Zpěv devátý.

Slušno jest se ohlídnouti po Děvíně, Jaký vladaří duch v jeho klíně? Tam, kde kvetou dívky neohrožné, Jak jim bylo udatenství možné?

Panuje v něm čilá veselost a hbitost; Jaroživou myslí představují rvačky, Tak jak mladost hbitá provádívá hračky; Baví srdce lidské rozmanitost.

Odtud vál duch libý, vlídnomírný: Mrzelo-li kterou kruté bitev pole, Soužila-li se tam ve plápole Lásky, svíral-li ji srdce oheň vírný:

Propouštěla se pryč pod rozličnou rouškou. Mnohé svítězily nad vší zkouškou Milostnosti, drživše se dráhy studu, Vypudily libomilých pudů.

Vlasta před láskou je ochránit chce prácí: Ty své rámě tvrdí v hmotném díle, Ty zde ryjí sklepy, ty tam skály kácí, Ty se při kovadle upevňují v síle;

Jiné krásným uměním se baví, S horlením tu snažným pílí po prospěchu, Pocítivše jeho blahonosných dechů, Povýšenost stavu lidského v něm slaví.

Ty se obírají malbou vzornou, Představujíc děje starých věků, Kouzlí živě myslí skvělotvornou Činy mocných bohů, děje statných reků;

Ty si řezbu volí za utěchu, Tvoří život z dřeva, ze kamene, Žijí v sochách vévodkyně zvelebené, Život z nich tu věje, jak by měly dechu.

S hudbou se zas obírají jiné, Z nástrojů se mrtvých libý souzvuk vine, Kouzedlný jest to okus sluchu, Ta řeč vášní okřáním jest duchu,

Brzo líbezností srdce jímá. – Jest tu v blahé opojnosti mile – Brzo statnost v prsa statná dýmá, Ve snážnosti zří se sokyň píle.

Jako za našeho času viděti je děvy Vyváděti jetve na poloze Roušky, tvořit skály mezi dřevy, Představovat lunu na obloze,

Trávit léta na jediném kusu, Pro výbornost, aby práci jako z brusu Vyvedly: tak byly pilné bojovnice V umění, chtíc získat jména výbornice.

Tebe taky ctili, ó básnictví božské! Kde nesídlíš, tam mhla na tisíceletí Vězí, věkové tam ve temnotě letí; Kam se přichýlíš jen, tam se světlonošské

Jasno ze tmy vine; ty hned v kraje pusté Leješ život, pučí na nich háje husté, Po věkách tu v proudech teče živobytí, Vzkřísí ducha toto svaté vití.

Co jest život lidský bez nadchnutí! Ním se okem jasným tajemnost jen zhlíží, V něm jen k božskému se duchu blíží; Ve kráse tu uzří pravdy vyvinutí,

Sláva děvy ke básnění nutí, Ta jest svazkem jejich jaré vlády, Tato osloňuje jejich podniknutí, Jeví často družek želotrudné pády.

Brzo jeví běhy dávnověké, Brzo hrdinství děv, jejich slíčné činy, Pro chválozpěv mnohé pohodlí své měké Zavrhují, štítí se též viny;

Zpěv jim jistí jejich jméno jasné, Nestatečnost v nepaměti hasne; Vynikají zpěvkyně tu pod zápasy Vlasti blahodárné za okrasy.

Osude, nám krutý, příznivý byls Řekům, Vytrhnul jsi z nepaměti věkům Homerovy na vždycky se stkvoucí zpěvy, Ulissovu moudrost, Achyllovy hněvy,

Nedostihlé ještě od žádného básně; Z nich se vine co proud ducha živost, Kvete vážně, jarně, mladistvě, krásně, Nepoškvrní víc je závistivost.

Zachránil jsi také Ossiána, Zpěvce Kaldonského živé květy, Pučí a nesvadnou nikdy lety, Zachovala divná paměti je schrána;

Oslavu též získalo mu v bitvách dřevce, Ale větší nesmrtedlné lyry dary. Darmo hledám božské staré české zpěvce, Jejich plody ducha zachvátily zmary.

Pouhé Lumíra jmě přišlo na potomky, Blaze, že se vlasti uchovaly zlomky. Kde jsou chvalozpěvy starých bohů? Kde všech reků Vltavy a Visly?

