Zpěv pátý.

Jest již čas, se spustit do krajiny Podivů, a stíhat krásy úkazy, Krásy, ana dává světu rozkazy, Ana tvoří ráje z pustotiny,

Kouzedlně s sebou srdce táhne, Tvory vzkřísí, opojností vnadí, Vše věčnými pudy mladí: Mysl mocnosti té neobsáhne.

Kterou spíš mám zpívat děvu? Krásobělu? okrasu tu ženství, Ana vězí u nebezpečenství? Libá jest, co souzvuk zpěvu,

Lepá, jako kvítek porozvitý, Který se co krev a mléko vine, Libě u větříčku plyne, Sličností svou znamenitý.

Ona Nivu provázela k Rozhoňovi; Podjal reky její libocitný vzhled, Okouzlila všecky citlivými slovy, Vše ji chtělo vyprovázet zpět:

I sám kníže přísný, vážný, krutý, Nad lepotou milostností hnutý, Upad všecek do rozmaru: Daltě průvodkyním mnoho darů.

Onen bitec, který Nivu zajal, Láskou všecek zahořel teď k Krásoběle, Zbor si loupežnický najal, Nechtěv potýkati s reky v čele,

Čekal na komonstvo mezi luhy, Přepad průvodnice, dobrodruhy; Oučel byl zde jeho, v zmatenici Unest milokvětnou krasavici.

Brání se tu všecko, zatím mezi lazy Nese bitec děvu slíčnou do brlohu Skalnatého. Vidíc hrůzonosné srázy, Pláče, volá pomoc rychlou bohů.

Zatím mizí přeháňky tu rvaček, Zdají se být rekům zkoušky hraček: Mezi lesy ztratila se zradná zlota, Druhé trápí o soudružce nejistota.

Zatím k bitci blížiti se za panoše, Bylo vidět v modrém odění, An měl orla vrytého v brnění; Tázal-li se někdo jeho zbrojnoše:

Kdo jest? dostal za odpověd bez protahu, Že vzít může na přísahu, Že jej nezná, jeho jméno neví. Muza o něm později, co třeba, zjeví.

Předevzal si, ani boje tropit Proti dívkám, hubit sličné pohlaví, Ni se proti mužům zbraně chopit; Ale tepat obou svody, bezpráví.

Konal neustále skutky cnostné, Nimi získal slávy stkvostné: Všeho hrdinství byl ozdobou, Veden k tomu veledušnou podobou.

Když tu spatřil uplakanou děvu, Jak ji nesl dravý sup, Vytáhne meč, pravě plný hněvu: „Vydej zpátky uchvácený lup,

Sice tě můj bodák schvátí!“ Bitec dí: „Co dravec lapne, nerád vrátí! Ušlechtilá chaso, sem se shrň! Nyní, pošetilče, před mou mocí trň!“

Ale obratný rek bitce honem skolil, Druhé tepal; víc by krve prolil: Pádili pryč zpátky společníci, Bázlivé jsou baby vražedníci;

Jejich věc jest vraždy tropit skrytě, Kde jest odpor: utíkají hbitě. Prohlíží rek tuto skalnou chýši, Rozprchlí jsou vražedlní tovaryši.

Pouhou vděčností byl její cit, By jí žádný neuškodil, Žádala jej, by ji k dívkám doprovodil; Svolil, lebkou stále ostal skryt,

Opustil pak posléz strašné doupě, Na kůň k sobě posadil to sličné poupě, Zacházel s ní uctivě a dvorně, Jezdili tak, co svojátka, svorně.

Dychtí děva zvědět, kterak panoš v zhledu Vypadá, tu často následuje sledu Jeho, myslí, že snad vady před ní skrývá. Kráčí jednou panoš z rána ke potoku,

Tam si meje líce, prsa v čistém moku, Děva skrze křoví na reka se dívá: Po tajmu se nazpět zase odtud straní, Nese bolest srdci tento pohled ranní.

