Káráš básníky, že jejich zpěv
Zní jen stále o samičké lásce,
Vychvaluje stále vnadu děv,
Vrací k milosti se po obcházce;
Kterak zapřít přirozené pudy,
Které lejí v srdce sladké trudy?
Hlásá lásku slavíkův též zvuk,
Vyjevit chtě hlasem vnitřní vření;
Opakuje vždy, co pud mu vnuk,
Předc ho posloucháme v opojení.
Stejné hlasy, stále stejné city,
Nejsme nikdy jeho touhou siti.
Lásku jeví tento žití mžik,
Vše, co stvořeno jest, veškerenstvo,
Ní jen nalezáme světa vznik:
Tu nám představuje vnadné ženstvo,
Nechybují zpěvci, když se snaží
Značit, v čem se vesmír věčně blaží.