Zpěv osmý.

Zbory zjevím, co přitáhli ke Děvínu, Prahu obsadila vojska Přemyslova, S ním se shlukly davy Bivoje a z Bzova, Bez příspory dobývaly týnu:

Posádka jen skrovná vězí v jeho klínu, Děvám dávají se brzo líbá slova, Brzo pohrůžlivá, by se měly k vzdání; Ale děvy neustupně svůj hrad brání.

Zatím Vlasta přešla u Sázavy Vltavin tok, k výlevu Mže spěchá; Mní, že vojsko oddechnout tam nechá: Ale mnohé nastrkují hlavy,

Slyší od děvčího hradu šumot, jek, Okršlek jak k této straně kouří, Domnívá se, že to půtky vztek, Přitom kněžnino se srdce bouří.

V oučinnosti jsou tu děvčí zbory, Všecko běhá jako na pohromy: Ty tam kácí věkovité stromy, Ty je válí, ty z nich váží vory:

Jiné usilují najít brody mělké; Kazí plutí rozvodnění velké. Na voru se předce Budislava plaví, Zanáší ji vzdálí ten proud dravý.

Rychle družka druhé strany stíhá, Kryje skryté pluky mužů hvozd. Toto vojsko na dívčice číhá: Děva vypátrá je, nespomáhá cnost

Její udatnosti; do zájmu se vzdává, Zanáší proud vory, na nichž děvy plouly, Muži střílejí a vyprázdňují touly; Kněžna smutně zhoubu očekává.

Jako matka, které orel skalný Nemluvňátko bere do pazouru, Slyšíc jeho nářek, vidíc děcka zpouru, A jak pádí pryč s ním dravec valný:

Vede křik a slzy hojně cedí, Nastavujíc ruce, za ním hledí, Hledá pomoc, po něm křikem sahá, Tak též bylo Vlastě, kterou bolest zmahá.

Hbitě jinam děvy k přeplavení shání, A ač muži v odporu se brání, Přeplouly předc sem tam děvčí zbory, Ty se dohromady rychle sráží:

Válčí s muži, jiné články ve most váží, Spojené jsou již již v jedno vory: Muži coufajíce volí kolmé hory, Táhne vojsko přes proud, nic mu nepřekáží.

Hnáni jsou tu muži se vrchole Na vrcholy, Vlasta ve plápole Drtí všecky stíny nad vichřicí; Dává zaskočiti mužů pole;

Dychtí spatřit drahou srdce polovici, Zlatou družku: tak se k hradu žene, Nalezá tam půtek chumelici: Děvy od nesnází unavené.

Dávno by se byly již již vzdaly, Ale Květka volá na družiny, Že se zahrabat dá raděj v říceniny, Než se poddá; muži hradby přelézali,

Kolboj válčí již již ve hradišti, V tom pak přicházejí děvy s oštěpišti Valíc se jim ku pomoci branou; Ochromění oděnci jsou touto ranou.

Oni mněli, že jsou dívky za Mže tokem, Že jim přebroditi není možné: Důvěřili na zvodnění, na záložné Vojsko: když je vidí přicházeti bokem,

Tratí mysl, upadají do úžasu, Dlí si ještě chvíli ve zápasu: Skáče z hradeb, pádí cválem, Ženstvo plesá ve přísporu nenadálém.

Štěstí mužům vroucí plápol vévodkyně: Vězí obraz reka pevně ve hlubině Ctného srdce. Dychtí po milušce, Pomocí chce přispět drahé družce:

Těmiť pudy cítí prsa rozsápaná, V duchu jejím válčí bouře boje; Těžko vypuditi srdci blahé zdroje, Mysl vážně laskavostí zaměstkaná.

Praví k sobě: „Tys mi živobytí Ochránila v příliš nuzné době, Sama musím pomoci též tobě, Snad ti vilník po cti touží: což jest žití

Naše bez ní? Tratí děva skvostné ceny, Květe život vřele u panenství, Okrasou je světu tenkrát ženství; Ztrátou její vadne pod břemeny.“

„Snad tvůj život vězí v nejistotě? Kořistí snad musíš býti slotě? S tvým se i mé jasno v duši mračí, Pomohu ti, co mé rámě stačí!“

Takto po své drahocenné družce práhne: Zatím vojsko Šárky nazpět táhne, Napka řídí ten zbor, před přesilou coufá, Pospolitě vyvesti ráz doufá.

