O jak vysostná přírody zatmělé
Jest romantika! obraznost pochopí
Ji pouze velkých věštců; ta zná
Hyeroglify jen její čísti.
Lid v nich jen čmáry spatřuje, jej jenom
Přítomnost baví: tenť žije v okusu
Od dneška k zejtřku, tratí tak cit
Ke zpytu, k vysosti, k skvělým činům.
Poslouchá chladně dějepis, minulost
Jest mu v něm kostrou; výjevy uprchlé
Vykládat nezná; zakryta mu
Opona tajnosti pozůstává.
Vy božští věštci: Dante a Miltone,
Proslulý Tasso, Kamoense, Klopstoku!
Zřeli jste v tajno světoplozí
Veliké bytnosti působení.
Přemnohé slouží dějiny k spasnému
Ponaučení; těch jste se chopili
Jevíce výklad, živost pravdy;
Lidstvo jste vedli tak k kráse, k výši.
Již úkaz váš jest v přírodě vzdělané
Sám romantikou: v životě zbouřeném
Vás vedly nepřízní a láskou
K takové skvělosti vyšší touhy.