Byl muž ve květoucím věku, Drobet snědý: široké měl čelo, Dvě se černých očí živostí svou stkvělo, Vzhled měl vážný, tak co sluší reku:

Prsa ramenatá, pohled smělý, Drobet se mrak jevil přes obličej stkvělý. Její srdce nad tím rekem plesá, Brzo se zas rmoutí, milostností klesá.

Nividěna, přišla rychle zpět, V jejím srdci počíná se divně díti, Začíná v něm plápol prudký tlíti. Není divu, vidíc hrdin květ;

Bylo jí tak u panoše volno, Navrátit se k dívkám bolno, Těší ji teď pouhé samotiny, Žádá reka, aby ji ved do otčiny.

Svolil k tomu: když tak jeli, přišla žena Bědující, bledá jako pěna, Prosíc pomoci neb rady: Že má dceř být její rozstřílená,

Že je bez vší viny, vady. Náš rek, nedrže nic na odklady, Dá se k místu zahubení vésti, Chtěv ji zpomožení nésti.

Dí tu mátě: „Vše ti krátce povím: Dobruše má měla milovníka, Táhnout musil s plukem Rozhoňovým: Když se ten dav rozprch, nechav panovníka,

Chvátal ke své choti věrné: Sloužila tu na Kolovci u nádherné Kobylizny, panovnice tvrze, Za zbrojnošku: chovavši se v půtkách drze.“

„Neznav přístup ke své milovnici, Ustrojil se za dívčici, Umluvili dobu k uprchnutí: Byl však seznán podlé přímé chůze,

Posměchem byl hradné lůze. Vyznal všecko ve svém uleknutí. Byla vzata má dceř do vězení: Na jinochu našla paní zalíbení.“

„Zvolila si hocha za manžela, Zamilovavši se do něj pod uši: Její láskou povrh jinoch zcela; Že mu nelze jinou ctít, než Dobruši;

Soptila tu pomstou panovnice, Nad ní zvítězit že nemá služebnice, Že se pomstí nad tou láskou tejnou, Že ji trestat dá, co dívku čarodějnou.“

„Odsoudit ji chtěla k hranici: Rádkyně však zří, že neškvrní ji kouzla, A že ještě z hradu nevyklouzla, Láska že jest přirozená dívčici.

Uznaly, by na čas přišla do vězení; Kobylizna káže její rozstřílení, Že smrt velí zákonové nad prchnutím; Slyší nález všeckny s ustrnutím.“

„Kobylizna ohavná jest bezbožnice; Její otec byl jen honec bravu, Ona Děvoslava pobočnice; Tenkrát jevila jen krotkých mravů;

Pozdvižena do vyššího stavu, Dokázala, že jest ukrutnice: By žít mohla volně v psotě, Zadusila sama svého chotě.“

„Což jest téhož hradu náměstnicí, Následuje manžel za manželem: Volí za chotě si hochy v věku stkvělém, Na čas jest jim milostnicí;

Slibivši jim stálé blahožití, Zavrhne je brzo nabažená: Ta též s novým kochánkem se stane změna, Prchnout musí, kdo chce chránit živobytí.“

„A hle, jak se zástup za zástupem hrne! Snad již tato citů prázdná zběř Vyvodí mou přenešťastnou dceř; Nemohu dál; srdce mi tu trne,

Nejsem v stavu pozdvihnouti nohu; Pomoc vězí u vznešených bohů: Nestačí zde obyčejná síla.“ A tak v nejistotě dlouho chvílá.

Ten rek matku u své děvy nechav, Rychle k popravišti spěchav, Vidí vyvedenou nešťastnici, Přitom jezdit v vynášení panovnici,

Rozkacenou jako lítou sani; Její služebnice stojí v zbrani, Vládka hrdne nad svým zborem: Tenť jest pohromadě s jejím dvorem.

Vše je v zbroji, dojky, kuchty, pradlí, Prašedivé báby, starečkové schřadlí, Oděncové jsou to nepatrní: Ta má kuši z dřeva, ona z pytle brní,

Stráž jen její nese zhoubné hroty Připravené tropit soty. Přivazuje se již děva k buku, Tětivy se natahují luku.

