Zpěv druhý.

Když kdo za dnů naších vychvaluje Ctnosti ženské, čistotu a statnost zvláště, Tu hned mnohý z nepřízně a záště Na oslavě této pochybuje,

Předkyním i naším na cti utrhuje, K odporu se jejich slávy chystá, Pokládá jich skutky za nejistá Povídání: žen jen hanu vypravuje.

Jeví, že jsou ženy dnešní pouhý cit, Že je zanášejí ohně pudy, Mnohá že si přeje sotva study; Těch nezpívám. Mne sic od podivu svit

Do oboru bodřejšího vábně bádá, Kde je vidět čacké děvy, čilé herce; Ale vážné chůze třeba ještě žádá, Vidím před rukama nedůvěrce.

Ostražitá Vlasta předezvídá, Kdyby měla potkati ji bitev ztráta, Že ji bez posily žádný z nehod bláta Nevytrhne; pročež vypobídá

Družky v kraje: ty tam měly zbořit hrádky Od děv obsazené, posádky ty z tejna Dohromady srážet v hejna, A pak s nimi navrátit se zpátky.

K témuž směru byla Hromka ke východu Vypravena, jela k zřídlům labským směle, Jakoby s ní táhlo vojsko celé; A když přiklusala k Draženskému brodu,

Na závodí dobrodruha shlídne, Z zdálí k zápasu jej vypobídne, Rychle ke břehu se k němu blíží, Div se komoň její nepohříží.

Žádná dívka proti jedinému reku Nedala se nikdý do outěku. Jako onen, kdo si volí za pravidlo, Když mní v noci vidět běsa, jeho tlamu,

Zrovna vrazit na něj na strašidlo, Najde, že jsou byli smyslové jen v klamu: Takto Hromka nebezpečnost za nic váží, Na odporce s srdnatostí vráží,

Vece: „Vzdej se, reku! sice ke kořisti Sloužit musíš dravcům ptactva, zvěře.“ Praví panoš: „Nejedu sem z nenávisti, Nedrž ctitelů svých za soupeře;

Cizinec jsem, otec můj jest vůdce V Novohradě; vede mne sem zvěstů chtivost, Líbí se mi ta zde vaše živost.“ Nic to naplat, chtě neb nechtě musil k půtce.

Panoš obdivuje děvu ve zápasu Praví: „Udatnost tvá podobna jest Třasu; Slož zbraň, celý se ti vzdávám, Otrokem tvým pozůstávám,

Poroučej jen, vše chci tužit.“ Vece děva: „Musíš dobrodružit, Musíš chrániti mne rok a den, Chovat se co přemožený plen.“

Velká dvornost byla v starožitném věku Ke panoškám u šlechetných reků; Z odporců se stali chránitelé, Opovrhše zrády, držívali slibu,

Sličnost zastávali ze oblibu, Propůjčili jistost děvě osamělé, Uhašeno bylo všecko soctví, Jak-by odporci žít chtěli u otroctví.

Panoš svoliv na vše, o svou družku dbá, Po návěští se jí s uctivostí ptá, Kterak bylo možné dojít této slávy, Že tak vše se jemu divné v Čechách zdá.

Dívka jemu za odpověď dá: „Udělím ti celé požádané zprávy, (Jak by mohla vychvalu děv odepříti?) Strpení měj: budu-li kde dlíti.“

„Panovala v Čechách jará kníní, Blahá větev přemoudrého Kroka, Podobná mu, jak by vypadla mu z oka: O ní naše rozlehlá vlast míní,

Zdědila že po něm rozšafnosti umy; S cizinstvem byl známý tento vládce, Pod ním jařili se v Čechách doly, chlumy; Po něm dcera vládnula mu ku památce.“

„Pro líbost jí dáno jméno Libuše, Vlídnost, citnost patřily se u duše Její. Byla líbá, jako zorní doba V květnu, když spí pochvistina zloba,

A když porošené kvítí slaví den, A jej vítá ptactvo v štěbetavém křiku: Tak byl nástup její vlády zřen, Tak se zdála všecko vnadit v zniku.“

„Chtěvši tato kněžna velečinná Vynikati nad knížata jiná, Získati též přeslavného jména, Aby o ní u potomstva zněly zvěsty,

Že též umí panovati žena: Odstraňuje všecko s cesty, Co by na odpor stát mohlo blahu, Staví památku svou, jarou Prahu.“

„Napřed dychtí vyvrátiti krutý zvyk, Totiž zastaralé ženstva otročení. Málo které žily v usnešení, Ženstvo ve porobě tratí vnadný znik.

Sličností-li byl kdo k které jat, Náchylnost ta netrvala dlouze, Odstraněna byla jako sešlý šat, Dostíhla ji v stáří hrůzoplná nouze.“

„Přednášela jednou kněžna v sněmu: Nezná ctná vlast duševního příbuzenství, Kde muž s ženou volí z lásky společenství, Slušno již jest blížiti se jemu.

