Příteli, chci slavit dnešní den!
Vynajdeš mě ve veselé tváři;
Slavnost nestojí ta v kalendáři.
Veliká jest! Jaká? – Hádej jen.
Mníš, že snad jsem přešťastný byl v terně,
Neb jsem nabyl oddaného věrně
Bracha? Aneb došel zdravoty,
Dědictvím snad získal blahoty?
Vždyť víš, jak jsem po Růženě plál,
Táhla mě k ní skvělost, vnadné líce,
Nad ni sličnějších jsem neznal více,
Osud odporci ji ale přál.
Byla sic mně slavně zaslíbena,
V milosti však s sokem sjednocena.
Nemohu ti vypsat ten můj žel –
S ním jsem potýkati na smrt chtěl.
Víš, cos pravil? „Brachu, jí se var!
Tvůj sok smejšlí s milenkou tvou lehce,
Milkovat chce, za choť mít ji nechce.
Schází se s ním, přivede ji v zmar!“
Uposlech’ jsem: procit jsem tu ze sna;
Sok prch’; ona libá, jako Vesna
Lahodila, jevíc sladkou řeč,
Strojivši mi lichotivou leč.
Bez výstrahy snad bych předce kles,
Nebo vroucí láska bývá slepá,
Děva jest i podnes vnadná, lepá;
Věštba tvá mně působila děs.
Co jsi řečil, udalo se: škoda!
Drželi mě mnozí za původa.
Matka k tomu nabízela dceř,
Trýznila ji: divná v světě sběř!
Hanebná jest, že mě podskočit
Chtěla, kladouc nastražené sítě:
Byls mým strážcem; nebezpečí cítě,
Tě ctím; zachovals mi blaha klid.
Přijď! tvou radu budu s druhy slavit,
O ctných dívkách budeme se bavit
Při lahvicích vína vesele –
Není nad pravého přítele!