Hřbitov, hroby, hrana slyšet zvučet, Umíráčkem temným smutně znít, Kuliše a sejčky strašně skučet, Času nočního psy výt.
Jest mé v světě smutné vyražení, Strašná místa, živlů hrozný hluk, Leje v srdce strašné utěšení, Též y smutné hudby zvuk.
Slyším lidi plakat bez pohnutí, Ruce spínat, vesti sobě žel; S nešťastnými nemám ustrnutí, Jimž jsem slze stírat vřel.
Nebo žádný, ať sy jak chce želí, Nemá co já na svém srdcy tíž; Žádný semnou srdce nerozdělí, Co ty v tmavém hrobě tlíš.
Bylas tichost, příklad lásky pravé, Věrnost, pouhá nevinnost a ctnost: Nikdý nešlo z ust ti slovo lhavé, Nikdý nevyskytla zlost.
Kde jste doby, když jsme chodívali Spolu, když se rozvil jarní čas! Ruku v ruce jsme se vodívali, Poslouchali ptactva hlas!
Jak mi bylo, kdys mi vyjevila, Že v svém srdcy cýtíš lásky třel; Na důkaz jsy na tvář slze lila! Kam ses věku bláhy děl? –
Ach! teď smrt tě krutá v chladném hrobě Drží: odpočíváš v něm již rok! Skrz ten celičký věk vzdychám sobě, Teče z očí slzý tok.
Zdá se smutnější být přirozenost, Podletí též míti mdlejší květ: Ani tráva nemá svou zelenost, Osyřelý zdá se svět.
Slavíků zpěv jindy milostivý, Který v srdce utěšení lil, Zdá se býti nyní žalostivý: Jakby pohřebný zvuk byl.
Všecky jiné milé veselosti Nyní obrátily se mi v žel: Kdekoli jsem nyní při radosti, Při všechbych jen slzet chtěl.
Strome milý! kde jsme sedávali, Posvátný y budoucně mi buď; Kde jsme písně lásky zpívávali, Věčnou lásku znova vzbuď!
Ach! ta větev odťatá se více Zelenati nebude, ni kvést; Jak živ nespatřím tvá milá líce, Osud jest jen nářek vést!
Kyž jest možné u tebe blíž býti, Světu nestálému výhost dát! V nebi s tebou rozmlouvati smíti, Dnesbych k tobě letěl rád!
Cookies on Poetry Cove