Zpěv první.

Zpívám o dívkách, jak někdy v zemi České Pod praporci statné Vlasty vedly války; Též jak byly sličné, lepotvárné, hezké: Jací panoši se shlukli z blízka, z dálky,

Mnoholi jich poraněno jemným šípem, Kolik bystrých hrdin oklamáno vtipem, A co obojím se dály za příhody, Než je ukojily smírné hody.

Nechci jevit pouhého děv udatenství, Samých skutků slavných, svítězilých; Rádbych podotknul též činů ušlechtilých, Libých květů milostného ženství,

Citů outlosti a vnadných vděků, Nimiž kouzlí děvy srdce v každém věku. Kýž jest možné dojít této měry, A tak oslaviti mnohé vlasti dcery!

Dávno než co bylo číti o té vojně, V Čechách znamení se děla všudy: V drnčení se samy předůstojně Daly milozvučné Strakonické dudy;

Hejno Blánické se ukázalo zbrojně; A co podivněji, rodily se hojně Děvy v také kráse, že i po tu chvíli Přirozenost nenabyla staré síly.

Mnozí hádají, že zase množství děv, Jejich čepce chocholné a zbrojné kroje Zvěstují nám nové ženské boje. Ale uhasen jest proti mužstvu hněv;

Nepovstanou více nepokoje. Poteče-li předc však v půtce dívčí krev, Nepřihodí se to pro bobkové věnce, Však jen mezi sokyněmi pro milence.

Vy, co znáte děvy lépe vychované, Které vězí stále ve zrcadle, Na meč vytasený, na nástroje branné Patřit nemohou ni na divadle,

Jichžto obírání šperky, krajky, Vykříknete, že zde zpívám bajky! Těm, co vzorem dívčice jsou dnešní, Těm se bojové ti zdáti budou směšní.

Použivše přetuhého vychování Neohrozné byly v dávném věku; Uvrhše se v chumel půtky v krutém jeku Nabízely muže k potýkání,

Ochraňujíce svých meči, oštěpišti Klesly často jako hrdiny Po boku svých; víckrát na bojišti Nalezly se jejich svaté mrtviny.

Český Pegaze! O slavný Šemíku! V skákání jsi zjevil divotvorný dar Vysvobodiv skokem Horímíra z Pšar! Přispěj někdy ke vznášení básníku,

Hleď jej do oborů nadvětrných vznésti; Nesplaš se však, aby zachoval předc vazu, Nepřišel též někde ke ourazu, Sice bude nářek na tě vésti.

Na tě Bohuše též; neb tvé přání vroucí, Aby nezašla čest bojů v nepaměti, Rozkazem jest jemu; proto hledí pěti, Baví jej též tvoje sličnost stkvoucí.

Buď mu umkou! děje slávy řeď; Ukaž v lících libost, kdyby ulevoval, Zacloň lepost, kdyby muže přechvaloval; Cestou citů jej a vidů sličných veď!

Zjev, proč pohlaví to vábné, bohabojné, Vděkuplné, jenž jen hledí strojů, Nenávidí v srdci lítých bojů, Jeví k mužům vzniky přízně hojné,

Proč teď opustivši šperky Osedlalo sobě plaché herky? S muži všedši v zhoubonosný hněv, Vylévalo mužů drahou krev?

Zdali pro vládu se vábnou spiklo, Za ženských že Libušiných časů Poroučet i velet zvyklo, Došedši vždy v sněmích valných hlasů?

Čili množství nátisků a vzdorů Pobídlo je kvapně ke odporu? Druhá příčina se zdá být pravá tobě; Ale byly tuším obě.

Šest již odplynulo utěšených let, Co jsou děvy vedly v Čechách správu, Mužům tenkrát zlatý život květ; Nebo odporkyně kladly v blahu slávu,

Mírnosti jsou šetřívaly za pravidlo, Upevnit ní mněly muže na udidlo, Přitom také všecku urputilost Krotívala srdcím nevypudná milost.

Děvě náleželo právo volit chotě, Nad ním také v sňátku vésti velitelství, Volívala šťastně; a tak u manželství Život vedly blaze ve jednotě.

Za to konat měla těžké práce, Aby nezmalatněla jí síla; Muž si získal přízeň, když se natrmáce Za ni vyvést hleděl hmotná díla.