Nepozůstalo nic z jejich slohu: Z děvčích písní jenom pouhé smysly. Nu, co zbývá, než prorážet znovu dráhu, Vesti národ k uměn blahu.

V Děvohradu jak se tmělo, byla dba O veselí; nezřely se žádné tísně, Zde se prováděla směšnohra, Jinde se zas pěly o závody písně.

Tu zas při souzvuku viděti je směly Poskakovat, křepčit, vyváděti plesy; Těší tvorstvo křepká oučinlivost, Blaží lidstvo pospolitá živost.

Ten tam panoval duch, mysl vyjasnělá, Budila jej jejich vévodkyně; Ale její duše jest teď zatemnělá, Dychtí sídlit v blahonosné samotině;

Co zahlídla svého reka znova, Co duch smutně chodí, bez citu se dívá, Mezi družinami neprodlívá, Mluví málo, a to tmavá slova.

V prsou jejích zmocnila se láska, Cítí touhu, neodolajicné plání; Spaní prchlo, v noci jí zní hodin hláska, Dlouho vede s touto vášní potýkání:

Zdá se býti marné její namáhání; Skočí s lože, chodí po pokoji, Její statný duch jest s láskou v krutém boji, Vede posléz k sobě takto naříkání:

„Ten rek jest tak velelepý, veleslíčný, V šlechtě se mu nevyrovná žádný druh, A tak na něm visí celičký můj duch; V lásce ke mně jest tak ustavičný,

Pro mne vážnost, pro mne milost cítí, Pro mne koná skutky zoufanlivé! Jiných mužů se mé srdce štítí, Jemu jest tak příliš milostivé.“

„Zachránil mi život, dlužna jsem mu vděčnost. O jak s ním žít bylo by tak blaze! Ztráviti bych chtěla v jeho spolku věčnost! Zřím jej neustále ve obraze

Kouzedlném: ty jsi první z reků, V slovútnosti z prvnějšího věku, V rozmluvě jsi moudrý, středoustý, Běda, bez tebe jest svět mi pouze pustý!“

„Proč, ach! neletím ti do náručí? Proč se srdce palčivostí marně mučí? Není čistá láska na urážku! Mír chtí muži: co je tehdy za překážku?

Žádný srdce naše nerozdvojí! Jest mi lehce, náděje mé srdce kojí; Blažiti nás budou skalné hory, Zavrhneme šťastní přenádherné dvory.“

„Co jsem řekla? kam mne láska vede? trnu! Jaké vidím hlubiny a srázy! Užasínám celá nad ourazy: Do záhuby všecko ženstvo hrnu!

Obírám se klamnými jen míry; Muži v štěstí nedrží ach víry, Zbaviti nás chtějí bezpečnosti; Vidím zase ženy pod jhem poddanosti!“

„Nešťastný jest pro mne ouřad velitelství, Vypudit mám z srdce přelahodné vnady, Milencovi zkázati mám nepřátelství; Nechce-li tu láska spáchat zrady,

Proč jsem ráděj nesešla již v boji? Ach, proč neklesla jsem od udatné ruky: Nebyloby srdce ve rozbroji, Netísnilyby mne lásky muky!“

„K čemu kvílím, kde povinnost káže? Usilí snad zmařeno má byti děv? Snad má marně prolita být jejich krev? Chrániti je ouřad svatý váže!

Snad má vášni podroben být duch? Budiž vytrhnut mi z srdce stkvělý druh, Budiž srdce mocí rozsápáno, Nežby mělo sídlo býti rozmetáno!“

Zavolána byla věrná poselkyně, Dí k ní: „Panoš Přemil jezdí po krajině Slavošovské, zachránil mně živobytí, Když se o mne drali nedvědové lítí;

Žádal zasnoubení za výplatu; Vyřiď mu, ať raděj sáhne k zlatu, Že nekojím k němu nepřátelství; Však že nevstoupím i nikdy do manželství.“

Sotva služka zašla za podbrdské hory, Litovala kněžna milostnosti vzdory; Vítězí však zase její stálý duch. Oblíká se rychle sama bez obsluh,

Káže, by byl ráno držán sněm, By byl záměr mužů přednešený v něm: Lze-li rozhodnouti nevol mýlky, Vyslané jsou děvy na obsílky.