Praví k Vlastě: „Štěstí zakmitne jen mžikem, Uhání vždy bez oddechu cválem: Nenajdeš ho ve ustání stálém, Rychle prchne, a jest k zhoubě vznikem;

Dovol válčit, věje šťastná doba, Bez citu být musí každý vůdce, Sice dostihne ho samá zloba: Bez prolití krve není prospěch v půtce.“

Praví kněžna: „Po vítězství toužím Se šetřením krve drahocenné; Nechci muže zničit do kořene, Nerada i jejich práva oužím,

Bez citu-li má být vůdce, nezasloužím Žezla; srdce mé jest citem porušené – Miluje vlast, válčit přes potřebu nedá, Bitvou jen mír pevný vlasti hledá.“

„S tím, že mohu muže v řeku vehnat, Ale ne bez ztráty; důvěřuji v bohy, Že mou mírnost vlast má bude někdy žehnat.“ Volají tu na zpět vojsko zvučné rohy,

Vězel skoro ve zajetí velekníže, Praví: „Mne tvá veledušnost zcela víže, Rozdrtí mne velemocným zvahem: Kýž je možné žíti s tebou v míru blahém.“

Vyzví Vlasta o své družce klamu prázné, Ta že v Zloslavových rukou vázne, Že jí určil za svou souložnici, Že se s zborem a s ní k svému hradu beře.

Vidět bylo pohnouti se panovnici; K šeru táhne s skrovným davem na soupeře Přeoděná spolu s davem ve obleku Mužském, skryvši lebkou čackost v lících vděku.

Napka odvahy vzor též s ní táhne, Mněvši, jestli kněžna směru nedosáhne, Že tu celá klesat bude v želi. Aby došly lépe ke oučeli,

Ženou komoně své do svitání, Dohoní jej, usilují na vydání Děvy; rek se chystá ke odporu, Zbor se staví proti zboru.

Strhla se tu půtka, prchly děvy jaté; Za hrdinu převlečená Budislava Po zbrani se pídí, chce s ní na Zloslava, Zatím ozdoby mu Vlasta chocholaté

Sráží s lebky; dává se již do outěku; Mámí se však obě družky ve obleku, Jedna druhou drží za odporce, Počíná již u srdce být oboum horce.

Hádku plodí obou slova zpurná, Povstane tu mezi nimi půtka chmurná; Třpytí se tu meče, sází rázy, Jen se jiskří od výborné zbraně;

Nekloní se souboj ještě k žádné straně, Pročež hrozí oboum přeosudné zkázy, Les tu množí hlahol jeku, Roste potýkáním plápol vzteku.

V tom se Napka vrací z potýkání, Vidí to dvé zůřit ve zápasu, Jak chtí válčit meči do ustání, Seznavši je křičí, co má hlasu:

„Nechte půtek, nejste odporkyně, Ale nerozdílné přítelkyně! Před odpory se tu hrozte!“ Zhrození tu u nich roste.

Oboum z rukou vypadly ven meče, Obě vězí dlouho ve užasu, Studený pot oboum ze čel teče, Praví Vlasta: „Scházelo jen málo času,

A z nás některá by žila na sirobě; Což jest život bez přátelství, bez souzvuku Duševního? jakou cítila by muku!“ Padši do náručí líbaly se obě.

Pookřávše ve hojnosti na rejdíšti, Rekyně ty táhnou sestřecky a dvorně K Děvínu zpět: takto kráčí na řečišti V pražských oudolinách vážně, svorně

Tré dcer českých: jará Vltava, Se Mží rychlou bystrá Sázava; Praha slyší jekot, jak jich šeptot hučí, Zdravotu a čilost vylívajíc ručí.