Ženstvo kladlo jistoty své na výborné Zbroje, na cvičení zdorné. Děva musila hned z mládi do své ruky Bráti kopí, válčit oštěpišti,

Spouštět spružné libozvučné luky, Strojit tůčky na bojišti. Každá znala mečem rázy pudit, Koně rychlonohé honit, prudit.

Jak se za dnů naších dívky hbitě cvičí Prováděti křepké kroky, Vděkuplné okliky a lehké skoky, Lítat v kole jen to fičí:

Takto dívky bojovné s tou horlivostí, Tou též nedočkavou obratností, V tom též vnadném vytržení Hledávaly v zkouškách bojů vyražení.

Za podporu vlády držen byl hrad pevný, Děvín, kde se skvěly jasné báně – Děvčí dílo! Zřel se oučel zjevný, Hrdost, krása, statnost, vše to bylo v ráně.

Bránily ho z dvou hran příkré stráně, Od východu Vltaviny proudy valné, K západu dva sruby na žulové bráně, Přitom troje náspy skalné.

Pnul se zrovna proti Vyšehradu Ve své přiměřené prostrannosti; Potravy zde bylo množství skladů, Rozličných též dílen plných výbornosti;

V něm tu kuly ruce panenské Břinkající zbroje vojenské, Hotovivše samé vtipu vzory Oslavily skvělostí své hory.

Vnitřnost hradu jevila též mysl mírnou. Vítěz vraždí, které dobou bouře vírnou Uchopil proud, krutost leje na odbůjce: Zde však bylo vidět sporukujce

Sedět v sukních u přeslice, Druhé fanfrnochmi šňořit děvčí lebky, Jiné v čepcích starati se o slepice; Neposlušní musívali líbat třepky.

Samoslav co nešťastně se potkal polem S Vlastou, a co bitvu, též i život ztratil, Podmanily děvy všecko kolem; Rozkaz jejich jenom v vlastích českých platil.

Knížata jen vládli jejich jmeny, Za vládkyně uznávavše ženy, Přísahali věčné děvám poslušenství, Zdálo se tak upevněné podrobenství.

Když se blížila již šestá vlády slavnost, Pravil Přibral panoš čilý k Přemyslovi, Čechů veleknězi: „Těžko pod okovy Věčně vězet, slavit na ohavnost

Naše nectné podrobení! Ach což nelze vyniknouti nad posádku Děvína a zrušit otročení? Kýž to potomstvo jen drží za pohádku!“

Odpověděl trudoplný kníže: „Mne z vás tlačí nejvíc to jho přehanebné; Příští zjeví o mně zvěsty nepochlebné, Že jsem od žen přemožený. Moh jsem níže

Ještě klesnout? Viniti mne budou z mdloby; Ale od osudu sem tam házen, Kterak mohu zničit jeho zloby, Prostředků jsa k jinačení prázen?“

„Vlasta přerozšafně řídí vlády veslo, Uvádí vše, co jen ke předmětu Bláhy slouží, a co k vlasti květu; Přálbych jí ho, kdyby časem nepřineslo

Zkázu od sousedstva, země zahynutí: Kdyby neschylovalo též na potupu Mužů. To mně prsy smutí; Ale jaká pomoc bez zástupů?“

„K tomu mužstvo v opojení dřímá; Nezbudí je žádný ze záchvatu!“ Praví panoš: „Vzkřísím vojsko, za odplatu Přislib, co všech srdce mocně jímá,

Děvy sličné, kdo si vydobude které, Že si podržeti má ji za útěchu! Zřím již v mysli, jak se k Děvínu vše bere, Kam se vábívalo jindy množství vzdechů.“

„Často pro samotnou děvu skvělou Vedli celí národové půtky kruté. Vnadí podnes slíčnost; pro ni nadechnuté Bude jinošstvo hned dychtivostí vřelou,

Přitáhne sem roznícené myslí smělou; Děvy nad přemnožstvím jarým užasnuté Výhost učiní hned kolotavé spouře, A tak s blahým sňátkem utiší se bouře.“

Schválil radu Čechů moudrý vládce, An bytnými zákony vlast blažil, Rád jho s sebe svrhnouti se snažil. Najednou chtě učiniti konec hádce

Pozval druhé knížata, by ke posádce Děvčí přirazili s svými zbory, Dobyli té uvěžené hory, Že tak pospolitě skončí sváry krátce.

