Ploula mně má jarní léta
V obírání s Umkami:
Nepovrh sem krásou světa,
Nehněval se s dívkami,
Ani s Lela lečkami.
Však co Polel v milování
Okusyt dal trpkosti,
Odřek jsem se lásky plání,
Slíbil odpor milosti,
Chtě se oddat moudrosti.
To mé vroucné předsevzetí
Bylo psáno na vodě;
Pad jsem znova do zajetí,
Přemožen jsa v závodě,
Plísněn od něj ke škodě.
Což, řka: „Neměls na tom dosti,
Žes mi sloužil nevroucně,
Přál jsem Umek společnosti,
Samému mně budoucně
Musýš sloužit převroucně.“
Natáh v tom svou zrádnou kuši,
S očí Běly pustil šíp,
Prohnal ohněm na skrz duši:
Mizý zcela vroucný slib,
Prchne pláním rozum, vtip.
Teď mé všecko pomyšlení
Řídí nová Bohyně,
Kradmo beru rozloučení
Z té jí v očích sokyně,
Ji ctít musým jedině.