Zpěv čtvrtý.

K čemu vězet dlouho u vrtochů, Děje dávnověké posuzovat přísně? Nejlépe jest, kde je vidět sochu, Jeviti k ní přehorlivé písně.

Zákon ten mne vábí ke předmětu, Kde zřím v malbě shromáždění veledivné. Kdo v něm rekem jest, se ještě pletu, Raďte! ať jest vám to potom neprotivné!

Šárčin tah to jest; zde Štansonův se druh Pne, zde slouhy jeho švarné zvíře, Které koná činy nepodobné k víře: Vše je spiaté v jedno jako v kruh;

Těžko zavaditi v správách o hrdiny, By se nepodotkli ušákovy činy, To jest, co mne jeho podniknutí Housti nutí.

Nemyslete, že chci pro něj jednocitnost, Aneb přízeň přesouzvučnou získat; Vím, jak kopyty zná třískat: Budu rád, když náchylnosti bytnost

Děvám libokvětným nakloníte, Některé si předce oblíbíte; Ať si štěstěna jej vezme do ochrany, Jenž se držívává jeho strany.

Hned jak o něm věštil posel, Kopyto jak jeho převýborné Zvítězilo, praví lid: „To není osel Všední, ale plémě divotvorné.

Obdivujme téhož děvotepce, Co mu musí vězet teprv v lebce, Když již tolik ve kopytu Pozůstává umu skytu.“

Truldoslav sem přiklusavší, praví: „Ty jsi z našich hrdin nejprvnější rek; Podobného nevyvedl jiný věk; Přicházím sem tobě dlouhého přát zdraví:

Ty jseš některého poloboha plémě. Za poklad tě bude držet země, Až se rozhlásí víc tvoje děje. Mysl má si tebou býti přeje.“

Jako u vidění Tupoň slouha vroucí Praví: „Když si pomnu na budoucí Oslavu tvou: srdce mi hned trne; Zdál jsi se být zvíře nepatrné:

Kdoby v tobě tolik výborností hledal? Sicbych nebyl nikdý na tě sedal, Nikdý by se tebe nebyl dotknul kej, Uštknutí mně nazpět vrchovatě vrej!“

„Měl jsem dříve tuto vzácnost tušit, Dříve o ní něco slýchat, Že jsi v stavu celý Děvín skrušit, Byl bych za tebe chtěl skoro dýchat;

Byl bych tě byl na svých zádech nosil: Kdoby se teď tebou nehonosil? Když teď v tobě vidím reka velikána, Když ti otevřena k štěstí brána?“

„Byl jsem od Štansona, ode mne ty veden; Byli jsme vždy jedno, osud jeden Řídíval vždy naše bludné živobytí, Okřání jsme někdy, někdy bití

Okusivše žili v upřímnosti spolku, Co dva v přahu z roztomilých volků: Dychtivše vždy stejně po oddechu, Nepřechvapíce se ve pospěchu.“

„Za jedno nás držívali oba, A když přišla ona šťastná doba Poranění Vlasty: na ní jsi mne svalil, A tak zvítězení zdokonalil;

Pročež oboum odplata nám patří. Považ, že jsme žili vždycky jako bratří, Že jsem tobě ochotně vždy sloužil.“ Šedík nad tou mluvou uši oužil.

Truldoslav ctné zvíře k svému městu ved; V pravo slouha jako kníže pokračoval, V levo Truldoslav: a ušák držel střed, A si časem pojikoval.

S hudbou slavně šlo ctné tažení, Každý obdivoval vzácné spřežení! Vše se hrnulo jim v cestu, A tak blížili se k pověstnému městu.

U radnice dokořán jsou vrátka Zodvírána; mezi slovútnými hádka Trvá vroucně o poklony. Již ho vedou, přechrabrého hosta,

Plesot v davu víc a více rostá, Celé město pluje u oslony. Přes schody jim v radní místo nechce lezti; Pílí zlehoučka jej vzhůru nésti.

Tam již byla mela, tam byl šust, Vlasů krákání a lupce, Každý mu chtěl býti za zástupce, Půjčiti se drali jemu ust.

