Písař náš se vždycky třeští, každé holce se přiklestí, když jen na něj okem hne. Tu se po ní celý fantí,
fanfrní a všudy rantí, trápí, souží se a schne. Ženské jemu vězý v mozku, srdce jeho jako z vosku
prejští se a změkne hned, jak jen drobet od papršků milostivých jako zvršku brzo tu a brzo zdet.
Vzdychá sobě do povětří, po ní jediné jen větří, volá o hlas o pomoc. V lásky plamenu se smaží,
div že v něm se neupraží: Takovou má láska moc! – Bílá jest mu jako snědá, červená též jako bledá,
když má heskou kytlicy. Žádný není vybíráček, nehaní jak uštipáček žádnou nikdý dívčicy.
Na hůry lezt po řebříce, do komory za měsýce hrdinskou vždy smělost má. Nad vznešené samodruhy
zámky, petlice a kruhy odvírati k milým zná. Jaké hrdinství již vyvedl onehdá, když slečnu přivedl
konšelovu k muzyce; sám se s ní jen v kole točil, jak mu k ní jen někdo skočil, hned chtěl míti různice.
Každý praví, uděláno že má: neb on večer, ráno po celičké čumí vsy; na obloze hvězdy čítá,
až ho ňáka nepřivítá poštvouc na něj vesní psy. Na panně jest narozený; pročež také přemožený
do ženských vlezt musý pout. Od slečinek ovšedněný vesních, od nich podvedený často bývá tento bloud.
Za to předc jim líbá nehty, ač jen z něho mají řehty, že jest hodné třeštidlo. Zpívá sobě zase ryndy,
předce zůstává jak jindy pravé, divné tintidlo.
Cookies on Poetry Cove