V tom tu zahřmí panoš řečí tmavou: „Propusť děvu! sice se mnou Pustiti se musíš do zápasu!“ Vládkyně tu křičí, co má hlasu:

„Popadejte dřevce, meče, jílce, Zahubte tu pošetilce, Máme jej zde co zajíce v lovu, A tak sepneme jej do okovů!“

Panoš přepadá je rychle nad lijavec, K vládkyni si cestu rychle klestí, Tato volá: „Co to za neštěstí, Potepe nás všecky lupičný ten dravec!

Braňte se jen!“ V tom hned jako hejno vosí Vrazí na něj: rek však proklav vládku krutou, Po babě se žene, a tu napíchnutou Na dřevci ctném, po bojišti nosí.

Tato křičí, až byl strach a hrůza, Pádí dvořeninky, pádí lůza, Hyne všecka tato jará obec: Takto vidíváme, kterak jeden zobec

Dravce násilného plaší ptactva hejna. Všecky dopídit se dychtí tejna. Panoš rozvazuje děvě zachráněné Svazky, ona dává díky roznícené.

Matka dceři do náručí letí, Obě plesají tu ve objetí, Slze na ruce mu vřelé cedí. Krásoběla pohnuta tu hledí

Na statného téhož smělce; Nešla její vroucnost mělce: Celou srdečnost svou citem jeví; Podjímá mu srdce ten ples děví.

Odtud rychle do tvrze chce spěchat, Chce zde družku libokvětnou nechat; Ta dí: „Smělý, velestatný reku, Tobě ještě radost nevykvětla,

Proč chceš zajít v jaře svého věku? Proč chceš zbaviti se živobytí světla? Hledáš vlastního jen bezživotí, Což tě milost s světem nesjednotí?“

Odpoví rek: „Družko libocitná, Jiná povaha být musí mužům bytná; Zavrhnouti musí často blahožití, Pro vlast, pro ctnost, nastavit své živobytí,

Nesmí ustát v svého směru polovici. Znáš již z pověstí dost tuto ukrutnici, Kdo ví, co tam vězí ještě za bezpráví, Co nám vyjeví snad ještě sklepy tmaví.“

Dí si děva: „Reci, milostní jste smělci! Ale mnohý, an jen žije na pekelci, Jistěji pluje v lichotivém blahu.“ Tu rek do tvrze se beře bez průtahu,

Volá: „Mír vám nesu!“ Vše se k němu hrne, Každý chce mít viny zmyté, Vyjevují se tu věci skryté, Nad kterými i sám panoš trne.

Doví se zde, co kde vězí v jakých koutech, Že zde pravý dědic hradu leží v poutech, Že jest mnohý manžel ještě ve žaláři. Vyvedeni z vazby spatříc světla záři,

Díky bohům činíc, padnou na kolena. Blahá jest jim nenadálá změna, Slibují mu zlato za výplatek, Dědic za svobodu dává celý statek.

Nepřijal nic; ale žádal, aby služka Ochráněna dostala kus usedliny; Což se stalo; nad tím jeho sama družka Srdečností slzí, ctivši mužné činy.

Ostali zde na čas na noclehu, K vůli ní svou s sebe lebku skládá, Ona jeví zlomek ze příběhu Svého; dějů reka také zvědět žádá.

„Bechýnskem můj otec, Vhadboj, vládne, Mátě má se nazívala Libina, Praví se, že byla děvče ládné, Dcerou krásy že ji celá krajina

Nazívala: chtěla hned mne ke lopotě V mládí vesti; však byl otec tuze Přísný na ní, držíval nás v hrůze, A tak nerostla jsem ve jasnotě.“

„Služky i mne jmenovaly pěknou, (Nevěřím jim: při slíčnosti srdce měknou, Neznalabych lásky city bolné, Podjala bych předce srdce tvrdé,)

V mladosti mé bylo srdce volné, Milencům mým zdálo se být hrdé, O vdavkách když otec mluvil, tu mě mráz Obešel vždy, jak bych měla přijít v zkáz.“

