Tvé oči ke mně lásku jemnou jeví,
Však Bělo zlatá, viď, že srdce neví;
Že nechcy nikdý pouta lásky nést,
Sprosť se jí časně, záhubná jest lest.
Zdaž mohu smutná za svou v srdcy změnu?
Nežádám svazek svatý za odměnu:
Však v stavu nejsem ze srdce to vzýt,
Co sobě přeji, co živa v něm mít.
Což platna láska, jakou pak má cenu,
Když zasnoubení nemá za odměnu?
Tys krása: s jiným může ti květ kvést,
A jiný s tebou šťastný život vést.
Což jest to platno, že je jich víc v světě,
U tebe mně jen radostně svět květe?
O, přej mi u tebe jen mile dlít,
Cobych sy přála více ještě mít?
Dost šťastna budu, když ti budu sloužit,
Když na tě hledíc nebudu se soužit:
Když budu mocy v obydlí se plest,
A o tě starost v domácnosti vest.
Ach! tvá mne také Bělo těší líce,
Mé srdce jistě bouří nad tvé více!
Mníš, že vždy budem v nevinnosti žít:
Ach jaká zhouba může pro tě být?
V mém srdcy nežže žádný vilný plamen,
Čistý co stříbro jest mé lásky pramen.
Což pak se nesmí láska s ctností snést,
Což musý milost oloupit vždy čest! –
Rozume čistý jako zlato ryzý,
Před kterýmž každé pošmournosti mizý,
Rcy: mášli proti vášním sýly dost? –
Syc zhoubnáby to byla blaženost!