Na jeho též právo zřít zde bylo kupce, Jak jej shlídli, žádalo se za odpust: Všecko volá: „Vyplnit slov musí kníže, Praprastaré právo jej v tom víže.“

Práva slouhy druhá strana hájí, Dí: že jest zde k zvítězení čáka, Že se zde on považuje za jiháka, O něm hlupství také bájí,

Přitom dotírají hanou na odporce, Ti se brání s nadáváním horce; Ušák poděšen jsa touto hádkou, Dychtí učiniti pomoc krátkou.

Čil zde šrámy, počal tlouci zadkem, Děsilo se všecko zmatkem; Ušák rozvzteklen co posedlý Honil pány: prchali pryč probledlí,

V jeho vzteku radnice mu nestačí, Některé zde vyrazil pryč shnilé stěny; Štěstí, že zhlíd na zápraží bodláčí: Požívá zde v utěšení jeho ceny.

Rozhlášen byl o ušáku div, Z radnice jak vyhnal radní pány, Právníky též, potloukv i jim džbány; Že z nich musil býti mnohý křiv,

Jak se též pás v prvním ponebí: Tu hned ho lid vůbec velebí, Tu hned bylo ke cti jeho zazpíváno, Potom v městisi s ním stolováno.

V tom se roznášela vůbec zpráva, Vlasta že jen byla omráčena: Uznával lid, že netratí ušák práva, Mírnost že být musí jeho oslavena;

Jinou pověst přines rychle honec: Že je po plesání konec, Vlasta že pryč prchla ze hranice, Že zas počne nová pletenice.

Bitcové též od knížete přišli zpátky Ti, co kněžnu ulovili v luhu, Jeví: že jim místo zlata kníže kruhů Dát chtěl. Tupoň dí: „Ach mizí s Nivou sňátky,

Po knížetství jest již zcela veta! Důstojnost se mně zas mění v páry, V tobě jsem mníl míti samoleta, V světě vidím všude pouhé čáry.“

Lid, an věří na potvoru noha, Na můry, a na lítavé draky, Nového si nedal vzíti poloboha; Vše pohnutí jeho drží za zázraky,

Pravíc: „Není nad tě osel v světě větší, Tvůj čin, hrdinství tvé dostatečně svědčí, Oslava tvá ještě více zroste! Co ti potom, že tak byli mysli sprosté?“

Truldoslav, jenž dychtil v právo slouhy vstoupit, A též v stopy ctného divotvorce, Předevzal si, buď zač buď, to plémě koupit, Podával mu za něj brůnu a dva dvorce,

Přidávav i k tomu oděv lepý: Tu pak vida, že to prodaj slepý, Svolil. S ním se přeupřímně loučí, Sedat na něj všechněm zaporoučí.

Vzdálí po sobě se ohlížejí oba, Z dálí slouha k němu ruce roztahuje, Těžká jest ta naříkací doba! Již pryč kráčí; na cestě si rozvažuje,

Kam-by nasaditi měl svých noh? Praví: „Za Štansonem půjdu, an mi moh, Ušákův co vlastník, převzít zisk: Zdali k všemu jenom pisk?“

Na čas zanechme to zvíře čilé, Hleďme, co se ve ležení dívek děje. Tam se mní, že vévodkyni ušlechtilé Uraz se stal. Strachna žije u naděje,

Že jí možno žezlo vlády opanovat, Počíná tu o něj usilovat, Rozhonovi pokoj vypovídá: Potýká se, štěstí s nehodou se střídá.

Ale muži zájmem kněžny posilnění, Odrazí zpět dívek vpády kvapné, Ženouce je zpátky přes nejapné Místa: všecko pádí v rozptýlení.

Přichází v tom kněžna, zní hned heslo: „Vlasta!“ Dohromady hluknou rozptýlené zbory, Jejím udatenstvím hyne mužů na sta, Zalezají zpátky do hustin, za hory.

Takto ostrach někdy plodil panoš Žižka, Nejstatnější plémě vlasti naší: Lítý v bitvách, ve polohách liška, Jehož jméno podnes ještě straší;

Dlouho vítězil zvuk jeho pouhé kůže: S ním jen Vlasta přirovnat se může; Jen že vlídnější byl její duch, Pročež vítěznější byl ctný druh.

Muži mníli jisti býti za záseky; Ráno kněžna dává zapálit les: vál Vítr k bytu mužů, ten to brzy žhál. Pouští se tu mužstvo na outěky,

Ryčně utíká pryč hájem; Stojí však dva zbory před výchozy, Tratí muži sklady, tratí vozy, Mnozí upadají v zájem.

