Sotva vzhlídáš patnácte jar kvésti,
A již chvátáš k háji Ladinu;
Cestou, jenž zná lahodností svésti
Přímo v zhoubnou hlubinu.
Spíše voják ze sta bitev lítých
Bez poškvrny šťastně vyvázne,
Spíše zlosyn provede sto skrytých
Zločinství též bez kázně.
Spíše kejklíř chrání stokrát vazu,
Nežli milostnice Ladina
Proklouzne v svém plání bez ourazu,
Dlíť v ní zhouby příčina.
Stálejší jest každá pavučina,
Pevnější též mnohem křehké sklo;
Nežli ustavičnost Žižlilina,
Po dni jasném tmí se sto!
Jsme syc živi jednou; ale před ní
Věk svůj jarní marně nezmrhej,
Přijde léto, zyma; na poslední
Konce živobytí dbej.
Brzo syta svadneš v jarním květu,
Budeš chodit živá mrtina;
Osamotníš, zošklivíš se světu,
Rozkoš jest co bublina.