„Přijel mnohý panoš s skroušenými líci, Přednášel svou roznícenou milost, Honosiv se statky, bohatými strýci. Usměch jevila mu nevinná má čilost,

Nebyly mně jejich směry povědomy, Odjeli pryč: že mít sňatek nechtí s děckem. Přijel však sem brzy Střehom na jezdeckém Koni: zašlabych tu brzo pro pohromy.“

„Otec pojmouti jej za chotě mně káže: Nad tím velením jsem celá zbledla, Tu jsem prosbu, pláč a nářek vedla; Praví otec, že jej slovo váže,

Že jest sláva provdati se za starostu. Duch můj nad osudem krušným kvíle Žádá, aby popřána mi byla chvíle, Až jen drobet povyrostu.“

„Nic to naplat! Nešťastné jsme z vyšších stavů: Nekvěte nám nikdý lásky podletí, Nás nevede k sňatku půvab citu, mravu, Jsme jen zisku rodu obětí.

Ctít jsem měla mně tak protivného chotě: Nelze bylo s ním žít ve blahotě, Což mně pozůstalo, nežli uprchnutí? Oklamá se, který plápol lásky nutí.“

„K Vlastě uprchla jsem: ta mne jako máti Přijala, díc: „Netřeba ti braní kláti, Ostaň, co jsi, budeš dokonalá.“ Jako o svou dceru byla o mne dbalá,

Oblažila mne ta liboplynná směna, Byla jsem tu před ženichy jista, Těšila mne nevina jen čistá, Neznala jsem lásky sotva podlé jména.“

(V tom se zardí). Dí dál: „Nenosím sic zbraně; Ale když mně Děvín sloužil ke ochraně: Mluvou starám já se pro občanství, Ochotnou mne najdeš při vyslanství.

Nepatříš snad mezi nepřátele, Ctím tě jako osvoboditele. Snad se brzy v Čechách půtky stíší: Kdo tu ke smíření nepřispíší?“

S utěšením děvu panoš slyšel, Praví: „Zaslušno by bylo též, mé děje Tobě zjevit, které tajno ještě kreje; Odpusť, nechci, by můj osud vyšel

Před časem ven, máš všecko někdy zvědět.“ Bylo vidět oba v společnosti sedět: Děva pěla líbé starověké písně, Reku jasnily se trudy tísně.

Po několika dnech vyjeli ven z hradu, Dvě je vyprovází přes les průvodnice, Vzavše hojnost krmu, pomoc proti hladu. Když den jedou, najdou v lese u silnice,

Kterak tam dva nářek vedou obchodníci, Že jim oloupili vozy vražedníci, Že jsou zbaveni teď všeho jmění, Které nad veliký poklad cení.

Dále jev, rek vidí vozky zbité, Nachází též vozy, ale žádné koně: Nadvším tím je jeho srdce pomstou líté, Slibuje jim zastati se o ně.

Vypátrav tu této lupy slůje, Stará se hned o svou družku, o jistotu Její; však ta stopy jeho následuje, Pravíc: „S tebou chci žít, s tebou trpět zlotu.“

Chvátají tam, kde ta leží skrýše, Přiblíživše všickni k ni se tíše, Znamenají tam stráž v temném šeru; Dívky naproti nim spouští kuše,

K chrvoři jich kráčí zhanobilé duše; Dále přicházejí přes mezeru, Oharky kde ještě hoří, Šero divné podobizny tvoří.

Skálou zacpal panoš vchod té slůje, Křičí: „Podrobte se, zbytečné jsou vzdory!“ Hlukot ozívá se v chřtánu hory: „Rychle za mnou! ať se žádný nestrachuje!“

Jiným vylezají průchodištěm Hojně, skoro jako včely z oulu: Zachází zde množství pod ratištěm Hrdinovým: ubývají šípy z toulu.