Zástup dívek přitáh na to brzy Ke chatrné Truldoslava tvrzi: Velí bez protahu její vzdání; Měv rek hrstku lidu, rozum brousí, zdvihá,

Vyvolil tu pomoc podlé svého zdání: Šedíka dal vytáhnouti na věž bání, Ten tam strachem těsně jihá, Stín se jeho velikánský mihá.

Když se nechtěl vzdáti kvapně týn, A když ke pohromě neměl rozkaz pluk, Odtrh. Truldoslav mní, že je zahnal zvuk Pra-ušáka, jeho hrozenácký stín,

Byl hned svundán. Praví: „O ty šedá trs, Tys mi ochránila praotcovu tvrz, Zachránila jsi mne od záhuby, Prchly děvy, jak jsi zpustil mocnost huby.“

Po té bitvě Vlastě družka návrat radí, Vece: „Kněžno, vítězství ti samo vadí, Ztenčují se zbory bojem dlouhým, Přemožena budeš vítězením pouhým,

Není lehká vojska oprava. Bez bojovnic jaká možná oslava? Dav se u Děvína, u Sazavy množí, Rychle ke vrácení doby poží.“

Uposlechši táhne nazpět ke Kouřímu, Vstříc jí vkročí v cestu bitec sivý, V tváři opálený, v očích odvážlivý, Nápodoben chodci loupežnímu,

Vzdálí křičí: „Těš se nad důznamy, Podaří-li se mně ostré klamy; Niva zalezla nám sama do chobotu, Vysypám ji proti zlatu z hrotu.“

„Její otec omámil nás sliby, Když jsme místo odměření našli chyby, Tak jsme chtěli odplatu si sami vzíti; Tu jsme kladli tajně na divčici léče,

Podařila se nám posléz naše péče: To vím, že se budeš nad ní mstíti, Za zlato máš zradkyni svou míti, Sic ať u nás vilný život vleče.“

„Mstít se chtěl můj spolek zpozdilý, Chtěl jí tropit vilné násilí; Záměr ale odvrátila žížeň zlata: Bohem ty jsi lidstvu, lesklý kove!

Ach, co bez tebe jsou lidští snové!? Bez tebe kdo dbáti bude o knížata? Ryzost tvá tu duší činů slove, Po tobě kdo dychtí, nehrozí se kata!“

Tu dí Vlasta: „Dozráls pro krm ptáků dravých, Měls již dávno tížit šibenici, Zločinství jen pácháš v místech tmavých! Tenkrát prominu to pro divčici:

Vražd-li nezanecháš, na nejbližší hrušce Chvít máš.“ Tu se umluvila cena, Vykonaná taky směna: Ouzko bylo vykoupené družce.

Jako když upadne mezi sítě laně, A zří přicházeti nelitostné honce, Třese se a očekává konce, Vyvázne-li předce maně;

Upadnouc však znova krutcům do pazourů, Strachem mře, a všecku zavrhuje zpouru: Takto oučinkuje na kněžici, Vidí, kterak zachází již na hranici.

Pomsta, vášeň v prsa vryta ženám, Srdci jejich vždycky mocně vládne, Po mnohých i letech ta jim libě sládne, Přivede je k zhoubonosným změnám,

K zkáze vlastní: jen když lze se mstíti; Sto žen by ji dalo peci, dříti; Vlasta ale dceř Rozhoňovu Navracuje otci, s ní sklad stkvostných kovů.

Jak jest možná tato ušlechtilost? Velké duše dle všedního běhu Neřídí se: míří vlastní cestou k břehu, Naplňuje libá k lidstvu milost

Srdce jejich opojností blahou; Lidu neznámá jest tato ducha čilost, Kdo nešlape vyměřenou dráhou, Prozrazuje v jeho očích pošetilost.

Když zpět Vlasta táhla, slyší šumot temný, U kouřímské strany rozléhá se hluk; Víc a víc se množil hlahol nepříjemný: Kněžna rychle vysílá tam jezdný pluk;

Chvátá za ním. Jaká pro ní rána, Obsazena kouřímská jest brána, Svatopluk ji dobyl ouskokem, Žene na hrad branou outokem.