To jest hlavní stupeň lidské vzdělanosti, Bytný základ pevné společnosti, Tam se nežije víc prostopášně, Utichnou v něm smyslnosti vášně.“

„Vodí ušlechtilost, zámysly se míří, Rozkvětá vlast, lidnatost se šíří, Roste i s ní zemi bezpečenství; S duchem ženy vzniká udatenství,

Sesilní se novotné to sídlo, Přitom ve volnosti srdce žen jest vděčné, Neopustí chotě v době nebezpečné, Vlasti síly též i blaha bude zřídlo.“

„Vládykové někteří jen návrh chválí; Proti němu spítí se však množství. Domoslav dí: „„Novota jen mysli šálí, Kněžna myslí, bychom jako božství

Pěstovali, ctili každou ženu: Kdežto příroda ji věčně ke vřetenu Odsoudila. Proto dala vzhled jí krátký, K vládě nehodí se duch jich zvrátký.““

„„Rámě mužské drtí nepřátele, Pročež žádáme mít panovníka; Nechcem ženu poslouchati déle, Vol si chotě, vlády oučastníka,

Aneb opusť země přetěžkého vesla.““ Kněžna potupu tu pro tenkráte snesla Pravíc: „„Není v hod vám mírnost ženská? Nuže! Železné má říditi vás žezlo muže!““

„V Stadicích žil toho času veledušný Panoš, co rek vyváz v mnohém boji tuhém, V času míru odvírával pluhem Lůno země; byl co skála krušný,

Znala jej co rozšafného sněmovníka, Který jevil ve záměřích ducha čilost; K němu kloní blahodějnou milost, V něm zří přestálého pomocníka.“

„Jej si vyvolila za blahého chotě, Oba dychtí přivesti vlast k květu; Pročež vrátila se ke předmětu Předešlému, počínají ve jednotě

Následovat vyměřenou dráhu, Ke blahotě vlasti obracují snáhu, Neohlíževše se na urážky, Zavadivše sem tam o překážky.“

„Proti vládě jitřilo se nepřátelství, Málo kdo chtěl slyšet o manželství, Křičí, že zvyk zachován být musí dřevní, Pozůstat že musí ženy za čeládku,

Okres činnosti že díla kolovrátku Mají ostat. Vládcové však v směřích první, Nedali si polohy své zmařit, A tak počal se jich oučel dařit.“

„Aby dokázala původkyně Prahy, V pohlaví že stejná schopnost pozůstává, A že hádka není o povahy: Povolati děvy k dvoru svému dává,

Ty tam vyjevují sílu, statnost, Co v nich vězí za obratnost, Ony vede k umělectví čilost, Ve všem zjevuje se podařilost.“

„Kněžna dala jednou známost o sedání, Přijel k němu také hrdý Domoslav, Vpletly se dvě děvy mezi hrdin dav, Panoše zvou téhož k potýkání.

Zavrh půtky slovy potupnými, Že by nečest byla, válčit se ženskými, Ty jen aby potýkaly se ženilci, S nimi že jim nakloněni budou milci.“

„V tom tu jezdec bílý s fanfrnochy jede, Hrdoše zve téhož ku zápasu. Troubí se již k půtce, boj se vede, Domoslav již leží svržen ve úžasu,

Bílý jezdec sjímá lebku, krása vlasů Vinoucích se barvy ryzohnědé Slíčnost líčí, prsů plnost jeví děvu, Leží omráčený v potupě a hněvu.“

„O jak tenkrát kněžně tlouklo srdce plesně, Dívčice když Domoslava s koně svrhla, A když ležel obklíčený v těsně, Když děv družina si posměch z něho strhla!

Tu hned kněžna Svatku vítězkyni Provolati dává za vůdkyni. Mnohá děva podobnou čest nesla, A tak hrdost mužů mocně klesla.“

„Jednou kněžna, když se její panování Na skloň chýlilo již, jela se komonstvem Na lov, drževši jej za okřání; V houští číhal na ni zástup Hunů – s koňstvem,

Vypad na ni; brání se tu její druže, V stavu není přemoci přesilné muže, Potýká však do ustání, Lupičů část s kněžnou pouhání.“

„Tří s ní letí. Jeden z nich ji nese Na komoni: a hle v zdálí v lese Vypadají na jinošku Ozbrojenou. Dívá se ta na panošku

Bědující, ana volá: „„Loupežníci, Vrahové a krutí nákeřníci, Propusťte mne, dám vám zlato za výplatek!““ Soudí, že to jistě nějaký jest vzatek.“

„Pomoci chce, zří, že dlít se nedá, Jednoho hned s koně srazí šípem; Druhý žene po ní mečem: pod oštípem Zachází ten; třetího též shladit hledá,

Ten se brání; však když shlíží, Že mu překáží plen, pádí, tíží Ulovenou: děva za ním chvatem pílí, Šípy za uprchlým hbitě střílí.“

„Poranila koně; ten hned kles, Vězí kněžně noha pod komoněm. Lupič k ochraně se chystav honem Volá: „Pomoc!“ rozlíhá se les.

