Což jest láska? jest snad pouhý pud?
Čili vězí ve svobodné snáze?
Jest snad vnadně opojící blud?
Má se pro něj volnost ztratit v dráze?
Bez které jest ouzko v světě všudy,
Bez ní neví se kam dáti, kudy.
Znám jest magnet, jeho skvělá moc,
Kterak ocel musí se k ní chýlit.
Ví se, kterak skvělý kralomoc,
Bludice též druhé musí pílit
Kolem slunce, konat jaré kruhy,
Jakby byly pouze pro obsluhy.
Sličná Slávko! tvá moc taková
Vítězně též na mne oučinkuje;
Marně moje mysl bláhová
Volnost zachovati usiluje.
Mizí svoboda, kde vládne nutnost,
Ztráta kterékoli plodí smutnost.
Vidím na tisíce sličných děv;
Žádná, co ty, na mne nepůsobí;
Chodím s nimi, neproudí mi krev,
Mocnost tvá se kouzlům nápodobí.
Cítím, že v tom vězí neomama;
Proč mi volnost jímáš pouze sama?
Ztráta její ohromný jest běh,
Láska bývá příštích nehod setbou,
Blažívá nás mnohdy její dech,
Mnohým bývá nenadálou kletbou;
Ta zní: „Po svobodě nebaž touhou,
Budeš věčně milenky své slouhou.“
Volnost jest co slunce papršky,
Ono živost barev povýšuje,
Nutnost plodí v mysli roztržky,
Tato blaho v tesknost proměňuje;
Láska ta jest jaro svými květy,
Tvoří milencům svým nové světy.
Což se nedá mezi nimi most
Postaviti, jedno s druhým spojit;
Nebo obé obzláštní má ctnost,
Že zná samojedno lidstvo kojit.
Což má stále jedno druhé dusit,
Sjednocení obou chci předc zkusit.