Přijat jest boj. Poslové hned, jen to práší, S zprávou tajnou jedou; jejich spěchy Předčí v jízdě nad severa dechy; Mužstvo zvěstmi nadchnuté se vznáší,

Okřídlené jest tak jako v letu. Padla jiskra mocně do podnětu Lásky, vše jest rozníceno v mžiku, Všecko přivoluje ke podniku.

A hle! rozhorlená přemilostným ziskem Chvátá leporostlá mládež tryskem K místu určitému. Všude v davu čele Hudba zdvihá mysl, tu zde trouba

Vede z slovútných měst bydlitele, Kterých srdce křeje o dívčicích chlouba; Tam zas vesničané následují hlasu Počestných dud, kráčí tak co k kvasu.

Jako ve pochvistích za mraky se mraky Hrnou, obtahujíc položení celé, Hemží se tu ty skal podobizny stkvělé: Takto v Čechách korúhevné znaky

Davů mužských za sebou se ženou; Vidět jest vlast nimi rozvodněnou, Z všech stran hledět jest jen na praporce. Podrobte se děvy, bude vám sic hořce!

Když se na Děvíně památní den slavil Ženské vlády, přinešený důznam pravil: „U Pšar zástupové mužští stojí v zbroji.“ Druhý: „Kouřímsko jest v nepokoji.“

Jiný: „Lucký kníže sráží mužů zbor.“ Tam zas: „Všecko vzhůru od šumavých hor K nebenosným Krkonošům vstává.“ Děvín trne, Vlasta se nic neobává.

Byla tato kníně hojně ducha dary Oblažená, její vznešenosti tvary Pronikaly hluboko vše k skytu, V půtkách drtila vše ve odvaze,

V míru jevívala outlost citů. Málo kdy svět tento podiv ve úkaze Jeví, jen když ploditi chce změny, Potom obdivuje věčně jeho ceny.

Dí ta: „Jste to, co jste vojsko Samoslavu Podrtily, tak jak ničí krupobití Setby? Panoši tam klesli znamenití, Nepozůstal skoro žádný z davu.

To jste podnes vykonati v stavu! Skutek ten se přes pomezí vlasti třpytí. Potřeba nám káže setrvání, Slavné bude zase potýkání.“

„Nedejte se mámit počtem, ten jest mylný; Kde je statnost v skrovnosti, jest zástup silný, Často hrstka přemohla již vojsko celé; Tam kde slabé poděsila hrůza,

Květlo statným jméno slávostkvělé. S pluky táhne i zběř. Tato luza Pomahá jen slabost vlastní množit, Netřeba tu odvah vynaložit.

„I nám přitáhnou sem družky ke posile, Bez pomoci pozdvižení rozvodnilé Neostane, prospěji nám bitev zkoušky, Dřevní neustálé v zbrani cviky.

Často léče, které kryjí temné roušky, Nesou v sobě k zvítězení vzniky; Důvtip koná časem nenadějná díla, Nese prospěch, zvlášť kde se s ním spojí síla.“

„Známý jest vám otrocký stav matek, Jej jste zakusily také, statné ženy! Muži za nábytek, za svůj statek Drževší vás, s vámi časté směny

Prováděli, jako děti s hračkou; Nářek váš byl jen jim povídačkou Neoučinnou; ten též osud na nás čeká, Složiti zbraň ať se každá leká.“

„Velekníže vlídný, jako doba blahá Vesny, mír jen nese ve zřeteli; Ale snažnost jeho málo napomáhá. Uložili skrovnou mocnost říditeli;

Jen to váže, co uzavře zem, Otroctví zas naše žádá sněm. Před ním vývoda nás neochrání, Nezbude nám nežli potýkání.“

„Srdce mír mi radí; ale osud nutí Uchopit zbraň, nečekat, až s davy Obklíčí nás, nespustit se podniknutí Získavšího, myslit na opravy

Jeho. K tomu zve nás vydobytá volnost. Pomněte zas na plapolnost, Níž jste vyzískaly slavných ratolestí, K ní se nakloňuje rádo štěstí.“

Jako silný vítr křoví, stromy lehce Kloní tam, kam duch se jeho spouští, Kolébá se všecko, chvěje houští, Praskotem se láme, co se podat nechce,

Ba i celým klátí, pohybuje lesem: Takto ta řeč smysly všeho zboru Béře, kloní ke oučeli bez odporu. „Ať jest půtka!“ všecko volá plesem.