Děva proti němu žene kopí, Panoš odraže ho terčem, jej se chopí, Z udatné jej pěsti páčí, Čela oběma pot máčí.“

„Na vahách jest výchoz; statná bojovnice Válčí bez pavézy, bez přílbice, Přitom odporce jí její dřevce zlomil, A tím ducha poohromil,

Brání se jen zlomkem dolním, Vyrazí meč jemu, s srdcem přeplápolným, Do lebky mu ránu zhoubonosnou vráží, Rek se proti ní zas postaviti snaží.“

„Posléz sebou jako sosna kácí: Děva kněžnu vyndavá ven z tísně, Odechnout chce unavená prací; Však ji osud zkouší ještě přísně:

Tří sem jedou vrahů společníci Unášejíce dvě děvy. „„Těžce se jim spříci,““ Praví kněžna. „„Rychle uprchněme, Sice do záhuby upadneme.““

„Družka kvapně kněžnu na komoně sází, Béře za kořist meč a terč, jenž jí schází, Ustupuje mezi husté kmeny, Vece: „Nevím, jestli osvobodím ženy?“

Obě dvě se berou mezi houští, Za ními i lupiči se pouští; To tré jejich stopy stíhá, Děva na příhodnou dobu číhá.“

„Najednou tu jako na poskoku Vrazí vrahu ránu do pravého boku: Padá s koně; děvě mysl roste. Držíce ji za děvče jen sprosté

Mní, že zajde brzy pod rameny Jejich, a že druhou lapí hříčkou. Osud obou vězí pod sudičkou, Před rázy ji chrání husté kmeny.“

„A když zase pohodlnou dobu děva zhlíží, Zareje meč druhu pod přílbici, Klesá, k třetímu se rychle blíží, Tento skáče s koně, tepe bojovnici,

Ve skalách se ozívají rány, Děsí se zvěř, odletují vrány, Potýkají obá jako lití, Na vahách jest obou živobytí.“

„Vidouc kněžna, že je na omylu, Stíhaná že není, slyší rázy ťaté, Vracuje se družce na posilu, Rozvazuje děvy spiaté.

Vida lupič pomoc, rázem ve své síle Zkolit ji chce; ona pohodlné chvíle Použivši odporníka bodne, A tak zápas porozhodne.“

„Radostně ji všecky objímavše, Svou ji osvoboditelkou nazívavše, Skládaly jí díky. Kněžna praví: „„Není v Čechách děva tobě stejná,

Okrasa jsi vlasti, její poklad pravý; Jak ta skvostnost mohla ostati mi tejna? – Bohové tě vyslali sem právě v hod; Vyjev, kdo jsi? jaký tebe vyved rod?““

„Dí ta: „Jsem já dcera Domky Radislava, Ten mne v zbrani cvičil, hrdý na koleno Udatnosti. Slavka jest mé jméno, Lov mě sem ved.“ Kněžna dí: „Máš Vlastislava,

Aneb Vlasta slouti. Zde je Budislava, A zde Svatka, obé v síle rozhlášeno; Tvá máť jest mi známa, jenž unesla krávu, I tvůj otec, jehož skutky jeví slávu.“

„Takto Vlasta dostala se kněžny k dvoru, Ukazuje k panovnici zámyslnost, V sněmích hlubokou a ostrou důmyslnost; Držela ji kněžna brzo za podporu.

A když stížnosti šly, jaké muži vády, A co tropí leckdys ženám za příkoří, Vidět bylo, kterak její oko hoří, Řekla víckrát: „Uvedla bych ženské vlády!“

„Kdyby,“ kněžna praví, „nebylo mi žezlo Usouzeno, snadby snění to mi vlezlo Na mysl též; však směr jistěji mne vede, Drahá družko, schopna jsi sic štěstí tvořit

Vlasti; však i v stavu obor světa zbořit. Nevím, kam ti sudička tvou nitku přede, Vyvodíš snad, co jsem předevzala.“ Takto příští její předzvídala.“

„Však ta kněžna, která měla věčně žíti Pro štěstí a blaho vlasti, Padla do nemoci: všecko bylo v strasti, Všudy bylo slzy zříti,

Každá se ptá, jak se bude dále díti? Že žen upevněno není štěstí, Cítila to kněžna jsoucí na rozcestí, Počala již svého vykročení číti.“

„Stěžuje si družkám: „Ubejvá mi síla, Vidím bořit vystavená díla, Líto jest mi ubohého ženstva, Na stupeň jsem šlechetného člověčenstva

Uvedla je, kde se neudrží; Vidím, jak tu všecko pluje strží, Jak jest všecko namáhání marné: Syn jest ještě dítě, manžel stárne.“

„Jako pocestník se veletrudně rmoutí, Když jej v spěchu v lese překvapí tma hmatná, Znamenaje z jeku, jak se řeka kroutí, Kterak plete každý krok noc matná,

Zhlíže, že mu cesta nebyla nic platná: Tak se smutí kněžna, že tou tmavou poutí Její záměr hyne, její vzhledy blahé, Její podniknutí srdci drahé.“

„Zavázala pod přísahu svého chotě, Rozkázala květoucímu synu, Aby krotil drsnost mužských činů, Nenechali ženstva ve lopotě.

