Srdce tvé jest celé podrcené,
Neblaží ho žádný plesu blesk;
Což pak nezná doby utěšené?
Což zde není k blahu vnadných stezk?
A když tobě vyskytne se která,
Z mysli se ti brzo odklidí,
Obtáhne tě rmutem mysl šerá –
Kdo tvé učenosti závidí?
Pravíš, že svět tento pro tě není,
Že jest dobro z něho vyváznout,
Že zde jedno druhé ničí, plení,
Že ti nelze klidu dosáhnout?
Co zde žádáš, to jsou nemožnosti,
Zanech jenom přepiatých tvých vid!
Hleď, co v hmotném světě k spokojnosti
Vede velmi blažící se lid.
Zhlíd’ jsem děvu, ana v květech spala,
Bledou, ale sličnou velice;
Zbudila se, oči na mne piala;
Jaký blesk vjel nebe do srdce!
Zmizelo hned mudrování tmavé,
Mysl jasnila se, prchal trud,
Vedli mě ty oči pronikavé,
Plašíce tmu srdce, ducha blud.
Zvol si choť ctnou, plnou živobytí,
Ráda na krku ta závisí;
Plesat budou dítky z blaha žití,
Jarý budeš, až leb olisí.
V šťastném spolku tom se zapomene
Na zbytečné světa pátrání;
Blahá doba po blahé se žene,
Až nastane jinam přistání.