Budislava praví: „Musí ctnost být ctěna Panošova s orlem, jehož neznám jmena, Jenž mne před násilím bránil, Pravil k Zloslavovi pomstou jemu hroze,

By se před kněžnou, mou přítelkyní, chránil: Zřela jsem dnes toho reka při lomoze, Který nejspíš na východ té půtky čekal; Zmizel, zřev, že Zloslav zápasu se lekal.“

V tom se zakmitne jim ten rek ve lepotě, Jeho komoň se s ním hrdě spíná; Ptá se Budislavy, jeli ve jistotě? Svědčí děva, tu jí připomíná,

Aby vyřídila od něj kněžně Pozdravení. Jinou stranou se pryč dává; Vládka zahlídla jej jenom zběžně, Trhne sebou, neví, co se s ní tu stává.

Pryč jest. Dí ta: „Tys osude zarputilý, Srdce rozdvojuješ, z prsou mám tak mnoho Jemu k vyjevení, mám z nich krutě toho Vytrhnouti, jenž jest srdci milý?

S ním by možné bylo žíti v blahu.“ Tak to v srdci bouří. Dále jede, Tají lásku, vzdychá, mluvu krátce vede Smutkem, vzdálí vidí vypínat se Prahu.

Zatím dále valili se přívalové Mužských davů k hradu osudnému; Rozhona sem táhli ostatkové, Zde vlast vydobýt chtí jemu;

Moudrý Klat rek ved sem hejno vojů mužných, Domoslav též přímý pluky neohybné, Buděj mírný zástup z krajin lužných, Vedou je sem vášně růžoslibné.

Též sem vede z krajin Labských zdrojů Zástup švarnostatných rojů Dobroslav kněz, vážný Nestor Český, Jeho mluva jak hrom rudoleský

Odpor drtí se pravostí zdravou. Halislav sem spěchá myslí žhavou, Za zborem se Pětisily žene, Chce je zahubiti do kořene.

Divně její vojsko ušlo zkáze – Šárka, jak již známo, u Kyburka v ouzku Byla s Bělou: aby vyvázla tu snáze, Vzala outočiště k překlamnému kousku;

Odít dala jinou dívku Běly rouchem, Musela ta ženichu se v ránu Nachomítnout. Ten se pustil za pozouchem Podobizny, a tak přišel v Žatče bránu.

Nenašel tam milenky své sledy, Chtěl jet dále; ale přinesly se zvědy Mezi děvčí stany o něm správy – Pětisila hoří dojít slávy

Zvítězení honosného nad hrdinou, Kteréhož vlast drží za okrasu, Dává jej zvát k ránu ke zápasu, Přijímá jej; doby k němu minou.

Praví panoš: „Proč tak v milokvětném věku Živobytí v nebezpečnost sázíš, Předčít silou marně nad muže se snažíš? Muži nechají ti se půvaby vděku

Zvítězení. Neprospějí klamy, Neválčil jsem ještě se děvami, Nech dnes boje, vyznávám tě vítězkyní; Ať mne kdo chce z nesmělosti viní.“

Odvece tu plná hrdinského vzteku: „O ty nesmělče a nestatečný reku, Se vítězstvím nad bázlivci zhrdlý! Přednesl jsi jeduplné důtky,

Vyhnout se chceš namáhání půtky; Zajít musíš, válčím o bezhrdlí.“ Z pošvy vyňavši meč po odporci žene, Oči svítí jí jen od plamene.

Rovné půtky této ještě Česká země Nespatřila: válčí nejstatnější plémě. Děvě v potýkání srdce plesá, Bázní u dívačů srdce klesá:

Vítězství se ještě sem tam kloní, Strach zde mají o něj, strach tam o ni; Odrazí ráz reka její síla spružná, Zdá se vítěziti bojovnice mužná.

Však v tom pukne její věkovitý štít, Jehož malba jeví děje starožitné Pantesily, pro potomstvo nedobytné, Od níž pocházet má, přes ní chce vždy čnít;

Nechrání ji terč víc; rek též svůj pryč hází, Poraněné štěrbin více sází; Družka ráději chce ve souboji sjít, Nežli přemoženu se zde zřít.