Po slavnosti zabravši se k svému bytu, Zanáší se vlnobitně obmyslemi, Jak by bouři mohla utišiti v zemi. V tom k ní vchází Budislava, plná citů

Upřímnosti, nerozdílná přítelkyně. Duševné je kojí příbuzenství, Jedna pro druhou by zašla ve sutině: Nevadí jim rozdíl důstojenství.

V Libušině hradě, v umek sídle Uzavřely svazek věkostálý; Tam své napájely duše v jednom zřídle, Stejná tužba po slávě je pálí.

Často jedna druhé živobytí Zachránila; každé vlnobití Víc je váže, víc je k sobě blíží. Přednáší teď kněžně, co ji tíží.

„Víckrát napadla již myšlénka ti zbožná, Vládu mužům pod vejhradou vrátit. To ti mohlo cestu k směru slávou skrátit; Vyhnouti se půtkám nebude snad možná.

Nedaří se podniknutí polovičné: Mělas buďto veslo vlády složit, Aneb mocnost vazbou otročení zmnožit, Kdežto ruce tvé jsou k uzdě zprávy cvičné.“

Odpoví tu družka veledušná: „Nebyl záměr bojů, vydobytí správy, Oučel těžký děvám: ale aby právy Pojištěna byla naše volnost slušná,

Bychom neklesly zas do okovů. Tam jen schylovaly prostředky a směry, Této užívají podnes České dcery: Odejmout se nám chce – počnem válčit znovu.“

„Dobře vím, co snesou naše záda, Mohla jsem sic uvést obec ženskou; Nechtěla jsem vášní nevlastenskou Pochovat vlasť; a tak mužům spoluvláda

Popřána jest. Oni u všech bohů Podzemských, i co se snáší nad oblohu, Zavázali se nám přísahami, Smlouvy držet: kdo mníl, že jen kuli klamy?“

„Teď zas slibovat nám budou hory, doly; Z zbraní nahlížíme, že chtí podrobenství. Přísahy jich nejsou žádné bezpečenství, To jsme zakusily; pročež jenom v poli

Rozhodnut být musí osud děv. Odpusť, svatá vlasti, že zas musí krev Téci, že tě přivádíme do nehody; Žalářem jsi nám jen bez svobody!“

„Cítím v srdci sama veletrudný bol; Však jak vydobytá práva zmařit?“ Odpoví tu družka: „Vol co vol, Jistě se nám bude dobře dařit!

Nelze tobě nazpět konat kroku; K předu musíš spěchat bez meškání; Chci tě stříci, zajít při tvém boku, Jen ať bohové tvůj drahý život chrání!“

Na ráno hned vnadná vévodkyně Vypravila do všech krajů poselkyně, Aby na hrad zvaly pomocnice, Že všem zhouba, nebezpečnost hrozí.

V sněmu radí zvýbornělé plukovnice Rychlé tahy, že tak zajdou mnozí. Kněžna vázne ještě ve rozpacích, Její duch jest pohřížený v mracích.

Odvírají se hned zásob sklady, Nová spíže z okolí se sváží, Vše se hemží, vše se dohromady Zbírá; velitelka vojska sráží;

Volají se v řady znějících trub zvuky; Tmy se staví jako dle pravídka, Postupují po pořadě pluky, Od kněžny se drží vojska zhlídka.

V tom sem zabírá se ze polední vlasti Kněžna Klatovka, tu přivádí sem strasti, Správy žádá, jak se tam má řídit, Že chce zbory zbírat, však že nesmí s nimi

Přitáhnout sem, že se bojí před cizími Zástupy, že se chce po prospěchu pídit. Vítá se, a dává se jí průvodkyně, Na zbory se táže tato panovkyně.