Když se zatím záměr v mysli kněžny zmítá, Zástup dívek příchozí dvě vítá; Vracuje se jedna z Řecka, druhá z Vlach; Určen od vladkyně byl tam jejich tah,

Aby převlečené v mužském kroji Vyskoumaly jejich řády chvalitebné, Čím předčili někdy nad národy v boji, A co do vlasti jest uvést přepotřebné.

Předstoupivši k Vlastě Duchoslava praví: „Mocná kněžno, nesu z Vlach ti míru klid, Čeká na dívčice blaha svit, Budoucnost je v štěstí pozůstaví.

Odpusť, že odložím popsat země skvostnost, Jenž se pne i v zříceninách, v rumu, Naše pyšné hrady proti nim jsou sprostnost, Všude vidět zřídlo bohatství a umu.“

„Všudy třpytí se tu šperky, zlato, Vidět jest tam chrámy do nebe se pnoucí; Kdo Řím zhlídne, srdce jemu jato, Po něm pozůstane v mysli touha žhoucí;

Však prch jeho předků udatnosti duch, Z mysli zmizeli mu praotcové staří; Nástupníci doby ve pohodlí maří: Zplácí osud jejich loupeží všech dluh.“

„Starý Řím jen stále hleděl zbraně, Měl též schopné vyhledané vůdce, Základ v bitvě strojil v ostré hraně, Ta i podnes proráží střed v půtce,

Spoleh se též na náspy a na příkopy: Potomkové zmalatnělí Následují v tom sic jejich stopy; Ale zmizel v nich duch předků stkvělý.“

„Na jindy to nechám. Jiný teď tam duch Vane, získalo ním veškerenstvo; Při polední straně snes se nový bůh, Výborní ten mravy, člověčenstvo,

Vytrhv z otročení utlačené ženstvo; Krutcem není ženám více její druh. Zákonem tím blaží se již Řecko, Vlaši, Frankové i Němci; přijmou jej i naši.“

„Ženy víc tam ve porobě nezápolí, Stejnost s muži káže nové náboženství. Uznáno tam naše důstojenství, Žena chotě si tak co muž volí;

Muž si nesmí vyvoliti nežli jedné, A to na čas svého živobytí; To dvé přiměřených sobě zhledne, A tak vedou oba blahožití.“

„Rostou děvy tam co outlé kvítí, Zachází se s nimi ušlechtile, Vyhlíží tam také přespanile, Miláčky se přírody být cítí;

Muž tam koná všecka hmotná díla, Vede péči o rod, zachází sám tíží – Tento blahý osud se již k vlasti blíží, Kýž by již ta doba vlasti naší kříla!“

Vece Vlasta: „Téhož lidstva dobrodince Velebím již. Nevím, jestli za našince Dostane se zákon, přijmou-li ho Češi; V množství ženin od dávna se těší.

Také vyvolení na čas živobytí Zdá se přísné, časem choť se chytí Mrzkých vášní, čím se láska ruší, Též i neublíží ženám dílo tužší.“

Dí zas ona: „Národy ten zákon míří; Přemocně se dál a dále šíří: Takto dechy větru poledního Sněhy, mrazy z Apeninů plaší,

Z kraje do kraje to teplo vnáší, Pudí krutost ledu strmícího; Tam kde vějí, svazy ledovité tíhnou, V Evropě tak celé váním jaro zlíhnou.“

„Tento zákon všecko výborností jímá, Povýšuje hodnost člověčenstva, Utvrzuje stejnost, nízkého si všímá, Pod ochranu béře důstojnosti ženstva,

Všecky národy i nepřátele rovná, Nesvede to, co on, ruka přerekovná, Pravého jest štěstí původ, dárce, Kojí čákou zoufalce i starce.“

Kníní praví k sobě: „Co to za papršek Blaha kmitá se tu v noci šeré? A hle, naděje se mocná míru dere, Světlo blahodějné přesáhá již vršek,

Dní se v Čechách, panuje již ticho, Přestává i zhoubných půtek licho, Srdce práhne po choti zas znova: Snad i možné bude táhnout nazpět slova.“

Na to praví Duchka, druhá skoumatelka: „Řecká země, světa učitelka, Posílá ti umky pro utěchu, Má tam nazbyt téhož uměn světla.