Sto reků se žene vůdce loupežníků, Křiče: „Hrstka jest jen outočníků, Pospěšte sem, všecky přemůžem je lehce!“ Hejno hlukne; ale padá jejich vůdce:

Panoš do mezery kácí škůdce, Zbytek skládá zbraň a bojovati nechce. Nachází se rozličné zde vzátky, Ztrátu obdržují obchodníci zpátky.

Zanechme je ve vítězném citu, Kdežto nalezají množství kovu: Navraťme se k vůdkynímu bytu, Která táhnouc s vojskem nazpět, hledí lovu:

V Sázaviných skalách s družinou zvěř honí, A když slunce na zvah běh svůj kloní, Ztratí družky, vpadne do bludiště; Hledá sem tam průchodiště.

Vyplesti se nemuže tu z skálí, Vleze na vršiště, a tu zdálí V oudolí se zakmitne jí chýše: Spustí se k ní zponenáhla z výše;

Zarazí ji pohled nenadálý, K obytu se tomu bere tíše, Spatří tam dvé blahých sedět u besídky, An drží na klínech dvě dítky.

Družka praví k svému milencovi: „Zejtra šest let, co jsme zasnoubení. Ač zde nevládneme stkvostnostmi, ni kovy: Uplynul věk nám zde v utěšení,

Mně to přichází vše, jako libý sen, Lahodně tu po dnu plyne den, S tebou libá jest mi tato oudolina, Bez tebe svět pravá pustotina.“

Nato manžel laskavě k ní praví: „Zlatá družko! tvá mne mysl baví; Kdybych choť zas vybrat si měl znova, Tě bych vybral: tvá by milostná zas slova

Vynesla mne na vrcholec štěstí. Často myslíval jsem se bolestí, Že zde musíš bez pohodlí žíti: Nám se jasno počíná teď dníti.“

Na to ona: „Blaží mne zde tato chýše, Žíjem mírně, upřímně a tíše. Nedělíš zde s jinou vnadné lásky: Přejí vám víc ženin zákonové.

Tenkrát smutně poplynou mi dnové, Tenkrát zorají mé čelo vrásky: Až se odebereš zpátky do krajiny, Přiveda si více družek na dědiny.“

Dí on: „Nermuť se, ó Miloslavo zlatá! Vždy má ostat naše láska svatá; Nepředvezme Ctislav tobě něco k želu, Neurčili bohové nám do oučelu,

Mařit věku síly kuběnami; Člověk jest dán pro občanský spolek, Rozmnožit má bláhu na okolek: Nesnáší se vilnost s hrdinami.“

„K jiným směrům jest nám dána síla, Válčit musí pro vlast, konat hmotná díla, Přírody má skoumat tajné sledy, K blahosti jej vedou rozmnožené zvědy,

Za družku mu dána libocitná choť, Ana v nesnázích mu stírá s čela pot, Dělivši s ním srdce, dělivši i živobytí, S tou mu průvodkyní jest svět blahožití.“

„Odpustil mi otec tak nazvanou vinu, Že jsem choť si zvolil proti jeho vůli, Pravil, že mne oblažit chce v půli, Že mne přijme samotného na dědinu;

Bojovnicím že jest srdce kruté dáno, Že vražd jenom hledí, zavrhujíc klid; Vyjevil jsem mu tvůj outlý srdce cit, A tak navrácení jest nám všechněm přáno.“

„Čekají tam na nás oudoliny rodné, Zahrady též zeleností plesající, Na pastvinách skoty, bravy plodné, Zdrojní potůčkové luka zvlažující,

Množství ryb se šplechtá v čistém moku, Hejna včelná hojně se zde rojí: Ourodnost se tu stkví v každém kroku, Libá povětrnost zdravím mysl kojí.“

„Otec odevzdal mi tyto statky nosné; Povedem zde žití nehonosné, Ale blahé.“ Tu choť praví k svému druhu: „Zámysl můj po tvém srdci baží,

Ztratím-li ho, statkové mne neoblaží; Vězí-li ta ztráta v osudovém kruhu, Ostaňme zde.“ Tu se táží zlaté dítky: Jestli rostou také v kraji kvítky?