Unavená padne pravíc: „Na mne hrká Obor světa, nesnesu té tíže! Dobí mne! jsem přemožena!“ Svůj meč strká Ten rek v pošvu, přistoupiv k ní blíže,

Praví: „Nejstatnější plémě z všech dcer synů Českých! terč tvůj nese vinu; Který z smrtelníků může za náhodu? Ží jen! puštěna jsi na svobodu.“

„Bere často statnost konec smutný, Ve souboji padnout musí jeden; Ostane předc ve pověsti přeslovútný, Žije-li dél, často bývá veden

K obnovení slávy: její květ se zmladí, Udatností nehodu svou vynahradí. Viď, že bys mi přála slušnosti též rovné?“ Dí ta: „Cítím v prsech muky nevýslovné.“

„Sama žádám si jen bezživotí, Tě by potkal taky osud stejný; Zavraždi mne! bude to čin blahodějný, Sic se proklnu sama.“ Rek ji krotí;

Dává vázat rány drahé bojovnice, Šetří poraněné panovnice, Kvílí jako v zmatku; na to v noci Bolestmi zas padá do nemoci.

Svatava hned užila té doby, Držíc tuto nemoc za prospěšné koby, Vypravuje se hned nazpět k tahu, S velitelkou činí mnohé tůčky,

Kolem voziti ji dává přes potůčky, Mní, že táhnou k předu; vojsko vidí Prahu, Vzdálí vítají již odvážnosti sídlo: Takto zachovala družka vojska křídlo.

A tak shlukly se tu do hromady Před hradem a v hradu skoro celé Čechy, Knížata své prohlížejí zboru řady, Nové davy držíc za utěchy;

Mysl dodává jim znovu množství pluků. Každý obor jeví hudeb zvuku, Ve hojnosti všeho žijí mile, Provádí co v domácnosti kratochvíle.

Mnohý minul rychle již jim den; Velekníže chápá ještě po poloze, Často ještě nespí, když již na výchoze Dennice se třpytí, starostmi jsa chvěn;

V tom ho k ránu přepad jednou sen Takto živý, jako u vidění Hledí, sotva dýchá v poděšení, Cítí v celém těle kolotavých změn.

Libušin se jemu ve snách zjevil duch, Ve povaze vážné, ale přeurputné. Volá kníže: „Jaký osudu tě kruh, Choti ctná, sem vede? jaké děje smutné?“

Ukazujíc na hrad děvčí, stojí tiše; V tom zří děvu: v její ruce krve číše Vězí; dí mu hrozíc: „Pí si!“ V tom pak zmizí, Ukaz zabere se v místa cizí.

Tu procitne: obchází ho hrůza, Povolat dá věštce, ptakopravce; Neštěstí tu vykládá si luza, Že zas budou krmě pro krkavce;

Ten sen zplodil mezi vojskem strach: Jako oněm, kteří věří na pověry, Když kdo jeví v noci, co kdy za příšery Viděl, jak jej v pazourech měl přelud vrah.

Na ráno se knížatům a vůdcům všem Oznámilo, by se sešli v sněm. Pospolu již bylo vážné shromáždění, Přednáší tam velekníže v slohu ctném

O prostředcích v zbrani, v usnešení, Jak by možno utišiti pozdvižení, Slušnoli jest, popřát ženám v něčem přednost, Aneb v právích s muži připustit jim jednost?

Halislav kněz řečí: „Snešení jest snadné: Pozůstanou práva starožitná, Mezi Čechy bytná; Všemi novotami žití vlasti vadne!

Ve všech věkách byla žena otrokyní: Proč má u Čechů být panovkyní? Na zkušenost věkovitou předchůdcové Upevnili vládu: k čemu zkoušet nové?“

„Co jest žena v svobodě, jsme za Libuše Zakusili; nestálá jest její duše, Vrtkavá, co korouhvička větrná, Moudré rady poslouchá jen hluše,

Příčina ji vede k činům chatrná, Ve vzteku, i kde je zhouba patrná, Svévolně se do ní vrhne, A tak rod i chotě s sebou strhne.“

„Nečekej vděk od ní, čiň co čiň, Potrhej se, ano prací zhyň! Všecka povinnost tvá: jsi jí za zástěru, Otrokem jsi jejím, kupuj šperky,

Starej se jí o titěrky, Za vše nestarej se o nevěru! Buď rád, nečiní-li tobě vzdory, Sice nepřestanou nikdý spory!“

„Při otroctví tichnou všecky vády, Přitom právem připatří nám vlády, Zachovejme staré svaté zvyky. Žena činí nějaký čas křiky,