Krášlit budou chutí pravou díla Čechů; Vím, že dychtíš, by vlast slávou květla; Přivádím sem umělce a krasozvěsty, Ukáží ti Čechům k vědám pravé cesty.“

„Tam jest uměn, tam jest lesku sídlo, Tam se v jiném světě zdá být příchozí, Div že se tam nad vším nezhrozí; Tam vynajde starých věků svaté zřídlo,

Jenž se za vzor nynějšímu světu třpytí; Valí se sic na tuto zem hromobití, Že se okazuje ve bohaté tváři; Však ji brání statně chrabří Caři.“

„To též ctí ten národ náboženství; V Asii však nový prorok zákonem Povoluje náchylníkům mnohoženství, By víc bylo k přichýlení půhonem,

Slibuje i množství děvic po úmrtí, Umí vášně sice mužů bůsti, Evropě se předc mu nedá vzrůsti, Hnusnost plodí, lidské vědy drtí.“

„Vítej ty nám umek průvodkyně!“ Kněžna vece: „Jednat chci co ctitelkyně Jejich, vítaný jest v našem války bytu! Nemyslete, že jsme půvabného citu

Prázdné, poslechněte hlahol našich zpěvů, Zachovejte písmem naše děje, Zvýbornile též co národ pěje!“ Poselkyně jim to nese ke výjevu!

Když tu obě chtěly jevit dál své zvědy, Přednest dálší zprávy, užitečné vzhledy: Přišlo poselství sem Přemyslovo; Švarní panošové, statní reci,

Znamenití pravicemi, pleci; Mezi nimi Lumír, o něm znělo slovo, Že se zpěvy hrdinskými zvěčnil, – Předpuštěný takto k Vlastě řečnil:

„Čechů vládce, jenž tak šťastně žezlo Počal vesti v vlasti u blahoty, Ku kterému přivedly jej jeho ctnoty, Dokud povětří jej nezavezlo

Bleskem oslavy tvé do temnoty, V neštěstí i stojí u výsoty – Přeje dlouhého ti zdraví, oslavení, Za poklad tě vlasti naší cení.“

„Víš, jak pod ním naše vlasti kvetly, Jak se lidnatily, jak se zmohly kovy, Jak choť a on v lásce štěstí Čechům pletli, Jsouce ke pomoci vždycky pohotovi –

Věčně skvít se bude pamět těchto časů! Blahý, koho Perun volí za okrasu Vlasti: jako otec štěstí v zemi plodí, Co bůh velebený mezi svými chodí.“

„Tenkrát ženy volnosti své slušné Užívaly, take kníní velkodušné Potřebují, ty i v půtek chřestu, v změtu Uvodíš vlast k půvabnému květu;

Haluze tu pučí mladistivé, Předpovídá blaho trvanlivé, Duchem vyrovnáš se této kníní; Sláva její tebe nezastíní.“

„Národ nedlí více ve záchvatu hluchém, Nadchnulas jej jarobujným duchem, Cizincům jsou odolati v stavu; Nepokládáš statnost jenom za oslavu,

Uvesti chceš v zemi trvanlivou bláhu; Vévoda náš tu též v srdci kojí snáhu, Nachází tě schopnou k trůnu, Mní, že podobnou vlast nenosila v lůnu.“

„Zakusil tvé velkodušnosti sám vládce, Jsou mu tvoje vznešenosti v srdci vryté, Rád by jednal, jako díků plný plátce; Větší dluh však žádá srdce jeho skryté,

Zjevit ti mám jeho city k tobě vroucí; Hledí nimi na budoucí Češek blaho, na mír svého srdce vlastní – Čechům vyjdou na obloze dnové šťastní.“

„Na stolec máš sednout, podává své ruky Tobě k sňátku; máš s ním vládu dělit; Má se vlasť zas naše sepřátelit, Ukojit máš jeho srdce veletrudné muky.