Jestli uvidí tam také ptáčky? Líbaje tu své miláčky. Dí on: „Nestrachuj se, sotva smrt nás vzdálí! Bohové ví, že můj plápol bude stálý.

Však mě hlahol dnešní v lesích tíží: Jistě vojska dívek se k nám blíží. Prchněm, bychom nebyli zde přepadnuti.“ V tom vystoupne Vlasta, jaké uleknutí!

„Nebojte se,“ ke milencům praví, „Mnohý pro blaho si hrady staví, Moha v chýšce šťastným býti v pustotině. Nepřicházím sem, váš poklid kalit,

Usilí jest moje, nesnáz z ženstva svalit.“ Družka dí: „Znám směr tvůj, odpusť vládykyně, Že jsem, jako plukovnice, Opustila svěřené mé bojovnice.“

„Vše je vymazáno. Učinilas blaze!“ Řekla Vlasta. – „Bitcům osud přijde draze! Jsme jen pro blahotu druhých obětí; Popřáno nám není tvého štěstí,

Kmitá se nám někdy jenom na rozcestí, Neznáme my lásky podletí, Naděje se nám jen ukazuje v dálce: Žádné blaho, jenom zhouba sídlí v válce.“

Na cestu se táže: Tuto se jí jeví. Však ji Dobroslava sečkati zde nutí, By zde potrvala u odpočinutí. Unavená si zde drobet leví,

Svundává pryč brně, lebku, stroje zbrojné. Nosí se krm sprostný, pití neopojné: Vlasta bere kloučka na klín v blahém citu, Poupě milokvětné, plné skytu.

Nejevila se tu v lících povýšenost, Ani rozšafnosti trudy; Však se stkvěla v obličeji utěšenost, Blaženost a vábné pudy,

Při tom připojené study. Kloučka líbá, pokládá to za blaženost. V tom sem neznámý rek vstoupne s Krásobělou, Přijímáni s laskavostí vřelou.

Překvapení drobet trhlo vůdkyní. Rek ji poznal, zdá se mu být bohyní, Tolik jeví vnadné milostnosti, Tolik utěšené vznešenosti,

K rozmluvě se myšlénky mu tratí, Na jazyku přednášení hatí; Ale ochráněná děva Netají tu jeho statečnosti jeva.

Vypravuje, jak on jako její strážce Udatně ji vytrh z rukou vrahů, Jeví dále o porážce Obce Kobylizny, a jak na odvahu

Jeho dívala se znova s loupežníky, Jak i potřel tyto vražedlníky. Sama Vlasta za obranu díky vzdává, Odvážlivci se tu řeči nedostává.

Divno bylo témuž zakuklenci, Nevěda, co činit, vyzradit se nechce, V předěšení není volit lehce: Až napadne témuž oslavenci

S rozloučením složit rozpak tíže, Praví: „Co jsem konal, povinnost to víže, Děvu nevinnou vám do ochrany kladu, Přeji zvítězení Děvínskému hradu!“

V tom pryč kráčí, a když na koně si sedne, Družka trne, nad květ sněžný bledne; Ani se tak klouče přímý neulekne, Když mu z rukou odletí pryč drahé ptáče,

Hledí za ním, hlasitě tu pláče; Ani máteř, jejíž dceři srdce změkne, Když pryč prchne s milovníkem v nočním času: Jako družka, jenž dlí stuhlá ve úžasu.

Vlasta vyjíždí pryč z chýše s děvou mlíčnou, Ana hořem následuje její sledy; Takto otec ke oltáři dceru slíčnou K zasnoubení vede, jehož ziskné rozhledy

S jejím srdcem nejsou ve souzvuku, Nechtíc musí podat k sňatku ruku: Tak též s tesklivostí za ní se tu vleče, Z očí hojnost milostného moku teče.