Však uvykne brzo k tuhu, na porobu; Její duch jest jako vítr přeohybný. Přirozenost odsoudila k službě mdlobu, Svobodu přát ženám, nález jest jen chybný.“

Takto skončil; zněl hlas ku pochvale. Po něm počne Vnislav: „Tento modlokněz Dorážel tu ostře na žen směs, Háje předsudky jen zastaralé,

Všecko ženstvo za výhoz jen bere; Však se to jen týká málo které! Zdaž i v mužstvu nemáme též povrhele? Pro něj nemá trpět pohlaví hned celé.“

„Hledej, najdeš ženy mírné, vydařilé, Duše tiché, vlídné, ušlechtilé, Které žijí v šlechetném svém druhu, Jest jim přítel, jest jich blahá hrdost;

A když tlačila je osudova tvrdost, Žily mile ve nesnazích kruhu, Uvrhvše se do zlob vlnobití, S ním chtíc žíti, s ním i tratí živobytí.“

„Na stupni jen nízkém vězí národové, Kde jest žena ještě otrokyní, Tam se nestkví žádní slavní hrdinové; Však tam, kde rek kráčí s volnou průvodkyní,

Ana neotrocky smejšlí, nese v prsích Šlechtu, velkost ducha vine: Ti se rozvíjejí časně v trsích, A tak oboum život blahý plyne.“

„Ve otroctví neznámý jest plápol lásky, Ta jen bydlí, kde jsou srdce volná, Váže náchylnost ji obapolná: Ve porobě vidíváme vrásky

V čele vryté mnohé ženy vzorné, Kterou stkvělá mysl povyšuje, Sedí smutně, želí osud – nemiluje – Vládce jejího jsou mravy přeodporné.“

„Který znalý jezdec bujného pryč koně Zapudí, že blbec z něho stkvostnost vazu Srazil, pně se na něm bez ourazu Jezdí na spínavci ve osloně:

Takto ať též zvrátký nezápolí Po vzoru žen, ať si mírnou zvolí. Vzorem dívek blahý jest jen veledušný, Uzná ten, že volnost děv jest zákon slušný.“

Na to praví kníže z Budějova: „Nevidím rád ženy ve porobě, Trmácet a plaziti se v zlobě: Ke ochraně jejich též má míří slova.

Jsou to naše utlačené děti, Jsou to naše dcery zoufanlivé! Vždyť snad nechcem osiřeti? Co nemáme mysli spravedlivé?“

„Neslušno jest, by jsme naše družky Odsoudili ve manželstvu ke otroctví; Příroda ach nezná žádné služky, Neví o nižádném vlády soctví;

Živočišstvo nečije nic o te hádce, U ní není syn hned narozený vládce, Neslušnost jen naše určí jemu panství: Proč má žena děvčit ve občanství?“

„Jest sic pravda, ženství jeví mdloby; Následek však jest to blahých pudů; Za to příroda je vrhla do ozdoby, Přidala jim vděky, záři studu,

Nahradila štědře blahoplné vady, Určila, by spanilosti vnady Světem přelíbezně vládly, Síla mužů aby krotila se rádly.“

„Příroda si vyvolila ženy Za kochanky: tyto libocitné tvory Plodí blahost. Netrop však jim vzdory, Neveď k zoufání jich, sice zhlídneš změny

Zůřivosti, které mužstvo nedostihne: Tu duch jejich zhoubu, zkázu líhne, Tu se jejich síla a lesť obří, Buďme slušní, mysl jich se zdobří.“

Na to Míroslav dí: „Páni přeslovútní! Smýšlení mé jest vždy jako z ledu, A snad pravého se dopídím tím vzhledu. Osudové naší jsoutě velesmutní!

Co jest platno, něco chtíti přejinačit, Co se nedá? Když nás nechce ženstvo tlačit, Nejlépe jest, popřejme jim déle vlády, Přetrhnem tak všecky v domácnosti svády.“

„Komu se zle vedlo za Libuše? Zajistě jsou mírné ženské správy. Hledáme-li více blaha, nežli slávy, Odložíme jistě pro nás zhoubné kuše.

Co jest, Velevládci! do pouhého jména? Rcete, zdali skoro všudy nevladaří Krásné pokolení? Věčně bude žena Panovati; vláda se jim daří!“

„Máme pro jméno jen vesti války? Můžem žíti v blahu u zahálky. Ženy chtějí s námi dělit péče; Nač chcem tedy zkoušet seče?