Ten den před tím vyslal ve tvrz dívky zrádné, Nazbírané milostnice, Zvratka nečujíc tu nedůvěry žádné, Přijala je jako spomocnice.

Ty však zticha v dobu jitřní Zotvíraly drouhy vnitřní, Spustily most: muži se sem valí, Svatopluk je vede vychytralý.

Stráž to znamenala ještě záhy, Brzky zbouřen celičký byl hrad, Dívky brání přeosudné práhy, Vytisknout chtíc muže z vrat:

Zástup mužů tlačí se dál shluklý, Oupor dívek jest již sem tam puklý, Množí se tam vztekuplné mladby, Dívky hází skalnaté kry s hradby.

Přiklusá sem Strachna s jezdným zborem náhle, Padá jim v bok; síla se tu mužů dělí: Svatopluk se nad tím netetelí, Chce předc dobýt tvrze nedosáhlé;

V tom sem táhne Vlasta: povstává hned zmatek, Chrání každý uprchnutím spratek, Vězí panoš s druhy ve zoužené bráně, Jako kořist ve potvory chřtáně.

Nemoh nazpět, nemoh se hnout k předu, A tak upad děvám do zajetí. Praví Vlasta k němu: „Tvá řeč, plná medu, Ostane mi věčně pod pamětí!

Nevíš, reku, co jest doba nuzná, Outrpnost za útěchu uzná, Řečils jako cituplný přítel: Nyní nastupuješ jako lítý mstitel.“

„Propuštěný máš být na svobodu, Žádej něco ctného ke památce.“ Dí on: „Vše, co konám, činím pro vývodu; Jinák smejšlím, jinák káže vládce.

Co jsem mluvil, byly city ryzí; Povinnost však na odpor ti čelí; Srdce radí mírnost, kníže krutost velí, Vlídnost tam, kde zhouba káže, mizí.“

Žádal propuštění Miroslava vězně. Byl mu vydán, k tomu Samoslavův meč. Na cestě tu počne želnou řeč: „O ty štěstěno, jak se mnou přeželezně

Jednáš! třeba bylo jenom malé chvíle, A hrad by byl klesl ve své síle, Já bych vyvýšen byl na vrcholi Slávy: teď žít musím s tebou ve nevoli.“

Zatím když se to tak dělo na Kouřímě, Hbitá pověst, božka tisíc-ustá Vynáší čest Šedíkovu v slávy dýmě, V okamžení zrostlo ve strom divu símě,

Utvrdila oslavu mu zpráva hustá, Naplňujíc podivem i místa pustá; Všecko o něm mluví, o něm řečí, A tak oslavu mu ubezpečí.

Jindy jeví o outulné čarodějce, Kterak lehce co pták ve povětří lítá, Jak tam kotrmelce dle libosti zmítá, A co za potvory z kohoutího vejce

Vyvádívá: teď však věští, Kterak šedík bez rohů a nah Plodí všechněm Češkám strach: Každý spatřiti jej třeští.

Tyto jeho divu prvotiny Donesly se do krajiny, Tam kde Bystřena se do Mže kroutí; Vládaří tam znamenitý Tutoslav:

Šárky vojsko jej tam rmoutí, Oklamala víckrát jeho dav; A tak nevraží teď na okliky Její: přelstily ho také hrozné ryky.

Seděl víckrát ve trampotech do půl noci, Chmatal neustále po pomoci, Až pak připad maní na šedíka. Pravil k sobě: „Nyní mám již spomocníka,

Jestli Vlastu omráčit moh nohou: Jeho kopyta i Šárce škodit mohou.“ Vyslal rychle k bratru Truldoslavu Míroděje, nejčilejší z vládyk hlavu.

Přišed tam dí: „Mě sem k tobě odesílá Stkvělý tvůj brach, velečilý Tutoslav, Bohové mu udělili mocný stav; Však jej jemu Šárka podemílá:

Na krku mu vězí její zbor, Stíhá jej co světlo bytnost stínu. Přitáhnout chtěl ke Děvínu, Ale nelze vypudit ji z hor.“

„Silný na šest tisíc hlav táh jeho pluk, Nepočítám hovězí neb koňské hlavy, Panoval v něm libozpěvný zvuk; Nemníli jsme, že jsou v lesích ženské davy,

Sem tam ukázala některá se jen, Zmizely v tom, jak by nesměla jít ven Pro slabotu. Tuť jsme si jich nevšímali, Tak jsme dále ke Mži putovali.“

„Když jsme přišli tam, co Koukalova hora Strmí, z druhé strany Kníhov vrch Nedaleko knížecího dvora, Ach, tu sám ďas na nás trh.