Slzíce to slibovali splnit oba, Přistouply též děvy ke posteli Tázavše se, coby činit měly, Kdyby tlačit měla ženy zloba?“

„Praví kněžna: „Družky! cítím smyslů mdlobu, Pomozte si samy, bude-li vám možné; Co jsem v zlatě uchránila za zásobu, To jest vaše.“ Viděly jsme smrti dobu,

Nevykládavše slov kněžny zbožné, Uvrženy na syrobu, Nenapad nám žádný bojů skutek, Podjal srdce všecky přestrašlivý smutek.“

„Odpusť, že tě v povídání po obšírné Vedu cestě; mnohé vysvětlení cizí Potřebuje, sic mu jasnost dějů zmizí. Mnohé by se jemu zdálo vírné,

Co zde zříme světle, jak to osud mece.“ „Libá děvo, jen jev,“ panoš vece, „Zřídla dějů, pro ně daleké jsem cesty Konal; z ust tvých mile přicházejí zvěsty.“

Dí dál Hromka: „Mluvila jsem o Libuši, Přítomna jsem byla u požáru; Křik a pláč byl, jak by zřely její duši, Srdečností ctily vstupující páru.

Panoval cit, jako by se někdo z bohů Zjevil. Smutná hudba, smutné znění rohů Jalo srdce; mnohé trhaly si vlasy, Pravíc: „Pryč jsou s tebou blahé časy.“

„Sotva kněžna zabrala se mezi bohy, Naše pohlaví hned do poroby kleslo, Muži, jak by dáno ke nátiskům heslo, Počali hned píčit pejchy rohy,

Tropili zas ženám křivdy kruté, Jakby ony za Libuše prominuté Měli vynahradit, hojněji je zplatit, Tak je bylo vidět na ženy se katit.“

„Po otroctví svoboda je sladší; Ale po svobodě pouta hůře tlačí: Lépe vězet věčně pod jhem poddanosti, Lépe neznat nikdý svobody,

Nežli okusiti její lahody, A zas upadnouti do podrobenosti. Kdyby tato kněžna nás pout nesprostila, Zdaž by která jich si zošklivila?“

„Ženstvo, které svých práv rádo nezadává, Všemožně jich zachovati pílí, K mužům svým se milostněním chýlí, Od vnad vděků čackých změny očekává,

Ženy milokvětné, libooké Sice srdcím svým je táhnou: Ale na čas; touhou po divoké Smyslnosti, po víc ženinách jen práhnou.“

„Z všech stran ozívá se v Čechách bědování Na nesnáze, na vzdory a na příkoří; Mužstvo ženy utiskuje, moří: Jakby přivesti je chtělo ke zoufání.

I nás vychovanky kněžny božné Uražují, jak jen možné, Skutky, mluvou posměvačnou, Svévolnou a uštipačnou.“

„Vlasta co stín utrápená chodí, V myšlénkách jest pohřížená o prostředky: Důvěří se, že žen osvobodí, Ku pomoci volá bohy, šetky!

Již tu stojí záměr, který zase boří, Láska k slávě v prsích mocně hoří; Z bledých líc a ze zapadlých očí Zří se záměr, an se mžikem bočí.“

„Takto šedošerý, ohňočerný mrak, Který v lůnu nese bouři, krupobití, Jeví hrůzu, děsí se ho zrak, Věštějí se ourazové skrytí:

Tak se zřelo v jejím chmourném vzhledu Plno ohně, plno krupového ledu; Mnohý viděl, že tu bouře vznikne, Jak se s svými družicemi spikne.“

„Sama s Svatkou zabrala se k Přemyslovi, Praví k němu uctivými slovy: „Mocný kníže! víš, co za nátisky Tropí muži ženám; ženstvo celé šknouří,

Tyto křivdy zajisté jej zbouří. Utlačení ženstva jaké zemi zisky Přinest může? přivede jen temnost, V sousedstvu se rozšířuje mravů jemnost.“

„Každý tupý národ, který ve vzdělání Nekráčí dál, ke kořisti slouží Čilejšímu; ať se dlouho brání, Předce vladařství své neprodlouží.

Otročí kde žena, tam jest tupost věčná, Náklonnost též k vlasti nesrdečná; Kde jest volnost, tam jest udatenství, A kde chrabrost, tam jen bezpečenství.“

„Máme slabé starce, máme outlé dítky Utláčeti, že nás nepostihnou v síle? Ukrutnost to! Nedbej na námítky! Nebezpečná je to vlasti chvíle;

Nejsou slabé ženy, mnohé neustupné Jsou z nich, pozdvihne je utlačení zpupné; V Asii jsou ženy někdy vedly vládu; Kněžna kázala nám, opřít se žen pádu!“

„Praví kníže: „Zameziť to nejsem v stavu; Kterak mysliti zde na opravu, Kde bych musil válčit s celou zemí? Přitom se mi zdá křik býti neholemý.

