Přemejšlel jsem, jak tak v hlavním městě Pozůstávat může pořádek, Kde nemůže býti bez hádek; Kde tu stojí jeden druhému tak v cestě,
Kde se mate myšlének tam smíšenice. Různí soky odporcovy záměry, Jeví se tam Štěstěniny mezery, Sem tam rozmanité pletenice.
Co ten chudne, onen zlato trží. Co tak v blahu tento chumel drží? Kázeň? – Neplodí ta utěšenost, Jiná vnaditi je musí spokojenost.
Půlku lidstva svazkem kouzedlným Ramenama obejmula láska; Zmizí při ní každá nehod vrázka, Chodí spokojení srdcem plným,
Co jim schází, když je kojí milost? – Mladé ženstvo, cítíc v sobě čilost, Baví v nadšení se poeticky; Hledí stroje, na něm stále tvoří,
Poskakujíc vyniknouti hoří, Zachovat se chtí vždy estheticky; Jejich stroj jest ctný plod fantazie, Jeví novost, jeví živou vnadnost,
Ve vyvádění i plynnost, snadnost; Jest to v skutku pravá poezie! Při tom divadlo též město baví, Zprávy, jaké se kde věci děly,
Pravé zřídlo příhod pro novely, O nich zvěstovač se neunaví. Jinošstvo tu žije v obraznosti, Vidí záři příští blaženosti.
Díl tam lidstva, an se na skloň chýlí, V oddechu se při láhvici sílí, Sahá po listinách, ty mu klevety Světa jeví, při tom k bojům předměty;
Co jim schází? Má svou dýmku, pivko; To jest jejich blaženosti sivko. Jestli předce všechněm něco vadí, Přirozenost sama mysl chladí.
Člověk tvor jest krotký, mnoho snese, Ba i na tíž – na mamy též zvykne, Které posléz vychvaluje v plese; Trpí volně, když se čáka smikne.
Při tom jest tam, co jen srdce ráčí, K dostání vše, ba i pošetilost; Kdo si přeje jakou rozpustilost. To si měšťák za nemálo páčí.
Tam jest možná žíti do povětří; Málo se tam rozkošení šetří. A tak roste vnadná harmonie, Kdoby chtěl tu jaké tropit drye?
Cookies on Poetry Cove