slávu nesou rozvodněné sváry, Nové udatenství shlídly Pšáry: Rozdrcené od její tam ruky Byly zpupné hrdin pluky.

Vladařka děv okršlek jí skrovný Vykázala: totižto tah do Žatecka; Rozšířil ho však duch její přerekovný, Činy koná mužné, jakby vojska všecka

Ve řízení, v moci její stála: O statnosti její stejná vždy zní chvála, Že jest ve odvaze neustupná, Podrtí že mužů hejna zpupná.

Po boku jí kráčí co duch strážný, Svatava ctná jako z rekyň starobylých Vévodkyně, její zámyslové vážní Drtí odporníky, vzor jest z ženštin čilých,

Rámě její jest již slabé lety, Její důvtip nese skvostné květy: Mžikem pozná odporců svých směry vadné, Rozpáčení řídí ji jen chladné.

Žádná chvála, žádné oslavení chřesty, Ani žádné jeduplné hany Nesvedou ji s vyměřené cesty; Drží se své poukryté hrany;

A tak velitelku k slávě vede. To dvé ke vítězství stále jede, Poslouchá ji jako rady matky; Koná vojsko, co zde vidí u božatky.

Hned jak vojsko její táhlo přes pomezí Lucká, skrývavši se mezi lesy, Znamenalo, že tam pluky vězí Halislava: chtělo tropit jemu klesy,

Chtělo vylákat jej do ouvalu; Ale muži hrdí na pochvalu Nesou k zvítězení na děvčata kýje, Dí, že žádný jiné zbraně neužije.

Svatava ctná radí polohu svou změnit, Výpad činí, děvy srazivše se v klíny Kopí jejich strmí: stojí jako týny, Počínají vojsko mužské plenit,

Neprospívají nic jejich kýje; S jejich mrtvinami zem se krýje, Stěžují si samy na obušky Zapomínajíce na výhrůžky.

Velitelka v bitvě nezahálí, Jako sekáč oblažený rosou Oukolem jsa s jednou břitkou kosou, Holí palouk, v záměru jsa stálý:

Takto kněžna válčí bez oddechu, A když muži vidí, že dlí bez prospěchu V půtce, pádí až pak k branám Žatče: Tak jsme potrestaly utrhače.

„Dnes i tobě božstvo svrchované Přálo svítězení neslýchané, S malou hrstkou přemohla jsi davy celé, Zpívati se bude podniknutí stkvělé!

Do oblak se nesou pověsti tvé slávy. Kdyby osud popřál hojnější ti zbory, Uvedla bys Amazonek zprávy, Věčně přestalyby mužů vzdory.“

„Čistotná tvá mysl nezná lásky pudu, Nežádala nikdý o půvaby Lády, Opovrhla vždycky její vnady. Tento duch a tato mysl od osudu

Určené jsou k vítězství a k děvčí zprávě; Která se chce v zpěvu stkvíti, Nesmí ve potomstvu žíti; Její jméno pozůstane v slávě.“

Takto dozpívala: ale družky čilé Chtějí slyšet ještě dnešní děje, Že jsou písně všechněm děvám milé, Při zpěvu že srdce pookřeje.

Povstala tu Slavka, děvče ušlechtilé; Její zanícení zří se z oblíčeje: V zhledu spatřuje se ducha nadechnutí, Takto lyrou v ruce jeví touhu hnutí.

„Outlé duše zavrhněte zpěv! Zní o slávě – o chumeli boje: Z obojích stran statných tekla krev, Hodných blahožití u pokoje;

Strašná obluda jest válka domácí, Vlast i při vítězstvích z dvou stran krvácí; Ale těžko neotrokům všecko snésti, Často půtkami jen možné k klidu vésti.“

„Tak boj často vede ke prospěchu; Padnou reci, povstanou zas hrdinové, Brzo vyvede mír rody nové; Brzo naplní zas matky sídlo Čechů.

Doby živobytí jsou jen snové, Jeho stopy jsou jen chválné zprávy, Chcemli věčně žíti, dobuďme si slávy, U potomstva žíti budou naši dnové.“

Na Žatecku noc se sesypala šedá, Ze oblohy visely co hrady chmúry, K západu se mžikem zřela luna snědá, Povstávaly od půlnoci búry;

Vicher fučel, hrozné o břehy se skalné Odrážely Ohře dmoucí proudy kalné, Obloha svůj rozrážela rudý bleskot, Strašný ozíval se v dálí hroma třeskot.

