Mám jen kráse chválu vzdávat,
Pomíjícý chválit květ?
Mocnost její vyvolávat,
Kterou láká všecken svět?
Nemá loutna raděj ctnosti
Chvalozpěvy hlučně znít,
Která stálé blaženosti
V srdce lidské umí lít?
Božské jiskry svaté plémě,
Dané k potěšení nám!
Bez tebeby zpustla země,
Světby lidský sešel sám!
Co jest krása proti tobě?
Tato světlá bublina
Sejde zase v malé době
Tak co jarní květina? –
Předceť jako nesmyslný
Po ní dychtí k zkáze své,
Ač již počet nesčíslný
Našel skončování zlé.
Ten tam ztrativ čest a jmění
Žebrotou teď světem jde;
Onen upad do vězení,
Tu ten zoufal sobě zle.
O, jak hyne člověčenství
Bez tebe ctnost v krutou noc,
Ty nám leješ v protivenství
Do ran balšámovou moc!
Nevšímáš sy stříbra, zlata,
Udělujíc spokojnost,
Nad zlato jest tvá odplata,
Pravá čistá blaženost.
Vy pak dívky, co vám kvete
V lícých sličnost, spanilost,
Žeby vedla, nemyslete,
S krásou válku přísná ctnost.
Zřídka bydlí v jednom stanku,
Však se sejde leckdys s ní,
Oko lidské nebešťanku
V okrase své vidět mní.
Však y bez tohoto květu
Nad všecko se krásou stkví:
Sluncem lidskému jest světu,
Šťastný, kdo ji stále ctí.