Bude dobře: nechte jen je křehoci, Aneb jsteli v stavu samy pomoci: Pokuste se, učiňte to lépe; Štěstí přeje někdy kouři slepé!“

„Zpět se braly družky s tváří vyjasnělou, Z ní se zřely jasně bouře třesky; Takto někdy stkvělé nebe jeví blesky. Praví Vlasta s myslí odvážlivě smělou:

„Nuže! los jest vrhnut, přispějte jen bozi, Požehnání lejte na lomozy!“ V tom hned daly na Svantovítovu horu Obeslati družky z Libušina zboru.“

„K shromáždění Vlasta takto řečí: „Drahé družky! víte, jaký nářek ječí, V Čechách jaké panují tu zmatky. Jaký nátisk trpí sestry, matky:

Zbytečné by bylo přednášeti děje, Každá z vás ví, jaký po Čechách duch věje; Všecko ženstvo jednoho jest hlasu, Všecko vězí ve úžasu.“

„Ten též osud ve záchvatu na nás čeká, Kořistí též budem svého protivníka, Vážit musíme si ukrutníka: Citné srdce téhož se tu leká;

Pošetilci budem musiti se kořit, Lahoditi tomu, kdo nás bude mořit: Která žádá téhož zakusiti stavu? Nic vám platná čackost a nic mírnost mravů!“

„A též víte, co nám kněžna zbožná Uložila na našinská bedra: Pomoct družkám budeli věc možná, Nebáti se namáhání vedra.

Pomněte, že jste pak její vychovanky! Třeba káže, zastati se o krajanky; Nebyly jsme u ní pouze pro nádhernost, Vyplníme, co k nám měla za důvěrnost.“

„K čemu se zde dlouho o prostředky radit? Nic zde neprospějí nenásilné; Odvahy jsou zde jen neomylné, Třeba káže živobytí vsadit,

Zbraní se dá všecko vynahradit. Odvážlivým není štěstí nenáchylné, Vězí nesmělci vždy ve porobě; Statečný však zakroutí krk zlobě.“

„Dokázaly jsme již ve kněžnině dvoru, Že se naše rámě odporcovým rovná, Že v nás sidlí mysl přerekovná, Vítězství jsme víckrát vydobyly v sporu,

Zoufalost nás pudí. Co zde třeba pitvy? Tato vydobyla víckrát v světě bitvy. Bude uvedena Amazonek vláda; Co ty svedly: to i snesou Češek záda!“

„Života si ve porobě nevážíme; Čeho jest se báti, když jej nastavíme? Odvaha nám podá veslo zprávy, Činy konat budem nesmrtelné v hněvu:

Chrám se odevře nám věčné slávy, Budem žíti u potomstva v zpěvu, Oplatíme mužům uštipačné hany: Uzří svět, co mohou ve mstě zbrojné panny!“

„Neostanem jistě osamělé; Stejný osud všecko ženstvo tlačí, Stejný duch obývá ženstvo celé: Pospolitá síla skály přejinačí,

Žádost po volnosti děvy nezazračí? Všecko přijde tepat krutce zatvrzelé! Buďto blahé změny ženám vyzískáme, Neb i v sjetí po sobě cti zanecháme.“

„Vyjevte zde družky velkodušné, Chcete-li boj aneb živobytí krušné? Neb-li znáte spomožení jiné?“ Takto domluvila: Všecko volá:

„Půtky chceme! ať kmen krutců zhyne! Nic nám naší horlivosti neodolá, Čilá Vlasto buď nám vévodkyní!“ Přisahají: poloha se k tahu činí.“

„Toho času žil rek v Čechách zasmušilý Motol jmenem: přešeredných činů, Na ženstvo byl lítec urputilý: V časech Libušiných spáchav mnohou vinu,

Nyní na proti nám jevil hněv a zášť, Zahubit jsme chtěli krutce toho zvlášť. Tah byl na něj určen: zpráva se mu dává, Zkázat nám dal, že nás očekává.“

„Přitáhly jsme k tvrzi ve určitém času, Vlasta náspy přelézajíc se Motolem Setkavá se, který povolaje chasu Obklíčit ji dává kolem:

Ale jako jestřáb orličímu zobu Neodolá; jako hromovu též rázu Žádná síla, tropí všemu zkázu, Tak i jeví naproti ní ten zbor mdlobu.“

„Ač rek vězel celý ve železe, Zašel předce v jejím statečnosti vzteku; V tom tu Svatka s zborem přes hradby též leze, Dává se tu chasa s hradeb do outěku.

