Písař náš se vždycky třeští,
Každé dívce se přikleští,
Když jen na něj okem hne;
Tu se po ní celý fantí,
Famfrní a všudy rantí,
Souží se, a celý žhne.
Dívky jemu vězý v mozku,
Srdce jeho jako z vosku
Změkna rozpouští se hned;
Utrápeno u vrtochu,
Jak jen které dívky trochu
Ukáží mu milý vzhled.
Po těch neustálé větří,
Vzdychá pro ně do povětří,
Volá ohlas o pomoc:
V lásky plamenu se smaží,
Div, že se v něm neupraží,
Takovou má láska moc!
Bílá jest mu jako snědá,
Červená též jako bledá,
Když má hezké suknice;
Žádný není vybíráček,
Nehaní jak uštipáček
Žádné štědré divčice.
Na hůry lezt po řebříce,
Do komory za měsýce,
Hrdinskou vždy smělost má;
Nad vznešené dobrodruhy
Zámky, petlice a kruhy
Otvírati k milým zná.
Jaké hrdinství již vyved
Onehdy, když slečnu přived
Konšelovu k muzyce;
Sám se s ní jen v kole točil,
Jak mu k ní jen někdo skočil,
Hned chtěl míti různice.
Každý praví, uděláno
Že má: neb on večír, ráno
Po celičké čumí vsy;
Na obloze hvězdy čítá,
Až ho dívka nepřivítá
Poštvouc na něj vesní psy.
Na panně jest narozený;
Pročež také přemožený
Do ženských vlezt musý pout.
Od slečinek ovšedněný
Vesních, od nich podvedený,
Bývá namlsaný bloud.
Předce dívkám líbá nehty,
Ač jen z něho mají řechty,
Že jest hodné třeštidlo;
Zpívá sobě zase ryndy,
Ostává zas jako jindy
Pravé divné tintidlo.