Hle, jak v povětří se na tisíce
Motejlíků, mušek prohání,
Jak si prolétují plesajíce,
Jak jim bylinstvo vše zavání;
Jsou to tvorky křehoučké a hebké,
Vedou živobytí blahé, křepké.
Vidí krásu světa, vnadné květy,
Tisíc očí dala příroda,
K vzniku na květky jsou jejich lety,
Všude čeká na ně lahoda;
V kališích med do sitosti ssají,
V prolétání lehkém sobě hrají.
Myslíš, brachu, že jen pro tě kvítí
Zde se vine? všecka krásota?
Že jen lidské srdce blaho cítí,
Že nevnadí jiné lepota?
Naprázno že mají tolik očí,
Bez skytu snad že se po nich točí?
Vše jest plno života a citu,
Blaží všecko nezpytalný duch;
Kdo zná všeho živobytí bytu?
Kdo již pronik temný světa kruh?
Proč se člověk citem krásy bočí?
Příroda mu přála jen dvé očí.