Pomláska.

Hody! hody! do sprovody! co dáš za pomlásku? nechcy vajec malovaných, ani slovy znamenaných:

Já chcy jedno lásku. Vidíš dnešního dne panny milým za koledu pomlásky dost chystat všude:

štědráli tvá ruka bude? ať jí poodvedu. Vyplať, co sy slibovala; není toho málo.

Myslíš, bych vzal místo lásky, ňáké hračky za pomlásky? To by se mi zdálo! Viz, jak pro tě srdce tluče,

tak jak dychtí tuze. Ale vždycky pouhé sliby, nikdý skutek, samé chyby: omrzý mne chůze.

Když sem tobě přinesl pouti, když dal vázaného, v trhu koupil sladké věcy: tenkrát sy mne arcy přecy

nazývala svého. Když ti zvučně pod okýnkem hudba krásná hrála; neb když sem tě do hospody

přivedl, dal ti strojit hody: na mne sy se smála. Když sem stavěl krásné máje, pentlí ozdobené,

v létě vodil na procházku; slibovávalas vždy lásku, srdce upevněné. Když pak prsten lásky pravé

závazek sy vzala, že spíš prst y prsten sejde, než ti jiný v srdce vejde: teďs mu ho snad dala.

Vím, proč děláš nové lhůty, odkládáš náš sňátek, od velkonoc do sprovody, od letnic až zmrznou vody:

pak zas na tvůj svátek. Slibům podvodného věříš; jeho chceš sy hledět, že má drobet hebká líce; –

nechá tebe – má jích více – na holičkách sedět. Víc se nedám věru šálit, nechcy odkládání.

Líbíli se srdce moje, vem a dej mi za ně svoje k lásce, k milování. Tu pak hody, do sprovody,

veselosti, svátky, radovánky, kratochvile, že sme došli svého cýle, budem držet sňátky.