Pouštěly tu děvy na nás skalné kry, Vysypalo se jich na nás jako mhy, Káceli se dolů také celé stromy, Slyšeti jsme mníli rachotiti hromy.“

„Nebyl přístup k dívkám na vršiště, Nelze bylo k předu táhnout pro záseky; Chtěli jsme se na zad pustit na outěky: Zamezily vozmi průchodiště.

Ach, tu padli mnozí do bahniště, Pohltily mnohé rozvodněné řeky: Z našeho tu vojska velmi dráhně Pozůstalo vězet v bahně.“

„Hemžila se vůkol zmatenice, Ztratili své zásoby a pokladnice, Prápory a přeosudné dudy; Vůdce křičí: „Chraňte posvátný ten stroj!“

Všecko chvátá k nim, kdo může kudy, Pro ně vrazí se tu v hrozný boj; Dívky pro ně nechtí vylévati krev, Štěstí pro nás, že tak bylo málo děv.“

„Vládyka náš okrášlený dvorně, Vězev u Zdic v blátě, zanechal v něm škorně, Uprch sotva, bos a prostovlasý, Sám tu vůdce déle nezápasí,

Během zachránil jen skrovnou část: Chtěli jsme se u Perůna dubu klást Ještě celí okrnělí, Tu se děvy zase na nás vychumelí.“

„Zahnali nás přímo do rybníka, Chránili jsme nejvíc panovníka, Zajisté by bylo po zlých s námi; Však v tom přišel Bojslav ku pomoci s chámy:

Děvy ukryly se mezi lazy. My jsme se sic zase zotavili, Hejno na proti ním vypravili; Zhrozili jsme se však před ourazy.“

„Ona válčí pouhými jen klamy, Žádný nechce potýkat s ní vůdce; A když vítězství již máme v půtce, O něj spleteme se sami.

Kde je třeba na vrších, jest ve hořejšku, V okamžení zase ve dolejšku; Na nás vypadne, když mníme, že je v dálí, Nedá klidu, až jí vlezem, kam nás šálí.“

„Na vrších jsme často oblečené došky Místo dívek našli, někdy něco krav Přistrojených za panošky, Kterým písně zpíval ten náš dav.

Když jsme nazpět chtěli nastoupiti cestu, S ztrátou jsme se dostali zas k městu; Zmizela teď. Jistě něco zase kuje, Snad se k nám zas navracuje.“

„Přemysl nás stále volá k Praze; Přišlo mu však potýkání draze, Nám se též jej odnechtělo. Slyšel jsi teď, co se u nás dělo,

Že nám šedíka jest zapotřebí; Má být velitelem: jistě že by Šťastněji nás do chumele vodil, Té nás ouskočnice osvobodil.“

„Považ, že jsi kolo z jedné osy, Že se to též týká tvého rodu; Jak se můžeš dívat na nehodu? Divčice jsou na něj jako vosy,

Srdce tvé je tvrdé jako žula, Skála by se nad ním ustrnula; Spasa vězí jistě ve tvé moci, Posílá mne k tobě jako k otci.“

„Neměj k rodu mysli urputilé! Nevíš ještě, co je nouze, Půjčené mít žádá zvíře čilé, Nebude to trvat dlouze:

Pojednouli Šárku nezakopne? A pak v slávě toto zvíře schopné Přivedu zas zpátky na udidlu, Držeti jej budu v dobrém bydlu.“

Domluvil tak. Kníže ve rozpakách stojí; Pak tu počne: „Srdce mé se bojí O tu stkvostnost, knížetství v něm vězí; Kolikrát on ještě nezvítězí?

Pro něj jsem i neustále v trudu, Však předc prosby bratra neodbudu, Nic se mezi námi nerozchází, Nežli jistost.“ Posel za něj krk svůj sází.

Vydán mu byl. Průvodce, by na své pouti Jistěji moh ke Doubravě plouti, Šedíka dal celičkého změnit: Srst mu kázal očervenit,

Do pouzder dal zakrýt jeho uši, Vypadaly jako hrdonosné rohy; Zdál se míti hned tu jinou duši, Stavěl důstojněji tichoplynné nohy.