Není k zvítězení také mnohé čáky; V přemožení ustrnutí na bijáky Nebudou mít nižádného vítězkyně, Kdežto mnoho svolí jako přítelkyně.“

Vykřikne tu nad Kouřímskem vládce Rozhoň: „Jaké šašky, nesmyslnost slyším! Nepřipatří v nečas šprýmy tropit vyšším! Což třeštíte? a neb vidím pouhé zrádce?

Rcete, mluvíte to opravdově? Chcete pod jho děvčí podrobit se nově? V tom tak leží naše čest a blaho! Přišlo by nám usmíření draho.“

„Která dívčice se v krvi mužské máchá, Která nosí zbroj a mužobojstvo páchá, K čemu není schopná? té vy chcete svěřit Vaše drahé, libomilé živobytí?

Jistější jest jemu zhoubné vlnobití. Uvidíte teprv jasno se vám šeřit, Otroctví by bylo pro ně dobrodiní, Vlasť je všecky zhoubných vražed viní.“

„Všecky zajít musí! jejich sídlo Obráceno musí býti v popel, v prach. Jak jen popleníme toto vražed zřídlo, Bázní zajdou: naše msta ať plodí strach

Potomkyním ještě po stoletích; Ať i žije věčně ve pamětích. Nedaly nic víckrát na návržky Naše; sice sejdou vlastně pro vejtržky.“

Odvece tu Přibral: „Slavné kníže Mluví z kalokrevné tíže; Urážky jej k pomstě pudí, hoře, zášť, Však nás nepopudily tak děvy,

Neneseme v srdcích žádné hněvy; Povážit se musí, že sem zvlášť Pro odplatu přitáhla čast větší, Ty jen jejich slávu svědčí.“

„Mnohý vyvolenou děvu v srdci nese; Nežádejme, aby sám ji smrtil, Tím by se směr všecken jejich zdrtil, Kdo ví, jestli by ti ještě z lásky v klese

Nezměnili zbroje pro mileny: Mníte, že zbraň nosit neumí též ženy? Pokusí vše ony ve odvaze: Ať nám bitva nepřijde zas draze.“

V tom mu rozlobený Rozhoň vskočil v řeč, Praví: „K čemu prázdná slova tam, kde meč Rozhodne při? Ale já ti pravdu povím, Že jsi nástrojem jen Přemyslovým,

Že jen zastáváte oba odbojnice, Že jste nasadili nám zde nákeřnice. Nedám omámit se dívek svodem; Oráčem jsem nebyl, já jsem kníže rodem.“

„Kdo vlád rádlem, tenť ať nechá země vesla, Sic by pod ním každičká vlasť klesla. A předc nad knížaty mocnost sobě svojí, Kteří spiati jsou s ním skrovnými jen svazky;

Vděčen má být, když je nebezpečnost spojí. Co mám slyšet já zde za výtlasky? Pravím, jestli kníže nepodá své ruky K bitvě: odtáhnu pryč s svými pluky.“

Povstal v sněmu hlahol, šuměl ryk, Víc a více dmul se hádek vznik, Dmuly se již vzhůru rozpojení troudy; Přibral jeviti chtěl výmluvnosti proudy;

Ale povstal vážný mluvovládný kněz, Český Nestor Dobroslav, an nes Ve paměti věky statných předků, Utíšit chtě nesvornosti pletku.

Tlačí sic jej stříbrošedý věk; Však jej mysl šlechtí ještě jará, O dobro se vlasti moudře stará. Jak jen povstal, zmizel hned tu jek,

Všecko mlkne, poslouchá tak tiše, Že by pírka pád byl slyšán s malé výše, Zdají se být všickni prázdní dechu; Takto se jme mluvit ku prospěchu:

„Shromáždění toto, vládci veleslavní, Leje vážnost, tento valný sněm; Vynikli tu mluvou řečníkové hlavní, Chtěvší zachovati otcovskou svou zem.