Dobyt jest hrad; ženám za ochranu slouží, Jasní se jich zatemnělé tváře, Na oboru českém stkví se nová záře, Po vítězstvích nových všecko ženstvo touží.“

„Ženstva duch se vzhůry pne a zdvíhá, Vše je ve nadchnutí, vše se zbíhá K vítězkyním: Tak se z jara z celých Čech Ze všech uhlů od západu, od východu,

Od půlnoci, od poledne k Lády hodu K Pražským hájům od vlastenců koná běh; Za davem dav kráčí mysle vyjasnělé, Rozlíhá se po vlastích zpěv převesele.“

„Sem zbor ženin v roznícení chvátá, Mnohá matka se dcerami sama pátá, Sem i vede mnohá panoška své služky; Ženy, děvy hluknou v jedno jako družky.

Prázdné od žen na sirobě vězí statky, Duch vál bojů; nic pak nad mužatky Vznešenosti se tu nepokládá! Ta zde pomsty, ta zde slávy žádá.“

„Nestačily všecky bydlet v tvrzce, V blízku Vlasta vystavět hrad káže: Ta zde láme skálu, tam ji jiná váže, Ta tam kmeny kácí; všecko dychtí brzce

Vidět hradby. Všecko v chumeli se míhá: Jako o závod se valí lehce tíže, Brána se již vzhůru zdvíhá, Sváží se i hbitě sklady špíže.“

„Vladyka, jenž co ptačího hnízda Považoval této tvrze nové, Shovíval nám, mní, že odpůrcové Svolí ke mírnosti: však když naše jízda,

Náš zbor pěší stenčovaly protivníky, Bylo vidět naše odporníky K knížeti se hluknout, o pomoc jej volat, Jak jim v prosbě neodolat?“

„Káže panošovi Pomnikvasu, By nám určil ke návratu času: Vyslanec tu, překročil mez ve slušnosti; Místo krocení nás popouzel jen k zlosti,

Pravil: „Hrozný je čas zanechati rvaček, Pozůstaňte ráděj u měchaček! Navraťte se do obytů svých, Vaše boje nám jsou jenom smích.“

„Vy jste pouhé velelehké plévy shonky, Pročež musíte být ukované, Nemyslete, že kdy byly Amazonky, Kde se střelí, tam stát žádná neostane,

Vás jen řídí pošetilost, zmatky, Držíte se v chloubě za mužatky, Ale neděsí nás zbraně, pejcha vaše; Děvčit musíte zas jako čeleď naše.“

„Svatka stejnou mírou vyslancovi platí; Tu on zůří, tu se kvapně katí. K souboji se vyzvou oba mstivým duchem, Válčí jakby obkráčeli osu,

Posléz Svatka utne reku žmolek nosu, Utne též mu kadeř s uchem: Táhne na hrad vyslanec ten přemožený, Hovoří tam, že byl mstivě zhanobený.“

„Zohaveny byly též tak po poselství Mnohé děvy, což nás velmi tíží: Zatím zbory knížat se k nám blíží, Samoslavu svěřeno jest velitelství,

Ten též na jmě muže velmi zpupný Od nás požádal mír přepotupný; Podjalo nás roznícení přeplápolné, Raději jsme zajít byly volné.“

„Praví vůdce: „Dechem zvrátím říditelství, Váš hrad podoben jest hnízdu vlastovčímu; Vaše vojsko hejnu zaječímu, Hluku skřečků vaše nepřátelství!

S vámi boj mi bude sloužit k haně!“ Za odpověď kněžna zkazovat mu dává: „Ať se vůdce váš v tom neobává, Chci se přichystati ke obraně.“

„Dí dál k vojsku: „Jsou zde doby přeosudné, Kde nám ze poroby vyváznout je přáno; Musí býti ale statně bojováno, Předsudky-li zničit chceme bludné,

Že jsme slabé, že jsme bázlivkyně, Zajít musíme buď ve sutině, Aneb dobýt přemocného panování, Naše bytnosti týká se potýkání.“

„Přitom se pak odvírá nám sláva věčná, Ale setrvat se musí proti nepříteli Jen kde vězí doba nebezpečná, Drkotá kde váha na hřídeli,

Ta jen oslavení stkvělé nese: Kdo vyvázne odtud, ten se vede v plese, Buďte mužatkami Češky! Ať neslouží boje naše za vejsměšky.“

„Bez vítězství ať se žádná nenavrátí, Tuhá bitva boje dálší zkrátí; Záslušno jest škůdcům odpor splácet, Slyšely jste velitele mluvu hrdou,

Poddanost chce uvesti zas tvrdou; Musíme jich křivdy setrváním skácet; Nuže k tahu volají nás polní rohy, Věřme: zříme o pravdu se zastat bohy!“

„Svatava tu křičí: „Bohové jsou s námi! Hle co nad ležením naším lítá! Pták to Perunův jest! štěstí se nám svítá: Okrášlíme hřímatele chrámy.