Zdál se býti zhola zvíře jiné. Vážně kráčí: mnohý les již mine, Mnohé mačkonosné stanoviště; Houštím činí sobě průchodiště,

Až tu přijde na posvátný vrch, Tam ďas na něj zhoubu trh; Přijely tam Šárčiny dvě děvy, Prohlížíce nejprvé si chlévy.

Napadly tam téhož Červeníka. Nevědouce, zdaž jej za obludu, Čili držet mají za šemíka, Průvodčího za čarodějníka,

Vězely tu dlouho ve přeludu. Znamenavše ale z vyslancova trudu, Jakých klade v toto plémě cen, Vlastní si jej za vojenský plen.

Průvodčí dí: „Já jsem jenom posel, Toto zvíře pouze malovaný osel; Nechte mi ho: dám vám cenu za něj běžnou, Sice držeti vás musím za loupežnou

Lůzu, která obírá i chodce. Vedu panoši jej, jenž jej co dar otce Sobě váží.“ Nechtí k tomu svolit ženy, Domnívavši, že v něm mnoho vězí ceny.

Vece honec: „Však ten jest nemotorný, Hoví si rád, též se bojí hřbelce: Vám předc patří nějaký kůň dvorný, Nedohoníte ním nižádného střelce.“

Nesvolily, byly jako hluché; Byl vzor ušák vycvičený od umělce, Někdy dělal také kotrmelce; Hlídaly to zvíře vele-uché.

Vězel v chlévě, s ním tam byly hovadnice, Ty mu obsadily hřbet a záda, Byla též tam vos a středků stáda, Okolo něj byla živá chumelice:

On tu kopal, tu se trhal, krčil, Posléz ohlav se sebe pryč strčil; Ten hmyz pronásledoval jej hůř a hůře, Probíhal chlív, posléz bral se k hůře.

Následoval jej roj tam též. A hle, zvíře Skočilo tu dolů ze vikýře; Po lese si lehce jako ptáče Jihajíc a křepčíc skáče.

Před bukem stát bylo vidět jeho honce, Chtivšího si na něm učiniti konce, Hledíc na strom sobě těžce hekne: A v tom zavzní jíhot – jak se míle lekne.

Po něm se hned dívá, za ním běže, Popadnouti chce jej bez otěže, Rychle volá: „Kochánku můj, stůj! Počkej, zlaté, nadvětrné dítě!

Jaké jsi jim podrtilo sítě, By jsi ochránilo život můj!? Poď sem, vždyť se bez tebe my stejská.“ Průvodčí jej lapiv, po lese si vejská.

Jel s ním dále; přived jej tak ke Bystravě. Tuť se celé město u té řeky shluklo, Horlivostí div se srdce nerozpuklo. Chystalo se všecko ke oslavě.

Na ráno se držeti měl průvod skvostný, Panoval již napřed vejskot přeradostný; Ve řece se obřadami ušák meje, Na hřbet se mu hojnost moku leje.

Z srsti mu sic rudost stkvělá mizí, Zdá se předc však drobet ještě ryzý; Podobou tou na slovútné tepce Připomíná, kteří tropí jenom chřesty:

Vyhněte se zdaleka jim s cesty, Rázy připravené nosí v lebce, Dostíhnout chtí v slávě téhož oslavence, Raděj napřed připravte jim věnce.

Sotva vyšla na obloze záře jitřní, Sotva koury zpěvem zvěstovaly den: Všecky budí ke slavnosti žádost vnitřní, Vše se strojí, dychtí z města ven.

Hlaholové znějí na městisti, Lůza prohýbá se pod chvoštisti Při metení; šňoří mnohé osten záště, Ti se dluží třepky, oni vážné pláště.

Po ulicích jest tu vidět běh, Toho žene sem, a toho pak tam spěch; Ten se prochází zde vystrojen co herec, Ten si připíná znak na koberec,

Jenž se má nest před křepkými zbory, Ten si vykračuje pod fábory; Všecko stojí již již pohromadě, Počíná již průvod po pořadě.

