Kam chýlíš, věku našeho století? Snažíš se sloupy zvrátiti mravnosti, Tisíci lety utvrzené? V nich blaho nalezli národové.
Mocně a krásně v důvěře kouzlo dlí Věčného žití, tíseň a toužení Jsou po něm v prsou mocně vryté, Jichž v mysli tušení jeví příští.
Odjímáš čáku, trouse jen pochybnost, Ta nezná vzkřísit života blahotu, Noc věčnou kuje; kde se končí Naděje, zoufalost mysli chopí.
Soběctví hnusné jest tobě zákonem, Předsudkem pouhým jmenuješ svědomí, Manželstva svatost otročením, Blahem ti, popustit uzdu vášním.
Pro zisk ti není v světě nic svatého, Vše máš prodejné: právo i zásluhy, Manželství, zradu, vraždu, bludy, Seješ i záhubu proti bratru.
Mníš, epikurství že tobě blahotu Udělí stálou? Sitost a sichravost Přivádí tělu; zoškliví se Půvabnost života: ta tě přečká.
Pomni, na jakém stupni se nalezla Ctná výše lidstva, důvěrou vedená Ctnost střehla zdrženlivost blahou, Zřelo se ovoce lidumilstva.
Kam se náchylnost poděla k pomoci Svému bližnímu, z chudoby vytrhnout Pud svatý, k dobročinění vznik; Člověk jest člověku lítým dravcem.
Jak se potratí pocitu tušení, A když za zákon rozumu zisklivost Platit má, prchne blaho; cítí Člověk vždy jistěji, nežli zhlíží.
Mníš, že vše se dá zákonem nahradit? Neplodí ten, co přízeň a soucitnost Vyvádí: dá se něco ztrátou Volnosti působit? Smutné žití!
Bez pospolité lásky je mrtev jen Život: kaž nutnost, vedři se v domácnost, Poslední udus jiskru lidské Volnosti; zdali to vypůsobíš –
Co náboženství? K vysosti důvěra Kouzlí v žalostné úhodě, ve hoři Utěchu; plodí vyšší mravnost; Drž se jí, bez ní je kleslé žití.
Cookies on Poetry Cove