Mílek srdce mé a družky ranil,
Plápolá v nich tužby plný žár;
Nepřivádí blaho, tropí svár.
Hymen káže, bych se lásky stranil,
Vyhrožuje záhubou a klatbou.
Běda, jest to ohromnou nám hradbou.
Bledne celá láskou děva zbožná,
Co bez slunce lepá květina;
Snadby spasila nás cizina –
Není lásku uhasiti možná.
O proč jiná panuje zde citnost,
Ana celou naši drtí bytnost.
Káží se nám v té tak bolné strasti
Mnohé rady marných mudrochů;
Proč nežijem v spolku divochů,
V té tak bez předsudků volné vlasti?
Máme lásku páčit, tak co škůdce,
A s ní válčit; cítím, zajdem v půtce.
Choť dí: „Odřekni se mne předc také,
Jako já se tebe odříkám;
Vidíš, kterak slze roním – lkám –
Drž se pevně!“ – Loučení to jaké –
Nemáme se tedy více vidět!?
Klesnout nesmím, muselbych se stydět.