Ten náš jinoch pouhý rozum byl,
Jiným v lásce rady poskytoval;
Do lehké se děvy zamiloval,
Pochybuji, by mu jaký zbyl.
Lituje ho vůbec dobrý lid,
Že je třeštěným tak šípem boden,
Že byl předce lepší lásky hoden,
Hledá v kalužině blaha byt.
Zbudil se v něm ještě horší pud –
Osten žarlivosti, podnět vzteku,
Tráví tak dni v potýkavém jeku,
Jeho žití jest jen pouhý trud.
Jeden z přátel ouklad nasadil,
By mu vysvětlil předc její lehkost;
Ale považte si jeho křehkost:
Nastraženost sám jí vyzradil.
Ke všemu ji ještě odprosil,
Prohlásil ji za nejnevinnější,
Nad ni že zde není onačejší –
Povrhelem se i honosil!
Žije, jako lásky otroci;
Outrpnost s ním mějte! ale komu
Není žádné rady, jistě tomu
Není také žádné pomoci.