Přidávám se k neradivším moci kvapné; Budoucnost nás bude soudit ze následků, Uzří hloubi věhlasnosti ze prostředků: Pochybíme-li kde, vznik nás dívek lapne.“

„Zhoubu přináší vždy nevole a vády, Máme vespolek být jedné vlasti tvůrci; Jeden nad druhým chcem rozmnožiti vlády, Zvítěziti bdíme jako nad odpůrci:

Kam nás vedou kolotavé spory? Kam ty sváry, kam vše vypínání? Hodí se nám někdy naše vzdory, Až nás sklíčí vlastní udolání.“

„Nesvorností mnohá zem již klesla, Zašli národové právě v hádce. Nejmocnější jest z nás starý vládce, Popřejme mu ve nesnázích vlády vesla,

Vítězívá úsilí jen shluklé, Snažnost šírovládná mysly jedné, Tou se vlasť jen ke stkvělosti zvedne; Zajde, budou-li v ní svazy puklé.“

„Nežli prostředků zde jakých vyvolíme, Považme dřív vzhledu země stavu, Vůkol s národy tu sousedíme, Jenž nás převýšují množstvím davu;

Z nich i jeden vynik v bitvě nad Římany; Tili naproti nám obrátí vojsk hrany, Vytlačí nás z bytu květu, ze oboru Vlasti: nebudem-li připraveni k vzdoru.“

„Přepadla část jeho někdy naše předky, Jenž se ke východu obírali s stády, Jako lvové odrazili její vpády, Ba i v nivy její vnesli otců šetky;

Uzřevše tam přeblažených zřídel, Jiných nepřáli si více sídel; Seslablá čásť ustoupla pryč k svému kmenu, Vítězům tak pozůstala ta zem k plenu.“

„Neznal bojů národ ceny tvé, ó vlasti, Kotlino ty blahá, stkvoucí se v obichu. Plná jarosti a kovu lihu, Plná ourod liboplynné slasti;

Vnadí ducha milokvětné oudoliny, Hojnost nesou bujné rozlehliny, Z všech stran množství skotu leporostlých bučí, Vnitřnost sem tam z sebe kovy pučí.“

„Však ten poklad, toto blahé sídlo Jest předc jenom nová usedlina Bez kořenu; ono předky vypobídlo Vydobýt ho, povinnost jest syna

Upevnit jej, přivést k zachování. Základ jistoty jest rodin rozmáhání; Přitom podržíte mysle neohrožné, Tím nám bude zachovati země možné.“

„Slované nás nazívali Čechy, Že jsme sloužili jim za průčelí; Kde byl zřít jen někde oučel smělý; Postarali jsme se o prospěchy.

Předáky jsme byli; když jsme podosáhli Sídel, po kterých jsme práhli: Přestaneme cizích směrů stíhat, Nebudem se odtud nikdý dále zdvíhat.“

„Století nám uploulo zde bezstarostné, Odvykli jsme ve pohodlí válce, Při zpěvu žíjíce ve zahálce, Bavily nás doby přeradostné:

Tak nám prchly věky blahé, vabné. Ale při okřání dlouhém statnost slabne; Ní též jistota i všecka hyne; Zajdou pronárody nehrdinné.“

„Jestli kdy nás oslavilo udatenství, Nesmíme se jeho nikdý zbavit, Chcem-li potomstvo zde pozůstavit, Má-li sídlit ve vlastenství,

Schrání ho jenom mysl neohromná; Kde jest tato nepřítomná, A kde svárnost: tam vlast není k zachování, Tu ji jednotlivá mysl neubrání.“

„Zabral jsem se s cesty, kterou ale zkrátím, K děvám, k svému oučelu se vrátím: Přebývá v nich mysl nemalatná, Po vysokém vznešeném se pnoucí,

City hlubokými vroucí, Tato oučinkuje díla mocná, statná, To jim káže volnosti své stříci, Pro ni s protivníky na život se síci.“

„Těchto dívek vážit si má sněm. Mnoho soků pudí výborná ta zem; Potřebuje přehrdinských matek, Vítězům-li odolat chce Římanínu,

Má-li potomstvo zde sídlit v klínu, Národnost-li nemá zajít, předků statek, Zachovat-li se chce jaká svatost bohu! Kýž cit k děvám všechněm vštípit mohu!“

„Upevněme svazky míru s nimi, Ochrany jsou vlastenců všech hodny, Ukojme se články přemírnými, Prohlašme je za svobodny,