Posle jeho, zbor tě děvčí vítá! Zdaž se marně nad hlavami zmítá?“ „Div to, div to!“ všecko plesem volá; Mužstvo naší horlivosti neodolá!“

„Vlastě vězí svesti půtku ve poloze Mimo hradu, aby obležené neochábly, Tam jen skrýt se měly; kdyby slábly, Kdyby neštěstí je stíhat ve výchoze

Mělo: přivest muže chtěla do oukladu. Šárka se již chystá ke výpadu, Činí outok: zdá se válčit plná vzteku; Jak se mužstvo spítí, dá se do outěku.“

„Mužstvo na sílu se spolehavši, S odpůrkyněmi též pohrdavši Lesem bojovnice ke Děvínu stíhá, Tam pak za záseky ženstvo číhá:

Upadají mnozí do jam nastražených. Na zad množství stromů nalíčených Hřímá pády; vězí jako ve kotlině, Neví, co má činit v zmatenině!“

„Vlasta táhne na zad mužům průchodišti Doupnatými: počíná tu strašná živost, K zvítězení bádá muže zoufanlivost; Panuje vztek nelitostný na bojišti,

V tvářích mužů spatřuje se hrůza bledá; Deset reků v spolku vévodkyni hledá: Chce ji skolit: mní, že její zahubení Mužům získá zvítězení.“

„Podívání to zde bylo na mužatku Jarostatnou, chrabrodušnou Svatku: Obklíčil ji tu ten spolek reků, Za Vlastu ji drží v lítém vzteku;

Brání se všem, rány obdržené splácí, Praví: „Vím, že zajdu. Ale musí se mnou Mnohý nastoupit z vás cestu k stínům temnou.“ Tepouc odporníky, sebou kácí.“

„Takto na břehu Mže velikánský padá Dub, jenž strašný jest i v pádu: neb svým zvahem Kam se kloní, drtí sousedy své šmahem. Tak pět s tebou kleslo reků. Vlast tě nadá

Slávou svrchovanou bleskostkvělou; Neb jsi s Vlastou děvy k půtce duší smělou Nadechnula: oželí tě panovnice; Ale zašlas jako statná bojovnice.“

„Hle! sem přijíždí tvá mstitelkyně Bojovnice nová ve odění zlatém: Mní ten zbytek reků, že to vládykyně, Pročež i hned ve spolčení spiatém

Zahubit ji pílí: již ji na planině Obstupují; ale ona mlatem Drtí, drolí tento spolek zrádný; Neušel tu ze záhuby žádný.“

„Vida Samoslav, že do zhoubné vlez léče, Pílil v vojště zničit nepořádky: Dobýt výchoz byly jeho péče: Které také vyved; ale zpátky

Navrátit se, držel za potupu. Naději klad ještě ve zástupu, Že se zastane s ním o ctné mužské jméno, Aby nebylo předc zhanobeno.

„K zvítězení ubývalo čáky, Strach a úžas sypaly se na jonáky Ozbrojené: ale ustoupit jim nedá. Pomoc jediná se u něj zvedá,

Která jemu předpovídá spasu, Totiž: zahynutí Vlasty ve zápasu, Pročež na bojišti sem a tam ji hledá; Vyslal k vypátrání jejímu svou chasu.“

„Ona veslo řídí bitvy vlnobitné, Kde se průval v jejím davu kmitne; Tam jest děvám skalnou hrází, Mez tam mužům ke výpadům sází,

Vidí vítězství; však aby bylo bytné, Smrt neb zajmutí jí velitele schází: Statná mysl ji tam k němu bádá, Potýkat s ním touhou žádá.“

„Jako když dvě pobouřené vichřice Rychle co hrom do se vrazí, Hrůzoplně širošumně všecko kazí, Jakby z světa povstat měla směsice,

Takto velitelka, takto na se mužů vůdce Vypadají; dí on: „Zajít musíš v půtce.“ „„Vraždy mužů pomstím:““ Vladykyně vece: „Perun utlačeným šťastný osud mece.“

„Počali se sečmo přehrdinsky bíti: Jakby měli oba v této půtce sjíti, Mní on s její smrtí napraviti zkázu, Ona s jeho skončit půtku lítou:

Následuje krutě ráz po rázu: Ten rek jeví statnost náležitou: Tlaskoslav mu ještě chvátá ke posile: Počínají oba s děvou válčit ohrozile.“

„Potýkajíc nazpět ustupuje: Ujistit chtíc záda u skalného dubu; Budislava hledí na záhubu Její: pomoci chce jí; však potřebuje

Sama posily: tu tropí udatenství, Klestí k ní si cestu; Vlasta bezpečenství Mečem hledá, do vůdce ním tesá, Z štěrbin line mu krev, a již klesá.“

„Jak pad na zem, muži se co ovce Postrašené na vše strany plaší: Třas je pohledem svým straší, Vyhlíží vše osení, co od ledovce

Roztřískané; ztráta muže smutí: Zad jest zaskočený; vzdát se sami nutí; Do pošev se zastrkují meče, Léčejí se rány, kde krev ještě teče.“

„Velitelka plukovnice čítá, Všecky vynikaly udatenstvím, Šárku čilou, Strachnu statnou vítá, Vadku, Hotku, Hravku slavné oučastenstvím.

