Šťastný, koho osud obdaří
Citnou, nerozdílnou přítelkyní,
Jaké jest to nebes dobrodiní?
Důvěry ta nikdy nezmaří.
Běla umělectví, co ty, ctí;
Zbavila se ji záhy mysl pustá,
Poslouchává, co tvá jeví usta,
Plesá, když zas nové vzhledy zví.
Jestiť tvého ducha příbuzná,
V podstatnosti smejšlí s tebou stejně,
Neblaží ji běhy obyčejné,
Po vysosti ducha pátrat zná.
V tobě ona zří svůj ideál,
Nevšímá si, že ti hlava lisí;
Na tvých ustech naděšená visí,
Vyšším duchem vždy si se jí zdál.
Žijete tak v šťastném souzvuku,
Plápolně tvé srdce pro ni tluče,
Blažíš se, ji pravdu, krásu uče,
Přijímá tu přímou nauku.
A když vracuje se podletí,
Chodíváte vroucně na procházky,
Posloucháte citné sedmihlásky,
City vaše vzhůru zaletí.
Nespojuje vás sic manželství,
Soucitnost vás ale k sobě táhne,
Jeden po druhém vždy vroucně práhne;
Pevné nad lásku jest přátelství.
Přejete si v vnadném oudolí,
Někdy vedle sebe odpočívat,
Tam, kde slyšet davy ptactva zpívat;
Toto snění mysli chlácholí.