Družka k ní dí: „Vyjevím ti davy; Jsou sic skrovné, ale převýborné hlavy Dosazují všecken nedostatek. Za zástup se páčí důvtip Vladislavy,

Nadějí jest blahou u mužatek. Jistě šťastně skončí vlnobitný zmatek. Vystup na náspy jen téhož tejna, Vyjevím ti vstupující hejna.“

„Hle, zde z předu křepčí lehká jízda Bez křiku a bezevšeho třesku, Schopná nejpříkřejší nastoupiti stézku, Známá jsou jí ke výpadům hnízda

Pohodlná. Prospívá jím rychlost, náhlost; Hravka, jejich plukovnice, nedosáhlost Mnohou vyvedla již, kujíc pády kvapné, Mnohé reky ními ještě lapne.“

„Za nimi tu táhne lehká pěchota, Hejno obratné a velehbité; Ve oděvích stkví se lepá čistota. Činí výpad sice pospolité,

Rozprchnou se na vrchy a na průluky, Ramena jich krášlí znící luky. Stratka ten zbor řídí, rychlá jako sup, Ulovila mnohý vzácný lup.“

„Co zde vidíš množství štítů, to jest strážné Vlasty vojsko. Oštěpy si nese vážné; Stkví se lev jí na praporci, Zvítězit chce buďto nad odporci,

Aneb vlasti býti obětí, Jen když zpěv ji poctí pamětí. Po splnění rozkazů z nich každá práhne, Bez vítězství nazpět nepotáhne.“

„Šetřený být musí tento výbor děv, Sic by zašel všecek ve nadchnutí; Zákonem jest Budislavy pokynutí Jemu.“ Klatovka dí: „To mi zjev,

Co to táhne před ním za panošku mladou, Jenž se v přílbici stkví chocholaté, Ana převýšuje všecky druhé vnadou; Zdá se býti děvče přesrdnaté.“

Družka praví: „Zříte lepotvárnou Květku, Ta jest podvůdkyní téhož davu, Nazívá svou tetou Vladislavu. Pílí následovat sledy statných předků;

Hrdinstvo jest jí jen převelebné, Znění zbraně váží sobě nad hudebné Zvuky, pročež Hrubé přezděno jí jméno; Však jest děvče pro vznešenost ducha ctěno.“

„Ten co přichází zbor, jenž má lišku v znaku, Vede Šárka předůvtipná, velečilá, Tropí díla klamy podařilá: Brzo ve coufání nápodobná raku,

Brzo jakby padla ze oblaku, Nese prospěch, pomoc okamžilá. Sivá jest, však jeví libost mnohou; Zdali příliš živé sličnými být mohou?“

„V patách chvátá za nimi znak s holubicí. Jest to mílokvětné spanilosti vzor, Nezná zápasiti tento stkvoucí zbor; Ale každá z nich se zdá být kouzedlnicí.

Vnadí vším i hnutím, půvaby, a zpěvy, V mírnost mění přezůřivé hněvy. Všemila a Krasoběla toto křídlo Řídí, jenž jest mezi muži hádek zřídlo.“

„Po nich přichází sem hejno podezřelé, Které nese Lela ve praporu, Křepká Mladka vládkyně jest téhož zboru, Jeví v očích plápol, nestydatost v čele.

Jsou to počestnosti odpadlice, Po lupu se shání jako krahulice. Jsou ty ochechule mnohým vnadou, Místo zbraně, zhoubu tropí zradou.“

„Za nimi znak se divokou sviní Vede vybrané a velevládné zlice, Vadka jim jest vévodkyní; Hodka, Radka, Řinka, její pobočnice,

Předčí v horlivosti nad dračice, Škaredost je podobné si činí; Uražená láska, zoufalost je dráždí, Pomstou hrozí jejich usta, páždí.“

Klatovka se průvodkyně dále táže: „Co to za mužatku, jenž si hrdě kráčí Jako obr, mé oko ji páčí Za podporu hradu; jistě velí, káže

Vojsku, plukům; zajisté jest panovnice?“ Odpoví tu družka: „Jest to Pětisila, Která mnoho reků zahubila; Vede vzdorné, ale statné kopennice.“

„Nezná pudu lásky, ale žížně slávy; Nezná jiné bláhy, mimo udatnosti; Zavrhuje v půtkách ouskočnosti, Uvésti chce Amazonek správy.

Zdá se, jak by příroda zde ve pohlaví Provedla si nějakého bludu; Za podporu naši zdá se od osudu Přivedená, ta nás strasti zbaví.“

„Poslední ty těžké jízdy řady Vede Strachna, žena znamenitá. V půtkách umenšuje, odstraňuje vady, Ve výpadech bývá jako lvice lítá.