Praví Vlasta k ní: „Tvé srdce jeví bolest, Zajisté jest šípem lásky poraněno: Čas jej zhojí, bude zase spokojeno; Neb se dívat budeš na ratolest

Sňatku; zdá se býti ušlechtilý rek, Jeví víc, než slušné odvahy, Vznešené se zdají jeho povahy: Podobných zná málo tento věk.“

Když tak jedou, vidí vozku, An je prosí, aby pomohli mu honem, Že se nedvěd pere s jeho koněm, Že jest užásnutím prázen mozku.

Touto správou kněžna zaplesala, Milujíc jen půtky nebezpečné, Zvláště jsouli lidstvu užitečné: Na určité místo přiklusala.

Zahlídna ji nedvěd, outok na ni činí, Vzhůru se tu týčí; kůň se plaší, Nad potvorou hroznou celičký se straší, Tu se zpíná, hází s sebe kníni,

A pryč cválá: kněžna se hned zchopí, Zavrhnuvši od sebe tu kopí, Chápá břitkého se meče; Již mu ze štěrbin krev teče.

Obří se víc tento dravec ohromný, Tlamou po krku se bojovnici sápe, Brnění tu s prsou statných drápe, Výje: slyší ten hlas brloh soukromný,

A hle, na pomoc mu spěchá nedvědice; Spatřivši ji, po zpátku tu bojovnice K věkytému dubu coufá: Zjistivši si záda, zvítězení doufá.

Padnouc na ní, kněžnu k dubu tlačí tíží, Ona mečem na prázdno tu bodá, Síla síle mocnější se poddá. Mdlí již kníní, klesá na zem. Rek se blíží,

Neznámý ten s koně skočiv, jako střela, Vypadá tu mečem na ty dravce: Kněžna o stínech již dušných v nouzi sněla, Zdálo se jí, že již vidí stínů plavce.

Bylo vidět na reka se sápat zhoubce, Rozkacený válčí jako vzteklá saně, Brzo jim se štěstí, brzo druhé straně, Až se ostrost meče v prsou hloubce

Huňáčových máčí: tu hned na zem klesá, Nedvědice ještě tlamou po něm tesá: Nechce z místa poraněná, mdlá též prací, Slabě zápasí, a posléz sebou kácí.

Chvátá k rekyni hned; ona se zas sílí, Prejští se jí potůčkové krve; Zavázati její rány pílí: Zhlídné krásy nevídané prvé,

Prsa sněžnostkvělé, co se jmoucí poupě, Kulovaté síloplné rámě. Umělci tak o Ládě vid, z nebe stoupě, Stkví se v mysli: nedostíhne však jej známě.

Praví Vlasta: „Zvolili tě svrchovanci K ochraně mé, ušlechtilý reku! Tobě děkovat mám, že svůj život vleku; Díky vzdávám, co seslanci

Jejich, jenž mne vedou k svému vzhledu, Nacházím i ve mrákotě jejich sledu; Ale co mám dáti tobě za výplatky, Vol si zlato, vyvol družky, statky.“

Na to dí rek: „Oblažen jsem ratolestí: Bohové mně vnadnějšího štěstí Nemohli dát, nežli že jsem žití světla Tvého chránil! Odplata zdaž komu květla

V světě srdečnější?“ Dí tu kníní k němu: „Vzdávat budu hojnost bohům díků, Že můj život neurčili z bojovníků Zachrániti nehodnému.“

„Svěř mi reku osud, tajnost mne tvá tíží, V prsech vděčných ostane vše skryto, Důvěrností srdce se víc blíží.“ Odvece rek: „Vření lásky bylo vryto

Do prsou mých někdy; plál jsem k milovnici, Moje city byly přečistotné; Mníl jsem kouzlený být od krasotné Duše; ale ctil jsem ukrutnici.“

„Opovržen, táh jsem z vlasti klínu, Zabral jsem se vdálku, do ciziny, Mdlela láska. Přitáhnu sem do otčiny: Plápol se zas vrací; hledám jenom stínu,

Její vznešenost teď víc mne od ní dálí, Nešťastným mne činí plápol stálý, Zakrývám se, abych nepad do posměchu: Co mně kněžno udělíš tu za utěchu?“

„Znám tě reku,“ praví kněžna, „podlé hlasu; Ty jsi Přemil, milenec můj věrný: Snad se vyjasní nám osud, potud černý; Miluji též od toho tě času,

Co jsi semnou povrh, v cizinu se vzdálil: Tu duch můj víc tvrdosti své nepochválil.“ V upřímnost se čistou jejich srdce kloní: Slze oboum přes líce se roní.

