Hádají se, jeli život lidský, Tak jak pozůstává, poetický? Jedni zří v něm výtečnost a květ, Druzí mní, že lidstvo couvá zpět.
Svědčím oboum. Plný obraznosti Dětský život jeví blaženosti, Hraje s ním vrch, hory, doly, les: Všecko působí mu půvab, ples.
Jinoch se sic k tahu připravuje, Vzniknout ním někdy usiluje; Těší přesila ho, umů zpyt, Neznámý se ozývá v něm cit.
Jeho první lásky probuzení Jest mu jaré slavíkovo pění, V nebe obrací se jemu svět: Věk ten života jest pravý květ.
Potud pluje život poetický, Počne brzo téci prosaický: Zachází tu jasná dennice, Blaha člověčenstva světice.
Počíná se táhnout pod jhem v pluhu, Arkadické snění prchá v tuhu; Nelehká jest v světě obživa, Osudu ho melou kladiva.
Tíži plodí lidstva přemoženost, Práce vede s sebou unavenost, Člověk tratí blahonosný cit, Hvězdou průvodní jest jemu skyt.
Komu napadloby, když se přísně Nakládá s ním, bodré snovat písně, K letu chystat zpružnost perutí, Z prázdna čerpat plnost nadchnutí.
Odhodlá-li se předc někdo k zpěvu, Bohové to dopřejí mu v hněvu, Nadchnout-li chce lidstvo samoděk, Vyhvízdá ho za to ctný náš věk.
Mnohý hudec oblažit chtěl lidi, Vyved’ z nebe kouzedlné vidy, Jim to byl jen okamžitý sen, Pominul a nezpůsobil změn.
Nesmejšlí se srdečně a dětsky: Počtářský um opanoval všecky. Ztupily jim citnost smutnohry: Nepohnou je k ní ni nehod kry.
Odstěhovaly se od nás božky, Chtělby je snad věk mít za podnožky; Který věštec cítí po nich trud, Ať jde do skal: zde jest zpěvnost blud.
Cookies on Poetry Cove