Jest muž převýborný, vznešeného ducha, Mysli citné, vzdělané a jaré, Povah těchto mužstvo není nikdý staré; Nakloň k jeho přání příznivého ucha.“

„Chop se téhož směru! Ve plamenu zlatém Stkví se stolec, nese jasnost slávy, Opěvány budou tvoje šťastné zprávy: Jak jsi ženstvo oblažila v míru svatém,

Které v srdci nosíš, kterým ke oběti Jsi se odevzdala; hleď si pohověti. Pro vznešené má trůn velké ceny: Ženstvo veleslavit bude tyto změny.“

Vlasta, která po oučelu jiném Plápolala, jenž i byla v stavu Zajít v půtce pro opravu, Pronáší hlas v smyslu stinném,

Pravíc: „Vítejte mi, míru vyslancové, Jenž nám přinášíte živobytí nové, Zvlášť ty reku libozpěvný, Podrtit jsi v stavu lyrou náš hrad pevný!“

„Žádná s tebou nespustí se do zápasu; Koho slaví varito tvé, ten jest blah. Vyřiď vladci, že jest mému srdci drah; Že však třeba v překvapení času,

A že kdyby zdálen jím byl sňátek, Přestati že bude moci předce zmatek; Že mi nemilé jest nepřátelství, A že složím ráda velitelství.“

Obě strany hledíc mile na papršky Čáky, míní, že uzavře se pokoj brzký. Vyslancové hovoří tu o obsahu Míru, kterak sloužit bude oboum k blahu;

Ale kněžna neschvaluje všecky vzhledy. V sněm se volá, kráčí do něj. Na nohsledy Její hledělo se stupující ve skvostnosti, Stráže vítají ji v slavné nádhernosti.

V sněmu kníní vece: „Vyslance sem kníže Vypravit dal, nesou míru články, Libušiných práv se vyplniti víže; Předneste zde, jaké přidržet se stránky

Máme. Suďte o našem zde stavu: Co teď máme předevzíti za výpravu, Máme-li zde naší moci zmnožit, Neb mír přijavši zas zbraně složit?“

Počne Pětisila napřed řečit, Která měla jízvy nescelené Ještě na svém loži léčit: „Bojovnice chrabré, zvelebené!

Pro boj poskytnu jen svého hlasu, Radit budu stále věčné boje, V nich jen najdem upevněnou spasu; Nespusťme se téhož bláhy zdroje.“

„Chcem-li starati se o budoucnost, Dobro-li vám obce v podniknutí leží, Nesmí uleviti naše v půtkách vroucnost, Odporci sic o volnost nás oloupeží,

Jejich sliby jsou jen pouhé klamy, Pod zámyslem míru chtí nás podvest znova, Ženám protrhují dle své vůle slova, Ba i hrají lehkovážně přísahami.“

„Nezbývá než uvest amazonské obce, – Uvrhnout je věčně od poroby, Sice zakusíme samy chlapství zloby, Vyvázly jsme z jejich pazourů a zobce,

Chrániti se jich má, chýlit naše píle; Davy naše v mladistvé jsou síle, Neděsí se bohů prázdných zborů, Jejich krutost ponouká nás ku odporu.“

„Žádný z mužů není říditi nás hoden, Jak jen myslit o snešení, podrobenství? Nevíte ni jaké žen jest důstojenství? Muž má ostat věčně nesvoboden.

Pro volnost chci poslední i kapku síly Vynaložit, kdyby vaše směry chvíly, Potýkati sama bude Pětisíla, Jenž se žádných půtek neděsila.“

„Můj duch se tak půtek neobává, Jako aby Lela střely Vládu naši neskácely; Mnohá se mu zrádně odevzdává,

Ta se mírem bude chtít dát uchlácholit, Bude nesvobodu volit. Neznámé má býti plání u mužatek, Volnost od bohů jim daný slušný statek.“

„Chvátá sem zas hrůznonosná doba, Zhouba na nelidské protivníky: S bohyněmi pomsty kráčí zloba, Dostíhnou ty křivopřísežníky,

Vedou s sebou naší vlády práva. A proč v podniknutí ještě dlíme, Kde nás zve msta, zlatostkvělá sláva? Na ních řízení – své postavíme.“

Po ní Svatava dí: „Mnoho pravdy jevil Výtečný člen; chybí, kdoby směru levil. Nejednáme maní, podlé vášní pudů: Po určité cestě pokračujem,

Kde jen třeba káže, tam z ní vystupujem, Oučel půtky zastávat zde budu; Mne víc plápol lásky neporuší, Radit vám chci, konati co sluší.“

„Těhotná jest doba blahou budoucností, Odporců jest naších zmařen tah: Záhubu si tropí sami nesvorností, Nad nimi má v půtkách naše zběhlost zvah;

Ztenčit mocnost jejich třeba káže, Nyní mužstvo se nám ještě neuváže, Protivné se zdát jim budou míru články, Nezakládejme jen hrady na červánky!“

Na to bylo slyšet řečit Budislavu, Ana byla horlivosti plná, Praví: „Teď jest doba k míru pohodlná, K čemu potýkati déle pro oslavu?