Dál a dále blížila se bouře, Vichrové tu vůkol strašně hučí, Přirozenost celá zdá se býti v spouře; Hroma rachot víc a více bručí:

Spouštějí se s nebe líjavcové, Tma se množí, hrne vůkol hmatná, Smysly vojska mužů ukovali snové, Vidění zří děsící a matná.

Neustále hučí vichřice: Taky to i v mysli Pětisily bouří, Na lůžku svém oka nezamhouří, Skočí s něho, uchopí se sudlice

Hrozenácké, takto mluví k sobě: „Bitva musí býti v této hrozné době, Samy živly vedou kruté šrůtky, Ponoukají nás též do oboru půtky.“

Hned se k Svatavinu stanu beře, Ona sedí v přemejšlení při svém stolku U světnice beze všeho spolku, Přemejšlí tu výpad na soupeře,

Tu což píše, maže, rovná čáry; Zamyšlená ledva slyší živlů sváry, Velitelka myslí, že tu kouzly tropí; Až se posléz od stolu pryč vzchopí.

Vykřiknuvši: „Potlačení jsou tu v poli!“ Při těch slovech vládka byla na vrcholi: Obejmou se vroucností tu obě; Praví vládka: „Přicházím teď k tobě,

Abys měla o výpady péče; Pokusit se musí osud seče: Chcešli bránit, potýkat mne uzříš samou, Pudové mne štěstí neoklamou.“

„Ohavné jest pro nás zpátky spěchat, Nazpět vojsko velestatné vésti: Místa řádná k bitvě odporcům svým nechat: Nelze tu tíž trnovělou hanby nésti;

Bezděčně jsem včera poslechla tvé rady, Do boje teď musí neohrozné řady. Vrátímeli bez zkoušky se ke Děvínu, Nápodobná bude naše sláva stínu.“

Na to Svatava se mluvit jme: „O ty slávo udatnosti ženské! Vyplní se, co tvé srdce dme; Vyniknouti máš dnes ve vojenské

Odvaze a slávě, mužů přepadnutí Jest již vypočteno; k témuž podniknutí Živlové nás vábí sami: Co nám v počtu schází, dosadí snad klamy.“

„Přepadneme muže nevědomky, Vyprázdnili včera zkořistěné sudy Vyděsivé medovice; od laskomky Zpytomělí budou držet za přeludy

Naše zbory. Místo, kde jsou, jest nám známé, Kde jsme je mít chtěli, tam je máme. Vyjevíme všecko naším zborům, Ochotnější budou ke odporům.“

„Chystat se však všecko zticha musí, Bychom došly k směru jistěji a lépe, Známě zjevím, bychom v noci slepé Seznaly své řady. Ale ať duch dusí

Horlivost tvou; dojde se dál zváhou, Kráčej chladně uloženou dráhou; Ochráníš se spíše před ourazy, Zachovají se tak dívek statných vazy.“

Doposavad vichry na obloze hlučí, Kroupy rachotí a vody ječí: Dívek vojsko ozbrojit se pečí, Hlahol zbraně předce drobet zvučí.

Již již po znameních táhnou zdlouha Nedbajíce na nesnaze pochvisti, Mysli dodává jim ke vítězství touha, Mnohým pomsta, mnohým žádost kořisti.

Pětisila nesouc v prsech pomsty vzteky Táhne v hrůze napřed v proudu zborů, Přeplavujíc sem tam rozvodnění řeky, Až tu vrazí posléz do taboru:

Zde se srážejí hned v samé klíny, Hroma blesky jeví strašné stíny, Činí se tu výpad; mužové se budí, Zvuky bubnů ke zbrani je pudí.

Ale mysl jejich ohromuje hrůza, Bázní naplňuje přístrach půlnoční, Probuzená pitím pomatená luza Neví, co má jevit výpad ouskočný;

Drží ten zbor děvčí za obludy Noční, za příšery, za přeludy. Byly také mnohé za ně převlečené, Hejno mužů vyhlíží co vytržené.

