Zde na kře skály okolnost zpytuji,
Zřím tvé ctné trosky, oslavy minulé
Ostatky pouhé; větry hučí,
Vichřice v chumeli bouří vztekem.
Kam mě zanáší obraznost zbuzená?
Do dávných časů Václava, jak druhdy
Zde slavil hody, radovánky,
Jak zde i hudební zněly zvuky?
Jak tenkrát celá krajina okolí
V plesání stálém doby zde trávila,
Král zde ved život romantický,
Děvy tam vnadily lepotvárné?
Teď v zříceninách, v pustotě tesklivě
Truchlíš: hvízdá tam pochvist si oknami,
Hnízdí zde nedopýři; sovy
Slyšeti úpět je hlasem trudným.
Zní pověst, jak zde poklidu hledají
Duchové strastní: v svitu se měsíčním
Míhají, a jej nenachází –
Vzdechy jich tesklivé mním zde slyšet.
Kam se tvá slávy poděla oslona?
To připomíná na vlasti pohromy,
Jí stavěl otec Karel skvělost,
Bouře ji uvrhla v zříceniny.
Lesové šumí, potoky hučejí:
Buro, ty fučíš své zpěvy osudné
V děsící melodii; tvé mě
Nápěvy k soucitu podjímají.
Jest to proud věku; nádheru člověka
Drtí; vyvádí z zřícenin obnovu
Mladého vzniku: národ žije –!
Větrové chladějí city vřelé.