Staré právo se k nám zase blíží, Nad Evropou svítá nová záře, Jasniti se počínají její tváře, Mha se tratí, jenž vlast sem tam tíží.“

„Přichází nám život ve krásnějším světle, A vlast mátě naše srdcím dražší; Kouzlejí nás její oudoliny květlé, Vidím nad nás potomkyně blažší,

Plynou milolibí jim již dnové, V ctitele se proměňují odporcové; Vlast se zase v jarém skytu sílí, Všecko po ní s oddaností chýlí.“

„Žena ctěná jako přítelkyně Po boku si vyvolence svého kráčí; Váží si ji jako vnadné průvodkyně, Ji si nad své oči, nad svůj život páčí.

Domov řídí, královnou jest ve rodině; Nic ji neníží víc, nic ji neutláčí, Materské ji nadevšecko blaží city, Víc než mužův srdce, oslavení svity.“

„Mužstvo všecko květné choti přeje, Jinošstvo jen o milosti pěje, O míru a omilenkách hrdých. Proč bychom teď z smyslů tvrdých

Měly vlastenskou krev bez příčiny mařit? Kdo ví, bude-li se nám boj stále dařit? Zhouba často kráčí za patami; Ať se nepřivedem o oslavu samy!“

„Tyto jizvy svědčí nebázlivost: Často jsem, kde panovala půtek živost, Chránila děv. To též konati chci, kdeby Měla půtka býti zapotřeby.

Mizí bojů podnět; co se nedostává, Toho ženstvo očekává Od své velkodušné ochrankyně; A tak zachová se mnohá bojovkyně.“

„Duší vojska jest ta velitelka, Před kterou se muži znají třásti, Světem slovanským jest v stavu vlásti; Skončí oučel šťastně vlastí stavitelka,

Kde se zdá dlít, i tam oučinkuje, Příští teprv směry její rozvinuje, Ukojí vlast se svým ducha zvahem, Aneb zajde všecko v půtkách šmahem.“

Všemila dí, jenž se krásou stkvěla: „Kdyby vojska z samých Pětisil a Vlast, Z množství Šárek záležeti měla, Tubych obec naši zachovati chtěla;

Žádná by mne nermoutila strasť, Žena by tu nad hrdiny čněla. Buďme rády, že tak vyjdem z půtek, Vyzískavše slávy místo důtek!“

„Jak brzy nám volnost zachována bude, Netřeba víc vítěziti zbraní, Přestanou tu bitvy rudé, A předc žena vynikne co paní.

Vyslankyně, vrátivše se z Řecka, z Vlach, Jeví, jak tam žena muži káže, Jak jej její outlost citů, čackost váže, Jak jest v její milostnosti blah.“

„Přitom žena za štěstí si nepokládá Trmácení: pohodlí ji bádá, Netáhnou ji také pracné slávy sochy, Ani u potomstva oslavení zpěvy,

Jestnost úcty, obdivení; těší děvy Čistá oučinnost vnad na jinochy. Zde tak ve ležení bez činnosti vadnem, K tomu posléz snad co obět padnem!“

Nato řečí Strachna: „Mníte strasti skrátit, Hodláte když vrahům dýky vrátit, Sundat pouta sepatému nedvědovi? Staráte se tehdy o okovy

Vlastní. Slyšte zlomek z mého běhu: Svratouš panoš srdce ke mně klonil, Po lásce mé neustále honil, Podoben byl láskou posléz ke ožehu!“

„Sliboval mně též i otci hory doly. Roditel můj nedbal na mou spouru, Odevzdal svou zrozenkyni do pazourů Chotě: tu hned bylo brzy po plápoli,

Pravil, že mi mizí novosť kras, Tu ho podjal jiných dívek ráz; Připomenula-li jsem mu sliby, Zakusila jsem tu kruté chyby.“

„Množily se v hradu milostnice, Že jsem otci křivdy jako žalobnice Vyjevila: jednalo se semnou krutě, Žila jsem tu posléz v slzích rmutě,