Neotrocké plody: Přestanou tak krve zvýbornělé brody. Se vším právem vede ženstvo potýkání, V jeho stavu sám bych začal bitev klání.“

„V zasnoubení se jim nepopřává Žádná libá ušťastněná volnost, Proti vůli se jen muži vzdává, – Blaží v sňátku přízně obapolnost –

Líbeznit má tomu, koho nenávidí, Nuzná doba srdce neošidí; Zle jest jí, jak nejímá víc tváří, Smutně aneb v bídě vleče stáří.“

„Nezískala u nás žena ve občanství, Jak muž nad ní tropí neobmezné panství, Když tak musí děvčit, otrocky se plazit, Když ji nemá spojit blahodějná rovnost;

Bezpráví to přivedlo je ve rekovnost, Ní chtí mužů křivé směry zkazit, Po volnosti blažené se snaží, Již si nad svit života vždy váží.“

„K zbrani nevedou je žádné mrzké vášně, By snad u svobodě prostopášně Mohly žíti. Hleďte na ženiny Lehké! ty se v zhoubě půtek netrmácí!

Naše bojovnice z těchto prácí, Vzdálené i od každičké viny, Zvyklé na oučinnost, na nesnáze, Stkví se ve své drsné dráze.“

„Jejich vévodkyně, tento podiv věku, Jejížto duch mocný, silný, stálý Ani při okřání nezahálí, Spoříc kde jen možno půtek vzteku,

Po blahu se vlastí našich pídí; Z nouze zvolila té cesty velikostné, Nehyzdí ji city k lidstvu nemilostné: Po své vůdkyni se vojenínky řídí.“

„Mnohé z nich jsou krásou přeozdobné, Mnohé vznešeností božkám nápodobné, Mnohé jak by byly spanilosti plémě, Pohled jejich leje v mysl pookřání:

Honositi má se nimi naše země; A předc chcem je zahubiti v potýkání, Kdežto potřebuje vlasť žen přehrdinných, A kde naleznouti jiných?“

„Nepřepustí hodných cizozemec, Na zbyt nemá též jich soused Němec, Sesláb tuze samým potýkáním. Jak jich získat? novým bojů namáháním?

Pro dívčice vedly se již kruté půtky! Co vás vedou pro malátné za pohnútky K boji? Při tom nebude též děvčit cizí; Posléz vám i volnost sama u ní zmizí.“

„Nuže povolme jim svobod slušných, Získáme tak dívek velkodušných, Dívek mysli jasné, bodré, čilé, V kterých prsou tluče srdce ušlechtilé;

Zanechme jim sobě muže zvolit, To je v stavu půtek uchlácholit; Přivedou mír blahodějné svadby, Osiřejí neustupné tvrze, hradby.“

„Takto utišíme v Čechách půtek vzteky, Nastanou zas v vlasti blahověky, Kvésti budou nivy při domovu, Zotaví se zas vlasť naše znovu.

Ať se donesou jim míru vnadné zprávy, V zachování jejich hledejme své slávy, Ať se téhož smíru v tíži nezbavíme, Mírností jen srdce jejich ukojíme.“

Tak domluvil. Hlahol plesný zněl, Všecko křičí: ať nám bojovnice žijí! Když tu velekníže mírnost zřel, Praví: „Pravda! ony ušlechtilost čijí,

Mají pro blaho být Čechů zachované, My jim popřejeme Libušiny řády, Však jich hrady musí býti rozkotané, Nejsou v vládě prospěšné zas vlády.“

„Vypraví se k Vlastě důvtipnosti vzor, Jenž je znalý v liboplynné mluvě; Tento děvy k usnešení zůve: Musí hledět ztišit vlastizhoubný spor.

Však se předce k válce připravujme, V oučelu svém pevně stůjme, Zapudí-li návrh, co jiného zbude, Prejštit se zas budou toky rudé!“

Domluvil tak kníže, tím se skončil sněm, Roznáší se mále mezi stany; Plesá všecko, jak by utichla již zem, Jak by se již podrobily panny;

Nedůvěří smíru odporné jen strany, Každičký z nich chystá k bitvě tem, Zatím všecko Dobroslavu chválu vzdává, Předychtivě příští očekává.