Jaro přišlo! libost věje,
Přirozenost kyne,
Z lůna kvítky vine:
Nový život v tvory leje;
Křoví vonné pučí,
Broucy třeštíc zvučí.
Všecko vůkol pookřívá,
Celé přirození
Cýtí roznícení:
Zdaž vše v vnadě neoplývá? –
Něco předc však scházý;
Tam se v křoví sázý!
Slavík, básník ptactva pravý,
Slyš, jak libě pěje,
V srdce vnadu leje;
Snad on mocnost jara slaví
Zpěvy milostnými,
Zvuky toužebnými? –
Nadchnut jarem jeho hlásky
Vlévá cytedlnosti,
Budí toužebnosti;
Snad on jeví píseň lásky
Všeho přirození
Slavě roznícení?
Jeho zpěvem jako chotě,
Růže, kněžna květu
Rozvíjí se světu:
Ukaz jejich při jednotě
Tajemčlivost jeví,
Srdce výklad neví.
Kněžna bylin spanilosti
Kouzlí každé oko,
Vůni přeširoko
Leje, budí toužebnosti:
Slavík v její křoví
Sedá: zní zpěv nový!
Zdaž jste šťastní ostatkové
Krajin okouzlených,
Vnadou opojených? –
Aneb jste vy ukazové
Budoucýho sýdla,
Blaženosti žídla? –
Želí věku prvotného,
Prázdného lsti, služby:
V jejím spolku tužby
Jeví příští blaženého;
Kouzlí srdcým máje
Svaté bláhy, ráje!