Otčina.

Vlasti svatá! z tebe povýšený duch Věje, budíš v srdcích skvělé city. Táhne k tobě mysl kouzedlný kruh, Posvátné jsou národu tvé byty,

Pročež zaslušno jest tebe slavit, Do okresu tvého ducha vpravit. Jak si svou choť cení pravý milenec, Který v dívčici své pouze čije,

Též jak vzývá poklad zlata lakomec, An v něm dýchá, přemejšlí a žije; Tak si páčím svou vlast, ta mě táhne, Po ní pomyšlení všecko práhne.

Tak mám o ni, jako tito o své strach, By se všecka nezničila setba, Aby nevynik’ snad nepřátelů zvah: Všechněm odrodilcům budiž kletba!

Hrozná vina jestiť zrada vlasti, Musí srdce hrýzt i ve propasti. Nejsou velkodušní muži umrlí, Co tak zašli v půtkách pro svou matku,

Co je potkalo i zhoubné bezhrdlí, Ti, co pro ni nasadili statku; Zastali se mužně pro našince, Vlast je slaví jako dobrodince.

Ráda splácí všecku snahu milá vlast Slávou, hodnostmi a důstojnostmi, Kdo ji ztratí, toho jistě stíhá strast, Potýkat se musí často s zlostmi;

Teprv potom vzdychá, touží po ní, V nepřátelském svyzlu slze roní. Jest nám matkou, co se pro ni působí, Konáme to také při tom sobě,

Lhostejnost k ní její syny hanobí, Co se k ní jen hlásí v šťastné době: Přemůže strast pospolitá snaha, Stkví se v ní zas nová k blahu dráha.

Mateřský tvůj, jarý, blahonosný dech, Zhojiv rány vzděláním, nás kojí; Blaženým se cítí nepřepiatý Čech, S osvitou svou promyslnost spojí

Bohatnoucí; její vynikání Rozžhnout má k ní víc a více plání.