Dále jede mnohá u komonstva Čilá raditelka. Zálohy zříš koňstva, Též i zásob vozů. Vážně postupují pluky, Povýšují mysle hudby zvuky.“

„Ta, co jezdí u průřadí v čele Vojska na klusáku sněžném, Co prohlíží řady ostrým okem směle, A co není ve odění zběžném

Oblečena, ta jest Vlasta. Zdá se plodem Božky válek býti; vzor jest statečnosti, A kde třeba, co proud podemele spodem Směry mužů; nedrkotá v odvážnosti.“

„Kam teď míří, vězí ve zámyslu skrytém. Pozůstane vojsko před hradem však bytem; Ale brzo tropit bude zmateniny, Kněžna odděluje pro posádku stiny,

Jistě přepadnout chce některého vůdce. Bohové kýž zahubit chtí naše škůdce! Teď se na hrad vrací, teď jí svůj směr zjev.“ A tak skončila se rozmluva těch děv.

Na ráno když chýlilo se na usvítu, Kladly oběti se Svantovítu, Též i druhým bohům; zvláště božce Ladě. Vece Vlasta: „Božstva mocné v světa vládě!

Neprosíme o ochranu živobytí, Ale o vítězství, o vyjití Šťastné půtek. Braňte věci spravedlivé, Muži přísahy vám kladli křivé.“

„Slibivší nám vlídnost chtí nás za podnoží Uvést; k tomu nebývalou krutost množí; Mstěte tuto bohaprázdnou lichost! Vypuďte z nás všecku jemnou tichost,

By jsme splácet mohly všecky půtek zloby; Ať nevedem boje na potupu!“ Věštcové v tom jeví šťastné koby, Duch se povýšuje ve zástupu.

Slavně po Vltavy břehu šel jich tah, Přímo k Praze, sídlu blahé české země: Nikdý nezřela tak shluklé sličné plémě, Hodné k milování, Čechů ples a strach!

Táhly v skvostném blesku; zněly hlučné zpěvy, Jakby nevřely v nich hněvy; Kráčejíce k osudnému podniknutí, Nesou v srdcích bláhu, v pěstích zahynutí.

Kněžna chtíc potříti jednotlivá hejna, Přípravy hned strojí k vlnobitné půtce: Převlečená v sprostý oděv, skoumá ztejna Mužů počet, pevnost místa, jejich vůdce,

Místo pro boj, k přilákání ke outěku; Tají svých vojsk počet. Muží mní, že v řeku Možné jest je vrhnout, boj chtí bez protahu, Že jim kořist, sláva vynahradí snahu.

Vojenský byt mužů k Pšárům dosahoval, Na přívrší náspy utvrzený, Odporům všem pevně nastrojený; Jej hrad nedobytný podporoval.

Vůdkyně chce přivést mužů do oukladu, Aneb odraziti od té tvrze zbory, Neb se zmocnit klamem téhož hradu; Na pohled chce dobývati pevnost hory.

V pravém křídle stojí Stratka v předu, K ní jest připojena zhoubonosná Vadka, Květky plukové se staví v středu, V levé křídlo Šárka, Hravka, Mladka;

Strachna jízdou za nimi jest do půl kola; Pětisíla v bojích vězíc u Podola, Vyrazit má v levé mužské křídlo, Lapit, lzeli bude, Přemyslovo sídlo.

Velekníže pořádá též k půtce zbory Podlé Příbralova navrhnutí. V pravé křídlo klade hromné vzdory, Nimi kuje vzdání děv neb utonutí;

Nimi obklíčit chce děvčí davy, Vmetati je přímo do Vltavy, Na vahách jsou ještě osudovy směry: Zničenyli býti mají české dcery.

Nikdý ještě tolik hrdin po hromadě Neshluklo se z Vltavského knížetství: Kam se podíti jim mělo vítězství? Lapák z Klecan statný v boji, mocný v radě,

Řídil skalné vévodovo sídlo; Radoslav, syn Kašin, levé křídlo; Slávu otce stíhá tento Bivojovec, Rek jest v bitvě, v lesích šťastný lovec.