Budislava s novou družkou v boji lítá, Zanepráždněné jsou s mužů podrobenstvím, Po Svatce se táže, a též po dívčici, Která mlatem působila zmatenici.“

„Dozví se, že byla Svatky mstitelkyní, Že pět zahubila jejích zrádných vrahů, Co smrt měla družky za povahu, Předvolat ji dává, tu jí činí

Plukovnicí, nazívá ji Pětisilou; Plesá rekyně ta nad osudem. Chvátá Vlasta vynajíti družku milou, Byvši naplněna celá trudem.“

„Mrtvol zříc, dí: „Tehdy družka drahá, Bojovnice s železnými prsy padla! Duch se zabral její ze divadla: Krutá bolest duše mé se zmáhá!

Ztratily jste mocnou ochrankyni, A já podporu a přítelkyni! Míle radu, míle pomoc nesla, Běda! zde jen pod přesílou klesla!“

„Pro tu tyto bolné slzy kanou, Pro tě se mok hořem z očí prýští, Neshledám se více s tebou milovanou! Tmí a kalí se mi všecko příští,

Do tvých prsou jsem své lila strasti, Na srdci ti bylo blaho vlasti, Pro ni s’ byla v bitvě obětí, Stkvít se budeš věčnou pamětí.“

„Ty jsi uchopila prsy svými Ty tak zrádně pro mne kuté rány! Pro mne kráčíš napřed v podzemčanů brány! Žádám tě zpět slzy toužebnými!

Ale marně. Ta tvá stuhlá pěsť, Držící meč ještě jeví udatenství, Žádá snad msty: dostih všecky vrahy trest, Vím, že plesáš! muži vězí v podrobenství.“

„Trudoplesně pějte družce dcery zpěvu, Zašla ve oslavě, ve výjevu Statnosti své: předčila jest nad dívčice Všecky silou, myslí, padla ve přesíle!

Šťastná, jenž tak v slávě zajde bojovnice! Slavte mužatky té činy zvítězilé! Věčně budou jevit oslavu tvou písně, Jak jsi vytrhla svou smrtí ženstvo z tísně.“

„Takto hořekuje. Znějí plesné hlasy, Radost povyšují hudby rohy: Kořistí tu snášely se stohy, Strojily se vítězkyním kvasy,

Vláda děv se prohlašuje na bojišti, Sláva panuje tam na hradišti: Vězí děvy všecky ve nadchnutí, Povyšuje city šťastné podniknutí.“

„Ráno slabší starají se o požáry Drahých družek, jim též o mohyly. Udatnější táhnou obklíčiti Pšáry; Velekníže byv tu bez posily,

Vydobytí svého sídla očekává; Zří, že poroba jest jeho jistá, Vývůdkyně k outěku se chystá, Však se jí předc síly nedostává.“

„Kníže, který nikdý nenes nepřátelství Proti děvám, hotový byl k míru: Vlastě nad děvami nechal říditelství, S přísahou svou potvrzoval umluv víru:

Co jí vybývalo? majíc množství ťatých Seslablý pluk, kde zbor sebrat přesrdnatých? Uzavřela pokoj: dále tahem Druhé hrady podrobila šmahem.“

„Roznesly hned děvy zvítězení slávu Obotritkám, Moravkám i Polabkyním, Aby stejnou uvedly též zprávu, Zavrhly to srdcem nehrdinným:

Vidíc Vlasta, že jest těžko samostatnost Udržeti; ležíc u národu Rozložitých, dbala jenom o svobodu: Aby tu jim zachovala statnost.“

„Mužstvo povstalo zas letos vzhůru; Však se znova vítězství nám kloní, Doposavád se nám osud nekaboní: Obrátíme k slávě temnostnou tu bůru,

Všudy družky volnost víc než zlata kovu Sobě váží: nelitují péče žádné, Všudy k odvaze jsou pohotovu, Povýšený duch v nich ještě vládne.“

Takto domluvila; na to Zvěstov praví: „O ty šťastná vlasti! kde i z statných prsů Udatnost se saje, kde se mlékem trsu Chrabrost v outlém věku v srdce vpraví,

Tam se národ udatnými pleci Vyváděti bude, samy síly lvové, K oslavení přijdou potomkové, Stkvít se budou ve dějinách reci.“

„Takto trávíce čas povídáním Přijížděli na Sedlický hrad, Kde tam vidí děvu palováním S hochem unešeným do okrouhlých vrat

Vjíždět. Tam ta děva teprv odpočívá, Zvěstov podivením na to dvé se dívá. Potřeba jest k jiné obrátit se straně, Na příhody jejich přijde se snad maně.“