Napřed jede věštec, jako železný, Pro čest bracha, na klusavém mezku, Vyměřuje miloplynnou stezku; Za ním postupuje souzvuk líbezný,

Všecko koná se to pro pochvaly, Foukají tu pištci na píšťaly, Trubači tam do znějících rohů, Hudba kráčí ve slavícím slohu.

A hle! co to! Velikánské dudy Nesou obřadníci na sochořích, Na nich se zří, co již za osudy Město mělo: kterak ve příkořích

Klesalo již, jaký nyní je duch strážný Vede, a jak Šárka nohou jeho hyne; Slyšeti jest z téhož stroje souzvuk vážný, K ním se hejno průvodníků vine.

Po nich se tu rozmanitá hesla Na ratistích okrášlených nesla, Kráčeli si hrdě za prápory. Co zde mnohé znaky za potvory,

Za obludy měli, z nichž šla hrůza, Nechce věštit obšírně zde Muza: Dotknout se chce dějin kruhu krátce, By nic nescházelo ku památce.

Hrne se dav za davem, ten půl kola Na tyčce si nese, onen z bůvola Spratek, ten zas kbelík kolomazu, Dokázat chtěv podstatnost svou, čest jej sílí,

Ten tu kopku sena na hlavě nest pílí, Div že nezlomí si tíží vazu, Získati chce velevnadnou pící Nakloněných oslavence lící.

Rozlíhalo se tu v zpěvu mnoho chřtánů; Na to kráčel hádačů a věštců dav, Za nimi roj přeslovútných pánů, A pak s komonstvem svým Tutoslav.

Věštci vidí všude na rozcestí, A kde šlape oslavenec, z trusu stop Holý blahonosný kob, Pouhé samorostlé štěstí.

Viděti jest napřed měšťanostu Blížiti se poklonami k hostu, Před nohy mu klade městské klíče, Polibil jej: v tom se ušák vztýče

Sedá na své zadní nohy. Křičí tu lid: „Tys byl mezi bohy, Ty jseš jejich plémě! Ejhle, jaký div! Kdo to viděl jaktě živ!“

V tom tež ušák klade na přednostu Přední nohy: křičí všecko: „Sláva hostu! Onť jest jistě polobohem!“ Počne řečník: „Rád bych tebe vyšším slohem

Poctil, tak jak na tvůj slovútný stav sluší, Přísahám to u tvých mocných uší; Ale není známa mně tvá hodnost, A jak postupuje v stkvělých skutcích rodnost.“

„Začnu raděj o tvých činech jevit, Jakou schopnost nosíš ve kopytu; S ním znáš taky mocnost rázu levit, Byl bys v stavu i hrát na varitu.

Překřičí dud našich tvoji libozvuky; Ač ti Perůn neudělil ruky, Povýšil jsi se předc nad hrdiny, Z Děvohradu způsobíš i říceniny.“

„Vidím, kterak praštíš do kotrby Šárku, Kterak její zbytky od oharků Hodíme sem do té rychlé řeky: Slavit budou tě, co my teď, příští věky;

Nebo s námi bude sídliti tvůj duch: Máš mít pro obřady mnoho sluh, Budem držeti též tobě muchotepce, Šetřen budeš nad slovútné hřebce.“

„Přijmi do svých beder naše město, Přijmi do přízně též měšťanostu, Žádáme tě míti za přednostu, Neodepři to jen, nám všem bude čest to.

Na své domy tebe dáme vyobrazit, Jak nás chtěla podvodnice zkazit, Jak jsme vzali outočiště ke kochánku Svému.“ V tom dal polibení na oháňku.

Šedík při tom nakloňoval sluchu, Jakoby chtěl něco ze průduchu Přednest, aspoň jevily to jeho líce; Jíkání však vyjevily plíce.

V tom tu hluknou hejna pod praporci, Blížíce se k témuž divotvorci, Rozmnožit chtí jeho oslony, Korouhvemi činí poklony.

Kolomazník hnul též se svou bečkou, Polil oslavence z cela maznou břečkou; Křičí všecko: „Zabte téhož svatokrádce!“ Po něm se tu již již zástup chápá,

Div že na kusy jej nerozsápá, Bylby ztratil život: našel pomoc krátce – Uprch. Pomohli mu jeho velké kroky, Mnohý kámen zasáh předce jeho boky.

Nyní nazpět nastupoval tah; Pod nebesy nesli divotvorce Na nosídlách. A hle, co to za praporce K branám dosahují?! jaký strach!