Slavoš, Tetky manžel, řídil vojsko v středu, Vládyka byl udatnosti valné, Z dolin květných, libojemných vzhledů, Kde i strmí v blízku chlumy skalné,

Kde i Mže se mezi kvítím valí, Kde i jeví živou utěšenost skalí. S ním též Protoslav ved Kasala pluk svata; Nedá Běla táhnout reku na děvčata.

Pravé křídlo řídil Čechů vládce, Pod ním Zbislav, rozšafností vážný, Vzor ved vojska, Přemyslův pluk strážný. Panoš Přibral, předůvtipný rádce,

Jemuž duchem nejsou v Čechách rovné, Ved jen setniny své skrovné; Nepřízeň mu vyšší skvělost kazí, Trudně se jen při svém zboru plazí.

Ještě zbýval zástup, jenž byl ve záloze, An měl tropiti zvah ve lomoze; Nezamysl kněžec ten zbor ved, Sličný jako pučící se květ;

Šlechtu v srdci nesa jeví ušlechtilost, Neznámá mu ještě byla v srdci milost, Mní, že děvy jsou jen zbraní nebezpečné, Neví, že i raní líce převýtečné.

Jeho pěstoun, zpověstilý Sukoslav, Vede hbitých svobodníků dav, Smíšenici rozlíčného druhu. Zde byl chumel pražských větrníků,

Motanice lehkovážných poběhlíků, Hemžení i cizokrajných dobrodruhů; Táhla je sem kořist libokvětná, Nevědí, jak naděje je ošemetná.

Hle, již k bitvě volá množství smělých zvuků: Řady postupují, střílí se již z luku, Hvízdá množství rychlokřídlých šípů, Hřmí na štíty skalná tíže z praků,

Tmí se obloha co plná mraků; Rachot ozívá se od oštípů, Z hradu koulí se kry skal a tíže stromů, Hlukot ječí, jak by bilo na sta hromů.

Kníně nechtíc zkázu strpět ve outoku, Přetvářlivě dorážeti dala k chlumu, Nastražíc však Šárku, by jim padla k boku, Přezvídavší z vojenského umu,

Co chtí kouti, sesilnila levou stranu, By jich ochránila šikem hranu, Nastraživši dívky v zadu do záseku; Dychtí sama muže vehnat v řeku.

Šárka na určité místo vtrhla, Tam též vedla Mladka bujné bojovnice, Vnadu mnohých hejsků; tyto milostnice Ke kořisti mužům sama vrhla.

Tu byl plesot, že tak zvítězili lehce, Žádný déle ve ležení ostat nechce! Vše jen dychtí kvapně k předu, Pronásledovati dívek sledů.

Mužské pravé křídlo ven se vyhrnulo, Co mocný proud, který strhal hráze, Jej nic nezdržuje v zkáze, Mnohé statné děvče již zde zahynulo.

Děvy ustupují mužům na dvě strany; Muži plesají, že jejich hrany Dosahují k břehu Vltavinu, Že tak prorazili půtky oudolinu.

Zatím Šárka chtěla vzdálit od bojiště Záložní pluk, odpor činí Sukoslavu. Hemžení jest vidět v tomto davu, Vyhlíží co rozdrážděné mraveniště.

Šárka outěk strojí; utíká však zdlouha – V davu zbuzuje se po kořistech touha – Brzo outěk, brzo představuje vzdory, A tak mámí za sebou ty zbory.

Vábí je až k ctnému Hloupětínu, Tam jsou oblíčené vůkol děvy: Odporci mní, že jim neuklouznou z klínu. Zmizely pryč, co ve větru plevy,

Poznávají teprv Šárky klamy, Předhazují zpozdilost si sami: Že je musil vábit sem sám ďas, Že jim uprch bez prospěchu čas.

Když tak k řece dorazila mužů hrana, A tak proražená dívek levá strana: Květka shromáždivši vojsko strážné, Strachna statné jízdectvo své vážné,

Proseknout chtí střídu v polovici. Způsobíce v mužstvu zmatenici, Ženou odporníky do Vltavy. Darmo ku pomoci volají se davy.

Vlasta prováděla udatenství; Kam se vrhla, padaly tam stiny; Nesmrtedlné byly její činy. Přemysl chtěv získat vojsku bezpečenství,

Hledá Vlastu, žene po ní kopí; Uhnouc se mu, raní jej, a on se klopí, Padá na zem; kůň též na něm leží. Ku pomoci vše mu rychle běží.

