Dala jsem si cizé věštce hádat,
Dostanu-li se předc někdy zaň,
Nechtěla jsem se víc s láskou bádat;
Ukázat jsem musila jí dlaň.
Dívala se bystře na vše čáry,
Řekla: „Přeosudné jsou to čmáry!
Koho miluješ, to sen jest marný,
Tento před tvou láskou utíká,
Souzený jest tobě jinoch švárný,
Ten rád v bitvě statně potýká.
Onť již mnoho nepřátel tam pobil,
Oslony i plenu sobě dobyl.“
Po věštění se mně o něm zdálo,
Šetříval již si mne jako hoch,
Tenkrát všímala jsem si ho málo,
Byl rváč, všecky druhé žáky zmoh!
Přišel z boje ke mně na zahradu,
Mluvil o lásce a o pokladu.
Cikánka ať přijde pro odměnu,
Dala jsem jí tenkrát skrovnou daň;
Zdaž jsem znala ještě věštby cenu,
Kdoby myslil, že zná čísti dlaň!
Předešlému mílku se zle vede,
Věštění tvé mně teď blaho přede.