Kolikráte předěšeno,
zarmouceno, potěšeno
bylo srdce od mnohé!
často bylo jemu mílo;
často v malé chvíli bylo
příliš zase ubohé.
Brzy děvče modrovoké
ťalo v srdcy přehluboké
rány trpké milosti;
brzy zase štěbetavé,
tu zas jiné černohlavé
ponoukalo k žádosti.
Tuť zas mladé, skotačivé,
veselé a dovádivé
vyloudilo plesání;
tuť zas dívka boubelatá,
roztomilá, mladá, zlatá
způsobila vzdychání.
Často zase krásná ňádra
vzdychajícý, plná jádra,
podjala mne k toužení;
tu zas děvče s krásným okem
po mně hodilo; tu skokem
v srdcy vzrostlo dychtění.
Však jak minuly dvě nocy,
bylo po milostné mocy,
bylo srdce svobodné;
vesele sem sobě zpíval,
jako jindy sem se díval
na divčičky podvodné.
Teď však cosy srdce moří,
vnitřní plamen lásky hoří,
nedá v nocy ani spát;
v srdcy pálí, srdce souží,
po ní jediné jen touží,
o ni vždy jen hledí dbát.
O jakž se v mé duši dělo,
co sem tebe, krásná Bělo,
zahlídl sedět v zahradě!
stromy květem posněžené,
srdce láskou opojené:
tolik krásy v hromadě!
Sličnosti se rozvíjely,
ptácy znovu krásně pěli,
na tvá ňádra padal květ,
právě rajské potěšení;
kyž se nikdý nepromění!
nebem zdál se být mi svět.
Od toho pak právě času
vaší krásy, vaších hlasů
nevšímám sy divčičky;
vaše sličná, mladá líce
nejsou pro mne pěkná více –
s Bohem buďte holčičky!