K němu vece Vlasta: „Křivopřísežníku, Utlačením ženstva przníš člověčenství. Mohla bych ti život vzít co odporníku; Však si vážím tvého důstojenství.

Chci mír; mají ti co panovníku Ostat vlastě; jen klaď umluv bezpečenství.“ V tom se hrnou ku pomoci reků davy, Vydobyt chtí vládce, mocné Čechů hlavy.

Sám i kněžec ku pomoci letí, Vymoci chtěv otce ze zajetí. Květka se mu staví v cestu přímo. V nuzné době po ní hodí kopí;

Uhne se mu, ono letí mímo, Děva se jej v letu chopí, Přelomíc ho, hází mu ho zpět, Vece: „Škoda by tvých bylo květných let.“

„Potýkej raděj někdy se proti nepřátely. Svoboden jest kníže.“ V tom se přilbice Spustila jí; zří, jak se jí pleti rděly, Sličná duše hledí z této kraslice,

Pejří se a obdivuje její lepost. Jí se líbí tato přímá slepost. Zástupové rozdělují oba – Snad je někdy k sobě přivede zas doba.

Dále Vlasta proti Ratiboru kopí Hází: synek jeho pro něj slze kropí, Pro něj nářek vede, pláče, kvílí, Že jej zastal špatně, že jest zajít volen.

Chápá se tu vévodčiných kolen, By jej zachvátila, po smrti že chýlí; Aneb by mu navrátila otce zpátky. Dí ta: „Nechci válčit s šlechetnými mládky.“

„Osud, který drží v půtce vrhu vážky, Nižádného do života nenavrátí. Součtován jest, kdo jde do porážky: Kdož ví, komu se tam života nit skrátí?

Zašel otec; tak jsem mohla padnout. K čemu hledíš v květu živobytí zvadnout? Odstraň se pryč; vydám otcovo ti tělo.“ Srdce jinochovo bolem chvělo.

Teprv povstal chumel v levém dívek křídle. „Nazpět, nazpět, muži!“ hlas je volá, „Pětisíla jest již ve knížecím sídle, Pomoc, Pomoc! nic jí neodolá!“

V skutku, sotva že tam vládce vnesli Do vrat, vedrala se tam ta vývodkyně. Zajistéby jeho hradby klesly; Na pomoc však přišli muži ke skalině.

Těžko bylo vítěziti na dvě strany, Obrátila v pravo davu hrany; Vlasta v tom též ze zad muže tlačí, Hravka, Stratka koná nesmrtedlné činy,

Strachna, Květka, Mladka tropí zmateniny, Muži zřevše, že se osud nezjinačí, Dávají se, kde jen možno, do outěku; Děvy zajímají mnoho reků.

Sukoslav se vrací, nachází jen trosky Z udatného Přemyslova voje, Zde je vidět pádit bez komoňů vozky, Reky znamenité prázdné zbroje:

Děvy v patách jako sršňů roje. Jeho druzi namáhají mozky, Mají-li se dohromady srazit? Uznali, že není hodno útěk kazit.

Uprch šťastně se svým rychlým plukem, Málo který dostihnut byl lukem. Přichází sem taky Přibral, s srdcem smutným Praví: „To zas bude v Čechách chumelice!

Nepřáli mi býti přeslovútným, Nechali radš zvítěziti bojovnice.“ Šárka vracující pozná reka, Křičí na něj směle ze zdaleka:

„Do souboje!“ Dí on: „Děvo líbá, mléčná, Vypáčilas mně dnes z ruky věnec, Jednáš co má odpůrkyně věčná: Předce tě ctím co tvůj posvěcenec,

Zajdu někdy co tvůj vroucí ctitel, Nesmí ublížit ti žadný mstitel, Zanech půtky, dnes se ve mé mysli víří.“ Tato slova srdce děvy smíří.

O kýž možné všechněch rekyň slavné činy Na orličích až do oblak vynést perutích, Aby od končiny do končiny Zněly věčně v písních labutích!

Ale Musa káže skutky zpívat jiné, Tam kde děvčí milost line; Tedy udatnosti jiným zpívat nechám, Přes bojiště s zakrytýma očma spěchám.