V mladém věku soužena jsem vadla, Až sem posléz do nemoci padla; O smrt žádala jsem z osudniček jedné, Nad tím krutec zůřivostí zbledne.“

„Když jsem nabyla zas předešlého zdraví, Za ta slova byl mně dán sklep tmavý; Posléz na potupu svému husopasu Dal mně darem; prchla jsem však, mnivši spasu

Najít, chycena v tom jako poběhlice Trýzněna jsem byla, ledva šibenice Jsem tu ušla; spasily mne zbroje, A tak velebím jen boje!“

Jak se podotklo jen o předmětu Stížebností proti mužům, všecko v změtu Vězí; mnohé podjal k krasomluvě vztek, Vypadá hluk, jako jekot dmutých řek:

Každá v prsech proudy mluvy cítí, Mnohá očima jen horlivostí svítí, Radostně se ze rtů valí důtky, Všecko žádá jenom půtky.

V tom se ozval Vadčin širovládný hlas, Praví: „Ke mluvení jest již na mně čas! Chci vám vytrpené jizvy svěřit; Jestli pohodlno bude vám je měřit,

Vynajdete, že ty rázy ve manželství Převýší i ťaté v nepřátelství: Zapřažená přenásilně víckrát k pluhu, Hleděla jsem nahražovat nepravého dluhu.“

„Trvaly tak sváry, a ne bez vejčitku Byla jsem tu ze příbytku do příbytku Na jiného propouštěna; šlo vždy hůře, Posléz dostala jsem se pak na hubence;

Toho držím podnes za nedověšence, Ten mne přirovnával přímo k můře, Splatit mu chci vytrpené muky, Zajít musí v půtce od mé ruky.“

Chtěla dále řečit a též ženy jiné; Kněžna ale k utíšení rukou kyne, Dusí se jek mluvy: takto mocně hasí Lijavec proud ohně. Kněžna zří, že spasí

Pokoj ženstvo, vede ji jen jeho směr, Přitom nechce mysl ničit půtek dcer, Přepotřebnou ještě býti shlíží, Takto oboum záměrům se blíží:

„Znám tu mocnost, jako měď a skálu tvrdou, Kterou naproti nám předsudky a zvyk Provádějí, znám též mužů mysl hrdou, Jak v nich vězí ukrutnosti znik;

Musíme též stejnou jevit mysli pevnost, Zákoní jen přísnost, a ne levnost, Pozůstati musíme též v setrvání, Sic nám neprospěje dřevní potýkání.“

„Při všem tom jest však předc míru zapotřeby, By vlasť unavená pookříla, Nesmí stenčena být mužských ramen síla, Přijít mohou časy na nás, kdeby

Proti cizozemcům doba nuzná chvíla, A nás ochránila jejich pravic díla; Najdem u nich reky mírné, velkodušné, Ať je těší, co je pro ně slušné.“

„V Evropě jest naše obec osamělá, Byťbychom i víckrát nad cizinci Zvítězily, co prospěje mysl smělá Proti množství nespojena se našinci?

Odkud dosaditi bitev schodek? Vítězením podmíláme stavby spodek. Nyní z dvou stran tenčí se vlasť skrovná, Jim jen odolá, když v mysli své se srovná.“

„Mužstvo po vyslancích míru žádá, Ať i udělí nám v příští rukojemství, Snad se hádka v dobrém upořádá, Dleme nějaký čas u hojemství.

K čemu bez potřeby krve prolívání? K čemu ztráta mnoha jarých děv? Jest to bratrů, jest to sester krev, Nuzná doba má jen vésti k potýkání.“

Domluvila. Volá větší čásť: „Ať jest pokoj v vlasti blahodějný, Ať nás řídí, vede osud s muži stejný, Svornost bude nejlépe je vlásť!“

Volá druhá strana: „Nedejte se másť, Pozůstat boj musí za střežejný Základ!“ Na mír naléhal předc sněm, Rozešel se ve pokroku ctném.

Za odpověď vyslancové nesli, Že by při roztržkách vlasti klesly, Tak že jsou též k usmíření volné, Aby svobody však obapolné

Ochráněny byly, smírnými že články Vyšlou druži. Povstaly tu radovánky, Jakby žily u pokoje, Jakby zacpány již byly hádek zdroje.