Mezi tím se vzdálí jeví šumný hlukot, Rek též na roh troubí, blíží se sem hlukot; Krasoběla se sem se děvami beře, Která prchla při spatření dravé zběře.

Oznámila družkám ouraz; tyto kvapí Rychle ku pomoci, mní, že dravce lapí: Najdou zachvácené tyto velikány, Najdou kněžnu, jenž má zavázané rány.

Hejno rychle váže na příč bidla, Láme na ně větve peřenaté, Přistupují děvy ramenaté, Kladou poraněnou na nosidla

Pohodlná: k vojsku ji pryč nesou. Milencové očma citně mluví, Nimi k shledání se zůví; Při rozchodu srdce se jim třesou.

Šťastně přinešena byvši do táboru, Zaslechla tu o krvavém sporu: Částka vojska vypátrala v pustém skálí Dobroslavu, byvší plukovnici,

Potrestat chce ji co odběhlici, Vzaly též jí děti: manžel její stálý Na chot v nuzné době se tu nebezpečí, Zastává ji, vroucně za ní řečí.

Praví: „V samotě jsme žíli mezi kopci, Vylákala ji tam moje vroucí milost, Nic jsme nekonali proti vaší obci, Přirozená jest má zavinilost:

Rcete: kteréby jste se tam nevybídly, Kdyby jste též milencovu vroucnost zhlídly? Ať jest vaše sudba podlé vaších pudů: Náchylné jsou prsa k témuž bludu.“

„Jestli chce být choti mé trest činěn: Trescete mne, já jsem vinen, Naproti mně obraťte msty kosu, Já ji chytil, přived ke unosu;

Chraňte dítek, chraňte ženy zlaté!“ Praví ona: „Vyjevím vám pravdy svatě: Nevynášejte trest na manžela; Já jsem prchla, na mne padá vina zcela.“

Praví manžel: „Jaká jest to vina, Že jsme následovali stop lásky pudu? Že nám blaho propůjčila samotina? Každyčká si přeje ten stav od osudu;

Pro něj do bojů jste uvrhnuté. Trestat pro lásku by bylo právo kruté: Přitom místo její, jako plukovnice, Doplnily lehce statné bojovnice.“

Na smrt ženy, vyšlo od vojenské Rady přísné rozhodnutí: Že se netresce zde pro panenské City, ale pro přezrádné uprchnutí;

Jednání že bylo nevlastenské, Dobro obce že je ke přísnosti nutí, Že víc trestány být mají důstojnice, Že je za vzor páčí druhé bojovnice.

Vece Vlasta: „Jistě provinila smrt! Mírnost ve vojště vše podmílá co krt, Všecku kázeň. Držme na zákony, Ať jsou bojovnice bez ouhony.

Však co platno jest nám, když s ní krutě Jednat budem? aneb když dél ke pokutě Sloužit musí? prospěje co nevěrnice? K čemu cediti krev poběhlice?“

„Propusťme ji, není soudu hodna!“ Vojenský sněm u sebe se shodna, Vyřknul poznovu soud na bezhrdlí: Vykonati chtí smrt zámyslové stvrdlí.

Řečí kněžna: „Neměly jsme nad mužatku Tuto někdy: klesla v kolotové době, Považme, že zavraždíme dítek matku, Budou nebožátka na sirobě.“

„Nebudeli popřána jí milost, Churavá ji hájiti chci prsy svými; Nestala se ještě stejná urputilost; Honosíme se předc pluky přehojnými:

Ať si prchnou přelekavé poběhlice, Předc zde jádro pluku pozůstane!“ Volá všecko: „Staň se, co chce panovnice, Mírná! kterou střeže božstvo svrchované!“