Mněli vidět hejno duchů, z pekla bohy, Děvy se jim zdály míti rohy, Mátl je bleskot nebe mezery, Pletly je též starodávné důvěry,

Kterak oblehlo jich město hejno běsů, Opustit chtí strašidel těch hnízda, Vstříc jim stojí děvčí jízda, Počíná tu dějství klesu.

Pětisila sama jsouc klín pluku Hledá, klestí sobě cestu k Halislavu: Hájený jest od chrabrého davu, Proti němu vede statnou ruku.

Zastupují přístupu jí mnozí, Ona všechněm zahynutím hrozí. Šťastný, kdo se vyhne jejímu zde hrotu, Marně kníže leje v souboji s ní potu.

Poraněn jest, odnáší se od zbrojnostva, Zbudí se tu pomsta u panostva: Na vládku se všecko zbraní žene, Jinoši i reci ze starého kmene;

Kry se ledu rozdřízhují o skalinu, Ourazy se valí na družinu; Neplatno jest ukrýti se za pavézy, Vítězí tu kněžna nad železy.

V ležení se množí hlučné křiky, Vítězí tam, kam se vrhou šiky; Jenom odporuje ještě pravé křídlo, Odražejíc železnými štíty rázy,

Podobno jest skalné hrázi. Tam je pravé půtek sídlo, Tam se láme mnohé oštěpiště, Potýkají obě strany o bojiště.

Vévodkyně chvátá do chumele Těchto statných hrůzonosných reků, Tepe ten pluk udatně a směle, Při odporu roste v srdci podnět vzteků;

Svatava, jenž v bitvě všecko slídí, Výpad odporníkům na bok zřídí, Promění se v outěk jejich udatenství, Tichne na bojišti protivenství.

Přestala již bouře; ve růžovém Třpytění se ukázala dennice, Jitro blížilo se v světle novém, Tichne na bojišti rvanice.

Mizí dívkám světlem strašné mžitky, Vzdávají se mužských pluků zbytky, Vůdkyně se pouští za prchlenci, Není v stavu setkati se s poděšenci.

Zmizela tu s vítězením mysl krutá, V milostnost se mění hromonosné hněvy; Ty tam převazují poraněné děvy: Ta jest nad jinochem zkrváceným hnuta,

Ta si z boje nese přemilostné břímě, Přejíc, aby zmizelo již bojů símě; Ta tam hledá na bojišti svého chotě, Srdce tluče matně jí tu v nejistotě.

Želka našla máteři svou ležet v krvi, Líbá celou, slzami mok rudý myje Matky statné, Hromka ještě žije, Pravíc k dceři: „Tepte kovanými drvy

Naše ukrutníky. Umru dcero ráda, S vítězstvím jest upevněna vláda, Přisahej mi;“ – dcera hltá matky slov; Zašla libě, krášlí ji teď pnoucí rov.

Málo padlo dívek, ale plukovnice Vidislava zašla u Orlice břehu: Nosila ji v srdci panovnice. Oblíčej byl její bělost sněhu,

Spojen stkvělým jabloňovým květem, V bitvě vicher přehonila letem: V půtce svaté rekyně ta klesla, Neželte ji, slávu s sebou nesla.

Co as druhé konaly tam děvy? Ty tu pro příhodu pozůstaly v klínu, Ony pro požáry zápolí tam dřevy, Vypravují ve ráj blahých stínů,

Ty snášejí kopce, pějíc písně želní, Zbírají se zbytky podpopelní: „Žijte mezi bohy duše blahé! Pověsti nám vaše budou vždycky drahé!“

„Slavná velitelko, dcero boje! Vítězství se nedobylo v světě rovné, Nad zástupy svítězilo hejno skrovné! Následuješ stále slávy zdroje,

Muži praví: že ti duchové a běsi Pomáhali, není k zavrhnutí Jejich přízeň, jejich podniknutí, Jen když dobyla jsi odporníků klesy.“

Takto dozněly již struny, dozněl zpěv: A všech pochvala tu básnitelku stíhá, Jasnost ohňů se již ve ležení míhá, Hovoření tichne, na víčka se děv

Spaní sype; luna zapadá již chladná, Ukojenost všecky posilňuje vnadná, Vojsko unavením tvrdě dřímá, Mnohá dívka ve snách válčí, muže jímá.