Všecko křičí: „Šárka jest to, ouve, běda! Po nás jest již veta! leda Pomůže nám chrabrá noha Téhož výtečného poloboha.“

„Divoději, hlasy naše slyš, Buď nám statným pomocníkem!“ A hned k bráně pospíchají se šedíkem, Který mokrý byl co myš.

Jaké podívání! Hle! hle! Děvy pádí zpátky, žádná déle Nechce ostat ve slovútném městě, Nic mu nepřekáží v cestě.

Mnohý radostí tu nad podivem trne, Každý k němu s vděčností se hrne, Jemu srst a uši vroucně líbá; Do místa tak přiveden jest v slávě.

Kterak se to stalo, že se nazpět hýbá Zbor děv? Přišel důznam toho času právě, Outokem že chtějí muži Děvín lapit, A tak Šárka musila tam kvapit.

Vede k pomoci tam rychle zbor, Zalezt musí zbytek do lesnatých hor. Tutoslav teď pleše, křičí: „Ke Děvínu! Rozbořme jej! máme divu vzor,

Neprospěje žádný jejich spor!“ Vše se chystá k tahu k tomu týnu: Postupují k sídlu Milošovu, V cestě želí ztrátu, vidíc množství rovů.

Těžko Šárce setkati se s nimi polem, U řeky tu stojí jejich davy kolem; Nerada by předc je propustila zprázna, Její hluček ve křovinách vázna,

Nepřipouští k břehu odpornické vory, Zanáší je příval mezi hory: Kníže k přeplavení vojska shání, Hrstka dívek udatně se brání.

Křičí vládce: „Brzo, honem! Sice zajdem klamným sklonem: Rychle na vor s divotvorcem!“ Tenť již jede: v tom tu plují kmeny

Od Nizhradska, tyto mrštíc vorcem Rozdrtí jej; házejí se pěny Nad hlavou mu, zdvíhá vzhůru uši, Mnohý volá: „Lidé spaste duši!“

Outrpností se tu mnozí hnuli Ku pomoci, skáčou do přívalu, Vlny se jim až nad hlavu dmuly, Zajisté by všickni utonuli

Pro šedíka z horlivosti, ze zápalu; Ale Šárka z vlídnosti, ne pro pochvalu, Káže pomáhat jim ze nehody; Ušák vyndává jen ještě hlavu z vody.

Praví tu dav: „Tehdy zajdeš v mokrém klínu, Přímo chvátáš k ječícímu moři! Nenajdem tě, až zas v říši stínů; Ach, mi zajdem pro tě všickni v hoři!

Ach, tys zmizel, jsi již ten tam; ani v proudu Není více vidět sluchu oudů! Vykročil jsi od nás mímo času: Kde vzít podobného v bojích spasu?“

Tutoslav tu volá: „Jaký bol a hoře! Největší’s byl poklad na mém dvoře, Jaká nenabytná ztráta, jaká škoda! Kdo by myslil, že mu vadí voda?

Ach, co řekne upřímný můj brat? Křičet bude: Knížetství mi vrať! A co pořídím bloud s svými davy, Když víc nemám té tvé čilé hlavy?“

V tom se na obloze ke východu Okazoval oblak ryzostkvěle: Perunův tu věštec, jehož zšedivělé Fousi vážnost jeví, volá: „Jistě z rodu

Jest on oblačního! vidím vyjasnělé Jeho uši; kráčí do oblohy, Přímo navštivit jde bohy.“ Křičí lůza: „Jsou to jeho uši smělé!“

Nynější věk, který na pohanské bohy Nedrží nic, nevěří, že do oblohy Kráčel; ale jistí, že on vězí s reky, Kteří spí tam v skalách vedlé řeky,

Že z nich prejští podnes hnojnice, Že zas někdy opustí té dlouhé noci, Kdyby se zas zbouřit měly divčice, Přiklusá zas mužům ku pomoci.

Sám též věřím, že tam vězí mezi doly. Dost je na tom, zašel v mokrém poli, Co rek pravý na bojišti. Jeho stín jest někdy vidět na řečišti.

Jeho město, aby vděčnost trochu Ukázalo pro přednostu Téhož, dalo postaviti vedlé mostu Na památku jeho sochu.